Nejznámějším případem policejního vyjednávání bylo přepadení Komerční banky v Praze 4 v roce 2009, kde lupič držel rukojmí. Čím byl pro vás případ obtížný, když i tam se zabarikádoval nakonec nějaký zoufalec, a ne profesionální gangster?
Ten člověk byl identifikován, až když to celé skončilo a byl zadržen. My jsme nevěděli celou dobu, s kým máme co do činění. Na jednu stranu to vypadalo, že to je opravdu zločinec a na druhou stranu, že to je člověk v životní krizi. Bylo to těžké rozklíčovat. My jsme vedli čtyři dlouhé rozhovory a poslední se už týkal způsobu, jakým opustí tu banku. Kdybychom ale byli přesvědčeni, že je to skutečně násilník, který těm lidem ublíží, tak policie má ještě jiné prostředky, jak toho člověka eliminovat - třeba odstřelovače. Specifické to ovšem bylo velkou medializací. (o případu můžete číst zde)
Jak jste se dostal k práci vyjednavače? Předpokládám, že na to žádné školy nebyly?
Na to ani teď žádné školy nejsou. Oddělení vyjednávání vzniklo u policie někdy v 80. letech. Působili tam hlavně psychologové. Když vznikl Útvar rychlého nasazení v devadesátých letech, tak se oddělení vyjednávání přesunulo tam. Já jsem tehdy pro útvar URNA pracoval a vyjednavači si mě sami vybrali.
Kolik vyjednavačů nyní u policie pracuje?
Sto padesát, ale nikdo to nemá jako hlavní úvazek, v podstatě kromě mě. Jinak mají standardní policejní zaměstnání a dělají třeba kriminalisty. Vyjednávání mají jako specializaci a po práci, když jim někdo zavolá, tak jedou vyjednávat. Máme asi 100 až 120 případů ročně a to počítám jen případy, kdy vyjednavači nejen vyjeli na místo, ale opravdu se zapojili do práce.
Předpokládám, že nejčastěji mluvíte se sebevrahy a lidmi, kteří někde drží rukojmí?
Osmdesát procent našich případů tvoří takzvaná demonstrování úmyslu sebevraždy. Tam vyjíždí hasiči, záchranka, policie a vyjednavač jako součást týmu.
Ale v momentě, kdy jde jen o demonstrování úmyslu sebevraždy, máte asi velkou úspěšnost?
Jenže to předem špatně poznáte, kdy se opravdu chce někdo zabít. Každý sebevražedný úmysl má v sobě určitou ambivalenci - ten člověk opravdu chce zemřít, ale zároveň chce být i opravdu zachráněn. Proto také sebevrazi často o svém úmyslu někomu řeknou. Dokonce někdy sami zavolají přímo na policii. Policie a záchranka jsou složky, které jsou pořád k dispozici. Na tísňové lince 112 stále někdo sedí. To, že sebevrah zavolá, ještě ale neznamená, že to nechce udělat. To je jeden ze známých mýtů. Osmdesát procent sebevrahů dá svůj úmysl předem najevo.
I pachatel se rád domluví.
Vy jste říkal na přednášce, že nejobtížnější disciplínou je vyjednávání s někým, kdo nemluví česky, a že i s tím jste se setkali?
Naštěstí se to nestává až tak úplně často. Nejzajímavější bylo vyjednávání s hluchoněmým člověkem, který trpěl duševní poruchou a chtěl spáchat sebevraždu. Kolega si s ním psal. Byl někde uvnitř domu a nakonec to skončilo zákrokem zásahové jednotky. Někdy musíte člověka zachránit i proti jeho vůli.
Jak vyjednavač začíná svoji misi? Dobrý den, nepotřebujete něco...
Docela jste to vystihl. Hlavní je, aby člověk vnímal vyjednavače jako pomoc – jako někoho, kdo ho neohrožuje. Většinou se skutečně ptáme: Je všechno v pořádku? Jste v pořádku?
Ovšem vyjednavač toho pachatele také vede k tomu, aby se vzdal, a to je vlastně prohra. Následuje soud a vězení. Má pak on motivaci s vámi vůbec mluvit?
Víte, vyjednavač na místě nerozhoduje. Rozhoduje velitel zásahu. Vyjednavač má hlavní úkol zachránit rukojmí. To, jestli nechá pachatele velitel odjet nebo se s ním domluví, to je druhá věc. Ani pachatel nás nevnímá jako prohru, ale jako logickou metodu řešení situace.
Jaký máte rekord co do délky vyjednávání?
Při únosu a vydírání to může trvat i dny a měsíce, naštěstí jich u nás není tolik. Vyjednávání se sebevrahem trvá obvykle dvě hodiny.
A jaký byl pro vás v kariéře absolutně nejobtížnější případ?
Jednou jsem vyjednával s člověkem, který se nechal najmout jako vrah, ale tu vraždu neprovedl a vše řekl policii. Byl dost vážně nemocný a perspektiva dalšího života pro něj nebyla úplně růžová. Přesvědčit takto motivovaného člověka, aby neskoncoval se životem, bylo opravdu obtížné. Seděli jsme u něj na zahradě domu, on měl u sebe pistoli a vyhrožoval, že se každou chvíli zastřelí. My jsme samozřejmě nechtěli, aby spáchal sebevraždu. Byl to i důležitý svědek. Dopadlo to tak, že po šesti hodinách se vzdal a odevzdal mi pistoli.
Do jaké míry riskuje vyjednavač svůj vlastní život?
Naštěstí žádný můj kolega dosud zraněn nebyl. V zahraničí se někdy takové případy stanou, ale zcela výjimečně. Vyjednavač se snaží pachateli pomoci, není z něj cítit nebezpečí, ale jinak má zároveň ochranné prostředky.
Pachatel si ale může myslet, že se za vyjednavače vydává policista, který ho jde zatknout?
Tohle se děje ve filmech, a ne v realitě. To by bylo i od nás neférové.
Co s člověkem, který drží rukojmí a absolutně odmítá s vámi mluvit?
Stát se to může. Buď to je součást jeho strategie nebo je ve špatném psychickém stavu, ale pokud vyjednává o rukojmích, tak ten pachatel potřebuje s někým mluvit, aby se dostal pryč.
Mám ale na mysli situaci, kdy vám dá najevo: splníte mé podmínky a víc se o tom nebudeme bavit?
Tohle je také spíše filmová záležitost. Realita bývá trochu jiná. Každý pachatel ví, že je lepší se domluvit, než riskovat zákrok speciálních jednotek.
Jak se vyjednavači cvičí?
Absolvují specializovaný kurz vyjednávání, který trvá dva týdny. Ten se skládá z přednášek a rozboru modelových situací. Vždycky jsem rád, když je to někdo, koho ostatní vyjednavači znají a doporučí ho.
Jste ochoten promluvit i o největším neúspěchu?
Některé případy mezi těmi stovkami neskončily dobře, ale u žádného bych to nekladl za vinu vyjednavači. Nastaly nějaké okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit. Eviduji asi 700 případů za poslední roky a špatně dopadly tak čtyři.
