Jen málo dívek si mohlo hrát na zahradě vily Jana Antonína Bati, která stojí nad Kolektivním domem ve Zlíně.
Ve 30. letech minulého století se to poštěstilo Věře Kolkové, která se kamarádila s Baťovou dcerkou Editou. Když skončilo vyučování v měšťanské škole, utíkaly tam. Na konci zahrady byly houpačky, pískoviště, domečky.
„Vyváděly jsme tam všechno možné. Jan Antonín Baťa kolikrát seděl na terase, měl na sobě tepláky a pozoroval nás,“ vzpomíná sedmaosmdesátiletá Kolková.
„Někdy zavolal na kuchařku, aby nám donesla vodu, protože jsme byly uhoněné. A když měl dobrou náladu, přinesl nám turecký med nebo bonbóny. Byl velice hodný a příjemný,“ pokračuje.
Děti ho oslovovaly „pane Baťo“, jeho ženě říkaly „milostivá paní“.
Jan Antonín Baťa a jeho zlínská vila.
Velkého továrníka poznaly i coby kočího kočáru za koňským spřežením. Tatínek Kolkové učil absolventy Baťovy školy práce jezdit na koni, o které se i staral.
„Baťa mu občas zavolal, ať přijede, a pak s námi sám projel město, aby nám ho pořádně ukázal,“ popisuje Kolková.
„Na koni ale moc nejezdil. Tatínek říkal, že k nim nemá vztah, takže ho za to koně nemají rádi,“ doplňuje s lehkým úsměvem.
Bylo jí deset, když přišla válka
Rodina Věry Kolkové se mezi místní smetánku dostala díky pozici jejího otce. Po tragické smrti Tomáše Bati v roce 1932 se poměry ve městě trochu uvolnily.
Jan Antonín začal pořádat večírky ve Společenském domě (dnešní hotel Moskva), na něž chodili i rodiče Kolkové.
„Rodiče se dostali mezi ředitele závodů a my mezi jejich děti,“ upřesňuje pamětnice.
Válka ale zajímavému životu učinila přítrž. Když v roce 1939 rodina Jana Antonína Bati odjela do Ameriky, bylo Kolkové deset let. Byla ještě hodně mladá. Říká však, že všechno vnímala intenzívně.
„Všude se to omílalo a řešilo,“ podotýká.
„Za těžkých podmínek toho vybudoval hodně“
Baťovo poválečné odsouzení za vlastizradu považuje za účelové a mající jediný cíl: sebrat mu majetek.
„Naházeli na něho špínu, kterou našli. Ani Tomášův syn Tomík se ho moc nezastal,“ míní Kolková.
Přitom vdova po Tomášovi Marie Baťová si údajně Jana Antonína vážila.
Kolková vypráví, že ji slyšela na jeho adresu prohlásit zhruba tato slova: „Kdyby byl neřád a lump, mohl všechno rozfofrovat, ale protože byl pořádný člověk, snažil se jít ve stopách Tomáše. Moc si ho vážil a věděl, že kdyby něco provedl špatně, udělal by mu tím ostudu.“
Pokud by měla Kolková dnes nevlastní bratry srovnávat, upřednostnila by Jana Antonína. Na to však má vliv to, že se spolu osobně znali. „Vnímala jsem ho jako tatínka mé kamarádky,“ přiznává Kolková.
Současně se ale snaží dívat na obě osobnosti bez emocí a používá při argumentaci fakta. Zdůrazňuje rozšíření obuvnické fabriky ve Zlíně i v Otrokovicích a zřízení poboček na Slovensku za Jana Antonína.
„Všechno se měnilo a modernizovalo. Na Jana byl navíc mnohem větší tlak než na Tomáše, jehož všichni respektovali bez výhrad. Jana už i kritizovali. Přesto toho za těžkých podmínek vybudoval hodně,“ nepochybuje vitální důchodkyně.
Dodneška je jí líto, že do osudu nejen Baťových zasáhla válka. A že rodina Jana Antonína Bati odjela a do Zlína se už nikdo nevrátil.
