Obama svoji kampaň postavil na negaci politiky dosluhujícího prezidenta Bushe a jeho ústřední volební heslo znělo "Změna, v niž věříme". Slíbil mimo jiné stahování amerických vojáků z Iráku a intenzivnější dialog se světem. Vyhověl tím zahraničně-politickým přáním většiny Američanů.
Naplnění těchto slibů však nebude hračka. Obama bude od samého počátku ve více než nesnadné pozici: po Bushovi zdědí horkou půdu v Afghánistánu a v Iráku, Severní Koreu disponující s největší pravděpodobností atomovou bombu a v neposlední řadě expandující Rusko a Čínu, jež stále více ohrožují velmocenskou pozici USA. Spíše než očekávání "velké změny" je na místě ptát se, jakým způsobem Obama naváže na politiku svých - a nejen demokratických - předchůdců. Z čeho si může vybírat?
Radikální slova i činy
V historii Spojených států lze rozlišit dvě základní linie zahraniční politiky: realistickou a idealistickou. Jejich různé kombinace formovaly zahraničněpolitické doktríny dosavadních prezidentů již od konce devatenáctého století, kdy se USA začaly aktivně zapojovat do světového dění. V drtivé většině případů washingtonské administrativy kombinovaly buď radikální realismus s radikálním idealismem, anebo se dostávaly ke slovu umírněné podoby oněch základních linií.
velká změnaNaplnění slibů nebude hračka. Obama bude od samého počátku ve více než nesnadné pozici. |
Očividné příklady praktikování radikálního realismu a idealismu představovaly zahraniční politiky prezidentů Woodrowa Wilsona, Ronalda Reagana a nyní odstupujícího George Bushe. Tito státníci v různých obměnách vyjadřovali radikálně idealistické přesvědčení, že při svém konání a poslání stojí na straně absolutního Dobra proti absolutnímu Zlu. Univerzální dobro většinou formulovali jako liberální demokracii s větší či menší příměsí křesťanské víry.
Wilson v rámci této politiky prosadil vznik samostatných národních států ve střední Evropě. Reagan rád vystupoval coby strážce pravé liberálně demokratické svobody proti totalitární sovětské Říši Zla. Bush svým dotáhl tuto rétoriku téměř ad absurdum: coby bojovník za svobodu a demokracii se neváhal legitimovat nikoliv zájmem svého lidu, nýbrž posláním, jímž ho pověřil Bůh - svou zahraniční politiku zobrazoval jako boj Dobra proti Zlu, jež bylo ztělesněno zejména muslimskými teroristy v čele s Usámou bin Ládinem.
další pearl harbor?Vezme-li si Obama za vzor politiku svých demokratických předchůdců, lze v budoucnu očekávat i jakýsi nový Pearl Harbor či 11. září. |
Tyto extrémně idealistické představy se většinou pojily s radikálním realismem při jejich prosazování. Pozice na straně Dobra umožňuje užití neomezených prostředků na cestě k jeho dosažení: v boji se můžeme dopustit i přehmatů, neboť budoucí vítězství ospravedlní vše. V první světové válce se onen realismus vtělil do amerického angažmá v první světové válce. Během Reaganova vládnutí nabral podobu astronomických zbrojních investic. Bushovi zase umožnil rozpoutání dvou válek na opačné straně planety.
Právě radikální realismus v zahraniční politice přinesl Bushovi nejvíce kritiky ve světě. Než jeho politiku odsoudíme jako nehumánní či dokonce nedemokratickou, měli bychom si uvědomit, že byla volným pokračováním té mocenské linie, díky níž na konci první světové války vzniklo i samostatné Československo. Tehdy totiž byl americký prezident Wilson jediným vlivným státníkem, u něhož T. G. Masaryk našel idealistické pochopení pro "demokratickou ideu českého národa" a zároveň ochotu použít realistické prostředky k jejímu uskutečnění. Evropští státníci takové pochopení pro vize TGM zdaleka neměli.
Zakrvácené holubice
Opačnou linii zahraniční politiky - zastávali ji zejména demokratičtí prezidenti USA - představuje kombinace umírněné podoby idealismu a realismu. Tato politika bývala pragmatičtější a vyznávala dialog se světem. Namísto akcentace "tvrdé" (vojenské) síly upřednostňovala "měkkou" sílu diplomatického a ekonomického nátlaku. Zastánci umírněné doktríny se zpravidla prezentovali coby obhájci zájmů partikulárního národa či menšiny.
obama jako carterZjednodušeně lze říct, že Barack Obama se nalézá v podobné situaci jako v sedmdesátých letech nastupující demokrat Carter. V USA teď převládá silně protiválečná nálada. A Obama kampaň vyladil právě na tuto náladu. |
Typickým příkladem může být politika Clintonovy administrativy. Bill Clinton sice provedl vojenský zásah proti Srbsku, nicméně ve velmi omezené podobě, bez zapojení pozemních vojsk. Svůj krok konzultoval se světem a obhajoval jej coby obranu kosovských Albánců. Prosazení dobra pro partikulární skupiny lidí zastával i během neúspěšné mise v Somálsku na podzim 1993. Musíme mít však na paměti, že to byla z velké části právě Clintonova umírněná politika, co vedlo k 11. září 2001. Stejně tak lze tvrdit, že defenzivní politika demokratického prezidenta F. D. Roosevelta vyústila v japonský útok na Pearl Harbor.
Existovaly i administrativy USA, které si z obou linií zmíněných doktrín zahraniční politiky vybraly vždy jen část. Tak například republikánský prezident Nixon vedl válku ve Vietnamu veskrze radikálními prostředky, obhajoval ji však realistickým zájmem na udržení americké sféry vlivu. Naopak demokrat Carter sice ostře vystupoval proti porušování lidských práv v komunistických zemích, jenže zjitřená slova nepodložil žádnými většími činy. Jakákoliv masivní americká angažovanost ostatně v situaci po Vietnamu ani nebyla možná. Mezi důsledky Carterovy neangažovanosti patřily mimo jiné úspěšná revoluce ajatolláha Chomejního v Íránu a invaze Sovětského svazu do Afghánistánu.
Kudy se vydá?
Zjednodušeně lze říct, že Barack Obama se nalézá v podobné situaci jako v sedmdesátých letech nastupující demokrat Carter. V USA teď převládá silně protiválečná nálada. A Obama kampaň vyladil právě na tuto náladu a používal při tom radikálně idealistickou rétoriku: s novou vládou prý přijde skutečná rovnost, spravedlnost a nediskriminace (zde jen na okraj: Obamův program ekonomické politiky většina ekonomů hodnotí jako neproveditelný).
Pokud však Spojené státy pod Obamovým vedením zredukují nátlak vůči zahraničním rivalům na pouhé deklarace, dá se očekávat vzestup napětí v krizových regionech, v prvé řadě na Blízkém východě. Vezme-li si za vzor politiku svých demokratických předchůdců, lze v budoucnu očekávat i jakýsi nový Pearl Harbor či 11. září. A čas vůdce opět přijde.
