Kocourkovská metoda se u nás dnes ukázala jako inspirativní. V zásadě se v téhle zemi totiž událo toto: Provedené odborné expertizy prokázaly, že pytlování přepravovaného materiálu je běžně používáno ve světě a dá se aplikovat na látky pevné, kapalné i plynné. Navíc je zřetelně ekonomičtější než násilné prolamování oken nebo ničení zdí kvůli natahování elektrických drátů. Proto také pytlování radní schválili jako závazný zákon. Námitky těch, jimž byla přidělena funkce nosičů světla, že jde o praxi nepřinášející požadované výsledky, se podařilo utlumit; systém byl totiž nastaven tak, aby se nosiči stali ekonomicky závislými na tom, kolik světla si „nahrabou“, a tak jim nezbyl čas na nějaké reptání. Zvláště užitečné se v této souvislosti ukázalo rozhodnutí dát některým z nich větší pytle, čímž si tito mohli nahrabat více a stali se tak přirozenými ochránci systému.
Počáteční potíže – totiž skutečnost, že navzdory všem učiněným krokům nedocházelo k navýšení hladiny světla v inkriminovaných místnostech – přivedly radní k dalším důležitým rozhodnutím: nechat nastolený systém pytlování běžet a v příštích letech testovat, zda by pytle neměly mít vhodnější tvar či velikost, případně jiný materiál.
Připadá vám to celé jako nesmysl? Pak jste se neseznámili s metodikou hodnocení a financování české vědy tak, jak ji v této chvíli zavádí Rada vlády pro výzkum a vývoj.
Doba si žádá jednotnou míru
Metodika Rady vlády pro výzkum a vývoj je založena na samých dobrých úmyslech, neboť je naprosto nepopiratelné, že česká věda hodnocení potřebuje. A stejně důležité je to, aby dostupné finanční prostředky byly rozdělovány efektivně, tedy především vědeckým institucím, které jsou zárukou, že jejich práce bude přinášet výsledky. Tak v čem je problém? – V tom, že ona metodika koncepčně stojí na bludu srovnatelném s pytlováním světla. Tudíž nejenže nemůže dosažení daných cílů napomoci, nýbrž právě naopak může těžce deformovat českou vědu.
Bludem je tu představa, že všechna česká vědecká pracoviště – od humanitních přes přírodovědná a technická až po aplikovaný výzkum – lze objektivně zhodnotit prostřednictvím jednotných kvantifikačních kritérií. Princip zákonem schváleného postupu je jednoduchý: jednotlivým typům vědeckých výstupů (studiím v různých typech časopisů, knihám, patentům atd.) se přidělí určitý počet bodů, což umožní kvantifikovat práci jednotlivých pracovišť a jejich zřizovatelů. Na toto kvantitativní hodnocení bude přímo navázáno financování vědy: ten, kdo si nahrabe dost bodů, dostane dost peněz. Kdo je málo produktivní, dostane málo.
Na první pohled je tato metoda logická a svůdně spravedlivá, zvláště když její zastánci argumentují tím, že se to tak "ve světě“ běžně dělá. Ve skutečnosti v žádné jiné zemi na této planetě není kvantifikační hodnocení takto nesmyslně absolutizováno. Patrně proto, že tamní moudří radní neignorují základní pravidlo jakéhokoliv posuzování, totiž fakt, že zvolená kritéria hodnocení musí korespondovat s předmětem hodnocení.
Pro srovnání: představte si, že by nějaká rada moudrých rozhodla, že propříště už existuje pouze jeden jediný sport, a tudíž výkony ve všech odvětvích – od hodu diskem přes krasobruslení a fotbal až po šachy – budou nadále hodnoceny výhradně podle jednotných bodových tabulek. Tedy: zapomeňte na všechny metry, centimetry, milimetry, vteřiny, minuty, hodiny, góly, koše, míčky, provedené cviky a skoky, nestarejte se o rozložení figurek na hrací desce a další možnosti, za jejichž pomoci byly doposud výkony v jednotlivých sportech hodnoceny, příště bude pro všechny sporty platit jednotná bodová tabulka vzniklá na základě kontaminace exaktních pravidel lukostřelby a ledního hokeje a jako taková schválená příslušnou komisí. Že je to nesmysl, protože každý sport je jiný a nelze jej hodnotit podle kritérií, jež neodpovídají jeho charakteru? Čert to vem, doba si to žádá!
Cestičky se už najdou
Pokud jde o sport, tak hloupost takovéhoto návrhu si patrně každý uvědomí již na první pohled. Avšak pokud jde o vědu, zdá se, že mnozí propadli těžké slepotě, neboť trvají na tom, že bádání o literatuře je totéž, co třeba výzkum hmyzu, matematika, aerodynamika či biochemie – a že ve všech těchto oborech lze nastolit stejná pravidla na vědecký výstup. Záměrně se přitom opomíjí, že scientometrie jako vědecká a statistická metoda je funkční pouze tehdy, když se aplikuje na obory stejného řádu; jestliže se jejím prostřednictvím porovnávají věci nesouměřitelné, plodí nesmysly. Výsledkem je metoda, která je sice odvozena od některých oborů, avšak není s to postihnout žádný.
Pro srovnáníPředstavte si, že by nějaká rada moudrých rozhodla, že propříště už existuje pouze jediný sport. |
Není tedy divu, že proti ní dnes – hojně a zbytečně – protestují ti vědci nejrůznějších oborů, kteří si uvědomují nejen její nesmyslnost, ale i to, jak její zavedení do praxe bude jejich oborům škodit. Neboť – jak je ve vědě už dlouho známo – pozorování mění pozorované. A špatný typ hodnocení deformuje hodnocené subjekty.
Jestliže se nesmyslná kritéria úzce propojí s ekonomickým tlakem, důsledkem bude, že badatelé a badatelské instituce budou bez ohledu na skutečné vědecké cíle vyhledávat především takové typy aktivit, které jim budou co nejsnáze přinášet body. Kvalita bude nahrazena kvantitou, ber kde ber. Nebude důležité, zda je daný výzkum pro obor podstatný, ale kolik přináší bodů.
Jinak řečeno, spíše než skuteční vědci budou pro pracoviště přínosem ti, kteří budou umět rychle, snadno a jakýmkoli způsobem nahrabat maximum bodů. Někdy bude stačit přizpůsobit vlastní vědeckou práci principům bodování (v mém oboru například zmnohonásobit zisk za rozsáhlé lexikografické dílo tím, že nesmyslně nebude vydáno jako jedna jediná kniha, nýbrž v mnoha sešitech). Jindy se vědcům nabídne možnost udělat pro body něco, co by jinak nedělali, případně provést nějaký dobře bodově ohodnocený "švindl“, například patentovat něco, co by za jiných okolností bylo patentovat zbytečné. Možných strategií získávání snadných bodů jsou už dnes desítky, ba stovky a nepochybuji, že se vědecká komunita v tomto ještě mnohokrát zdokonalí. Jen ta věda tím bude trpět.
Zruší se to. Otázka je – kdy
Nejhorší při propojení této metodiky s ekonomikou je to, že už od začátku je v ní vědomě zakomponována nespravedlnost. U některých z hodnocených institucí se totiž jejich vědecký výkon poměřuje veškerými náklady včetně těch, které jsou nezbytné pro jejich provoz, a u jiných se tyto náklady nepočítají, neboť ty jsou hrazeny z jiné rozpočtové kapitoly. Konkrétně: předstíraně objektivní porovnání finančních nákladů, které jsou "na vědu“ vynakládány v Akademii věd a na vysokých školách, lze snadno interpretovat tak, že bádání v institucích prvního typu je dražší, a pragmaticky to využít k jejich likvidaci postupným snižováním jejich rozpočtu.
To budou výkony!Možných strategií získávání snadných bodů jsou už dnes desítky, ba stovky a nepochybuji, že se vědecká komunita v tomto ještě mnohokrát zdokonalí. Jen ta věda tím bude trpět. |
Zastánci nastolované metody tvrdí, že zavádějí systém objektivní a jednoduchý, ve skutečnosti jde o záležitost snadno manipulovatelnou. Metodika totiž staví na přesných součtech nepřesných čísel, které si navíc ten, kdo jimi argumentuje, může stanovovat podle své libovůle. Jak je zjevné z dosavadní praxe, Rada vlády pro výzkum a vývoj má prostor nejenom operativně rok od roku měnit počty bodů přisuzované jednotlivým typům výstupů, ale může také rozhodovat o tom, zda se určitý typ výstupu vůbec uzná jako vědecky relevantní, nebo ne. Jeden rok se tak za knihu považuje publikace o padesáti stranách, jindy musí mít kniha stran sto a příště jich bude muset být třeba pět set. A podobně.
A to ponechávám stranou takové zcela vážně projednávané hlouposti, jako je zatím odložený nápad přiznat vědeckou úroveň pouze nakladatelům zařazeným na předem stanovený seznam. Prakticky to znamená, že metodika umožňuje kdykoli dospět k jakémukoli předem stanovenému výsledku. V době počítačů je to velmi jednoduché: stačí vzít dosud známé výsledky a modelovat, co by se s nimi stalo, kdyby ten či onen typ výstupu byl ohodnocen jinak.
Metodika se mi tak jeví nikoli jako nástroj hodnocení, nýbrž jako možnost zdůvodnit předem daná rozhodnutí zdánlivě objektivními daty. Ti, kdo ji mocensky prosazují, prakticky jen hledají způsob, jak se zříci politické odpovědnosti za své činy. Bohužel si neuvědomují hloupost toho, co prosazují. Chtějí vědu měřit, místo toho ji budou mořit. Že tato metodika bude dříve či později s posměchem zrušena, je již dnes jasné – jde jen o to, jaké škody napáchá do chvíle, než se tak stane.
o autoroviPavel Janoušek se narodil se 26. března 1956. Na Filozofické fakultě UK absolvoval (1980) obory čeština, výtvarná výchova, divadelní a filmová věda. Dlouhodobě pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který od roku 1999 vede. Byl hlavním redaktorem dvojdílného Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (vyšel 1995 a 1998) či hlavním autorem čtyřdílných Dějin české literatury 1945–1989 (2007–2008). Samostatně roku 2001 vydal své texty pod názvem Time-out aneb Mé kritické pokusy, bláboly a omyly z let 1987–1999; letos mu vyšla rozsáhlá knižní studie Ivan Vyskočil a jeho neliteratura. |
