„Trvalo tři roky, než se nám podařilo ji do města dostat. Jsem rád, že jsme ve škole našli takovou podporu,“ uvedl předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Valašské Meziříčí Alois Martinek.
Hrušeň poroste chráněná plotem, přesto bude dobře viditelná. Původně bylo vytipováno jiné místo a sázení plánovali na jaře. Jenomže roub zaschl a ani zamýšlenou lokalitu se nepodařilo dohodnout.
Termín 28. listopadu byl sice náhradní, zato úspěšnou variantou. Ačkoliv měla škola na přípravu jen krátkou dobu, zvládla ji s velkou pečlivostí.
„O lidické tragédii i dalších událostech, které s ní souvisely, jsme s žáky mluvili ve všech ročnících,“ potvrdil ředitel školy Milan Knápek. „Považuji za velmi důležité předávat jim tyto informace,“ dodal.
Historii se jim podařilo prolnout několika předměty. Vlastivěda na prvním a občanská nauka na druhém stupni se přímo nabízí. Využít se ale dá třeba i výtvarná výchova.
V místě, kde se stéká Vsetínská a Rožnovská Bečva, žáci nasbírali oblázky. Na ně pak psali jména lidických dětí – jeden kamínek připomíná jedno dítě. Při slavnosti z nich současné děti vyskládaly malou mohylu u zasazené hrušně.
„To je nápad, který se nám moc líbí,“ pochválil Martinek.
Během slavnostního zasazení nechyběly ani přednášky. Mladším žákům vyprávěli o Lidicích manželé Nešporovi. Antonín Nešpor se sice narodil až po válce v obnovených Lidicích, dětem ale mohl vyprávět, co znal od maminky.
Ta přežila vpád německých vojáků do obce i pobyt v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Synovi později vyprávěla, jak ji odvedli od dvouměsíční dcerky, kterou už nikdy víc neviděla. Nebo jaký to byl šok, když se po válce vrátila domů a našla jen holou pláň.
Připomněli i Horáka a Stříbrného, lidické letce RAF
Starší žáci si zase poslechli příběh dvou rodáků z Lidic, kteří byli příslušníky britského letectva. Josefové Horák a Stříbrný byli v prvních chvílích po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha považováni za strůjce činu.
Po návratu domů se na ně snesla nenávist. V Lidicích jim vyčítali, že kvůli nim umírali lidé, a ústrkům čelili i pro samotné zapojení do západního odboje.
Lidická hrušeň unikla zničení jen díky tomu, že se zdála fatálně poškozená. Je jedním ze tří stromků, které v roce 1941 zasadili na místě staré, uschlé hrušně. Když Němci 10. června roku 1942 Lidice srovnali se zemí, nemělo po nich zbýt nic. Ani stromy.
Mladou hrušeň ale poničil výbuch, kterým bourali zdi kostela. Vypadala, že nepřežije, proto už ji nechali být. Strom dnes roste u hlavní cesty vedoucí k Památníku Lidice.
Botanicky jde o hrušeň obecnou, odrůdu Pařížanka. Každým rokem z ní odborníci připravují štěpy, které se pak vysazují po celé zemi. Tradice je to mladá, vznikla teprve v roce 2012. Přesto už v Česku roste celkem 27 potomků lidické hrušně.
