Říkalo se mu český Hardy. Jan Libíček, který se narodil 28. září 1931 ve Zlíně, ale nebyl jen vynikajícím hercem komediálních postav.
"Dovedl mistrně ztvárnit i charakterní role. Jenže diváci si ho pamatují hlavně díky televizi, kde hrál v komediích," říká Stanislav Valla, Libíčkův kamarád a dlouholetý herec a inspicient zlínského divadla.
Spolu chodili na obecní a měšťanskou školu ve Zlíně. Libíček, později známý svou korpulentní postavou, tehdy exceloval v tělocviku.
"I jako dospělý dokázal metat hvězdy nebo dělat kotouly. Pohybově by nadaný," líčí Valla.
Na přání svého otce, typického prvorepublikového Baťovce, se vyučil strojním zámečníkem, ale více ho to táhlo k umění.
"Hráli jsme jako ochotníci divadlo. Honza obrovsky miloval Voskovce a Wericha. V Praze si pak dokonce našel podnájem v bytě Voskovcovy milenky. Tak moc jim chtěl být nablízku a nasát jejich kouzlo," usmívá se Valla.
Byl v ročníku s Bohdalovou a Munzarem, ale školu opustil
Libíček se v roce 1949 jako osmnáctiletý stal členem studia Divadla pracujících ve Zlíně, pak ale zakotvil v Praze na DAMU v ročníku s Jiřinou Bohdalovou nebo Luďkem Munzarem.
Jan Libíček
|
"Škola mu moc nešla. Nebavilo ho učit se, hrál spíše bezprostředně. Navíc byl průšvihář, lákadla hlavního města s ním trochu zamávala," vybavuje si Valla, který na DAMU nastoupil o rok dříve.
Libíček neměl ani peníze, v největší krizi jedl starý chleba, který si ochucoval zubní pastou. Výrazně ztloustl, za což mohla jeho nezřízená láska k jídlu a pivu.
"Jednou jsme se večer vraceli z hospody, tehdy byl ve velkém srabu a ani psychicky na tom nebyl nejlépe. Ale najednou mi řekl: Stando, za rok tady budu hvězda. Nebylo to za rok, ale nakonec to dokázal," říká jeho parťák.
Po předčasném konci na DAMU Libíček odešel do ostravských dolů a aby se vyhnul vojně, nastoupil k Armádnímu uměleckému souboru, který poté vyměnil za kočovné Vesnické divadlo.
Na podzim 1959 se stal členem souboru Divadla pracujících v tehdejším Gottwaldově. Důvod návratu byl prozaický: chtěl být více s manželkou Věrou, kterou si vzal o rok dříve, a jejími dvěma dcerami Marcelou a Šárkou.
Filmaře zaujal až po odchodu za divadlem do Prahy
V rodném městě strávil čtyři sezony a odehrál desítky rolí. Nadchnul například v komedii Jesse Semple se žení.
"Stala se tehdy suverénně nejnavštěvovanější hrou v divadle, vidělo ji 33 332 diváků a Janu Libíčkovi i jeho kamarádovi Evženu Kubíčkovi, který hrál hlavní roli, přinesla velkou popularitu," napsal publicista Josef Petrů v životopise nazvaném Milý člověk Jan Libíček.
Libíčka bylo všude plno. Prožíval šťastná léta. Stal se manželem i nevlastním, ale milovaným otcem, užíval si atmosféru v hereckém souboru a chodil na pivo na Pančavu na Příluky, často s režisérem Svatoplukem Skopalem starším.
"Jednou přišel Honza nějak později. Povídám: 'Honzo, co je s tebou, my už načínáme čtvrtou!' A Honza na to: 'To nic, za půl hodiny to vyrovnám.' A taky jo. Po půlhodince říká Honza: 'Tak co, hoši, kde jste? Vy u pátého a já - prosím - osmou!,'" líčil Skopal.
Herecky se Libíček rozjel. Ve Fidlovačce ztvárnil dohazovače a konferenciéra Kozelku, blýskl se vážnou rolí Bardina, továrníka v Gorkého tragikomedii Nepřátelé, nadchl jako Falstaff ve Veselých paničkách windsorských.
"Byl výraznou hereckou postavou, kterou si každý musel hned napoprvé zapamatovat. Upoutával svým komediálním herectvím, byl mezi diváky populární a oblíbený. Do divadla jsme tehdy chodili na hru určitého autora, ale hlavně na Libíčka," vzpomínala ve zmíněné knize divačka Marie Šiková.
Po druhém odchodu do Prahy nabrala kariéra spád
Jenže na roli, kterou by bylo možné označit jako zásadní, stále čekal. A ve Zlíně se jí už nedočkal.
"Myslím, že v divadle si ho tehdy tolik nevážili. Měl přezdívku Alibíček, to proto, že dokázal vyjít s každým. Když přišel s tím, že jde do Prahy, začali ho ve Zlíně uznávat víc," popisuje Valla.
Do pražského Divadla Na zábradlí odešel v roce 1963 a potom už jeho kariéra nabrala raketové tempo: fenomenálně ztvárněný divadelní král Ubu, mrazivý hlídač v Kafkově Procesu či Estragon v Beckettově Čekání na Godota, pozdější angažmá v Městských divadlech pražských - a hlavně na osm desítek postav v celovečerních i televizních filmech, které stihl během pouhých deseti let.
V rodném Zlíně strávil Jan Libíček čtyři sezony, poté odešel do Prahy. Zemřel předčasně, bylo mu pouhých 42 let.
"Když se dnes dívám na snímky z přelomu 60. a 70. let, Honzu vidím snad úplně všude. Pochopitelně miluji film Světáci, v něm byl naprosto úžasný," skládá poklonu Valla.
Od svého odchodu s rodinou do Prahy už Libíček do Zlína moc nejezdil. Ostatně, měl k němu zvláštní vztah. Jeho maminka během války vážně psychicky onemocněla při bombardování Zlína a až do své smrti v polovině 60. let se léčila v Kroměříži. Svého syna tehdy ani nepoznávala. Otec mu zemřel na rakovinu v lednu 1949.
Možná i proto měl Libíček až panický strach z doktorů, což v kombinaci s rostoucí hmotností (vážil přes 140 kilo) a extrémním pracovním vytížením přispělo k předčasnému konci jeho životní dráhy.
Zemřel 24. května 1974 přímo při natáčení komedie Jak utopit doktora Mráčka. Při natáčení scény s Vladimírem Menšíkem na loďce plující ve Vltavě omdlel a spadl do vody. Během převozu sanitkou do nemocnice zemřel. Bylo mu pouhých 42 let.
"Na chalupě mám dodnes pověšenou jeho fotku z natáčení filmu Šest medvědů s Cibulkou. Občas se na něj podívám, jak se tam směje a usměju se na něj taky. Aspoň takhle tu se mnou stále je," říká Valla.
