Když společně s matkou a bratrem unikl smrti v koncentračním táboře a vrátil se do Prahy, bylo mu necelých čtrnáct. Několik dní po návratu z téměř čtyřletého pobytu v ghettu jej maminka poslala do školy, aby pokračoval v přerušeném vzdělávání. "Posaď se, chlapče,“ vybídl Ivana rozpačitý ředitel, "tam v tom Terezíně jsi chodil do nějaké školy?“
Jak je snadné uvěřit
První díl pamětí spisovatele Ivana Klímy (1931) Moje šílené století sahá od jeho dětství až do památného spisovatelského sjezdu v roce 1967. Onu "šílenost“ lze chápat různě. Víme, že do jediného století (a ještě necelého), v němž Klíma prožil větší část života, se vměstnaly vzestupy, vrcholy i pády hned dvou zhoubných diktatur. Vedli je bezesporu šílení vládci. Ale není šílené také poznání, kolik z našich předků na příchod oněch diktatur bylo zcela nepřipraveno? Zmíněný pan ředitel asi nemyslel svou otázku zle. „Pouze“ jej nikdo nevaroval, že jeho židovské žáky jednoho dne úředním příkazem nechají odvléct i s příbuznými do továren na smrt. Ani že hrstka z nich se vrátí a bude po zameškaných letech znovu usedat do lavic… Pan ředitel položil groteskně šílenou otázku. Ale nebyl ani prvním, ani posledním vzdělancem, který se nechal zvrhlou krutostí šíleného století zmást.
o knizeIvan Klíma: Moje šílené století Academia, Praha 2009, 528 stran + 8 stran fotografické přílohy, doporučená cena 395 korun.
|
Otec Ivana Klímy byl před válkou špičkový vědec, elektroinženýr, s dobrými styky v zahraničí. A také přesvědčený komunista. Věděl, že Židům, k nimž on i jeho rodina patří, hrozí po nástupu fašismu v Německu nebezpečí. Ale na rozsah a dosah ohrožení připraven nebyl. Koneckonců vyrůstal a dlouho žil v právním státě. Důvěřoval síle a pohotovosti Sovětského svazu. Namísto odkládaného odchodu do emigrace byl odvlečen mezi prvními do Terezína. Dočkal se však konce války. Snad mohl děkovat svým mimořádným odborným znalostem, jichž si cenili i Němci, ale rozhodně byl výjimkou, která potvrzovala zrůdné pravidlo norimberských zákonů.
Osvobození a únorový převrat znamenaly pro levicové intelektuály novou past. Inženýru Klímovi Gottwaldem zosnovaný a provedený puč nezviklal jeho přesvědčení, nýbrž posílil. Zůstal aktivním straníkem, ujal se řízení významného průmyslového podniku. Počátkem padesátých let jej soud poslal za údajnou sabotáž do vězení. Když z něj vyšel, pokoušel se, nechápaje nedůstojnost svého počínání, o svéráznou rehabilitaci – chtěl být opět členem strany, z níž jej předtím vyloučili. Marně. A byť se to z dnešního hlediska zdá málo uvěřitelné, stal se už předtím jeho starší syn, budoucí spisovatel, organizovaným komunistou. Ani on nebyl připraven prohlédnout komunistické lži a vzdorovat jim. Vydržel ve straně čtrnáct let – i v době otcova věznění, i v letech následujících. Neodešel sám, byť na to pomýšlel. Vyloučili jej po odbojném projevu na sjezdu spisovatelů v sedmašedesátém. Odevzdáním legitimace KSČ první díl memoárů končí.
Najdeme v té knize nepatetická svědectví o tragických i absurdních zážitcích, o nespravedlnostech, křivdách i prvních láskách, o stále zdařilejších uměleckých pokusech, později o boji s komunistickou cenzurou. A především poctivou a neokázalou odpověď na otázku, co mohlo mladého intelektuála s čerstvými zkušenostmi s nelidskou nacistickou diktaturou v dobách poválečných tak oslepit. Co jej vedlo do zločinného a zrádcovského spolku usilujícího o uchvácení a udržení moci všemi prostředky. Včetně věznění a vraždění odpůrců. A nejen jich, i mnoha soudruhů, kteří, jako Klímův otec, prostě upadli v nemilost.
Mlžení a jasná řeč
Na začátku memoárů si Klíma klade otázku, zda ještě dnes mohou někoho „zajímat příčiny, proč tolik lidí v mé generaci podlehlo ideologii, která svými kořeny hluboko tkvěla v myšlení, v sociální situaci a ve společenských náladách z přelomu devatenáctého a dvacátého století“. Mohou! Právě dnes. Třeba už proto, že podobné pokusy jeho kolegů s podobným životním osudem byly zatím povrchní, málo upřímné, neprůhledné.
Pavel Kohout opakovaně přiznává hluboký omyl, jehož se dopustil, když v mládí velebil Stalina a komunismus. Šikovný Kohout však nikdy nezapomene připomenout i své angažmá v obrodném procesu pražského jara, a hlavně zásluhy z dob pozdějších, kdy byl zakázaným a pronásledovaným spisovatelem, a jak rád zdůrazňuje, „spoluautorem prohlášení Charty 77“. Zrod, příčiny ani důsledky jeho vlastního komunistického poblouznění jej příliš nezajímají: do marketingové propagace vlastní osobnosti, které se Kohout věnuje, se nehodí.
Dramatik a politik Milan Uhde vysvětluje své komunistické období (byť formálně členem strany nebyl, horlivostí si se straníky nezadal) svou mimořádnou omezeností a nekontrolovatelným sklonem k fanatismu.
Byl jsem tehdy prostě "hloupý jako houpací kůň“, řekl před třemi lety v rozhovoru pro časopis Proglas. Tahle šaškovská pozice by mohla být upřímná u člověka, o němž víme, že sám sebe bere opravdu a za všech okolností s humorem a na své vážnosti si nezakládá. Takovým člověkem však pan bývalý předseda polistopadového parlamentu a vážený poslanec ODS, ministr kultury a dlouholetý člen Rady Českého rozhlasu a kdovíjakých ještě komisí, s dovolením opravdu není.
A nejznámější český spisovatel současnosti Milan Kundera? Ten o podrobnostech z období svého (dvojího) angažmá v komunistické straně nemluví na veřejnosti vůbec. A když vypluje na povrch nevysvětlený dokument naznačující možnost spisovatelovy spolupráce s komunistickou Státní bezpečností, reaguje s hysterickou podrážděností.
Dá se říci, že Klíma mezi svými spisovatelskými vrstevníky spojenými podobným osudem vyčnívá. Klidem, rozvahou a poctivou otevřeností, s nimiž k vlastnímu angažmá ve „zločinném spiknutí proti demokracii“ přistupuje.
