Když továrník Tomáš Baťa 12. července 1932 startoval s pilotem Jindřichem Broučkem z otrokovického letiště, mířil do švýcarského Möhlinu na otevření tamní pobočky obuvnického podniku.
Krátce po startu se ale stroj zřítil a oba muži zahynuli. Pro obyvatele Zlína i Baťovy zaměstnance to byl šok, přesto se podařilo během dvou dní zorganizovat pohřební průvod, v němž šlo a jemuž přihlíželo na 50 tisíc lidí.
Současně ale vyvstaly obavy, jak bude město, jehož byl Baťa starostou, i fabrika, kterou vlastnil, fungovat dál. Zvláště v době hospodářské krize.
O významu tragické události vypovídá to, že jen pár hodin po ní přijeli do Zlína premiér československé vlády František Udržal a prezident Moravskoslezské země Jan Černý.
„Mimořádný zájem vrcholných představitelů státu signalizoval, že případný nezdar zlínských závodů by mohl mít neblahý dopad na těžce zkoušenou československou ekonomiku,“ přiblížil ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně-Klečůvce David Valůšek.
 |
Krátce po úmrtí tak neměli Baťovi blízcí mnoho klidu a času na truchlení. Museli řešit budoucnost podniku i města. A zařídit spoustu praktických věcí: nebývalý mediální zájem, Baťovu hrobku, její umístění na hřbitově nebo velkolepý pohřeb se všemi náležitostmi.
„Během dvou dní se musela vyřešit choreografie pohřbu. Také to, kdo bude mít projevy a na jakých místech,“ nastínil Valůšek.
Původně se uvažovalo o tom, že průvod vyjde 14. července z Baťovy vily, nakonec bylo vybráno nádvoří v továrním reálu, kde dnes stojí 21. budova. Dělníci šli ráno do práce, v poledne skončili. Do 15 hodin se celý prostor připravil.
Pohřební průvod trval pět hodin
Pohřeb začal církevními obřady, kterých se zúčastnil olomoucký světící biskup a řada dalších duchovních, proslov měl Jan Antonín Baťa jako nástupce svého nevlastního bratra v čele podniku a další představitelé závodů.
„Pak rakev s Baťou naložili na nákladní automobil a rakev s Broučkem na trup letadla,“ přiblížil Valůšek. „Průvod se vydal z fabriky a v té chvíli se městem rozezněly sirény, což byl nejsilnější moment pohřbu, jak psali někteří reportéři.“
Početný průvod pokračoval k vlakovému nádraží, odtud na náměstí Míru. Zatímco se ve fabrice zaměstnanci loučili se svým šéfem, tady obyvatelé města se starostou. Opět zazněly projevy. Odtud průvod pokračoval přes Rašínovu a Dlouhou ulici ke kostelu svatých Filipa a Jakuba, v němž bylo církevní rozloučení, neboť Baťa byl pokřtěný římský katolík.
Další zastávka byla pod školami, kde se loučily děti a učitelé. Nakonec průvod pokračoval po Březnické ulici na Lesní hřbitov, kde byly obě rakve uloženy do země. Trasa průvodu měřila 5 kilometrů, ušel ji se všemi oficialitami za 5 hodin.
„Bylo to náročné, pro řadu lidí i fyzicky, protože byl horký letní den,“ upozornil Valůšek. „Už v té době se objevovala kritika na délku pohřbu a příliš mnoho proslovů. Ale v kompozici pohřbu se toho nedalo moc vynechat.“
Záhada umístění Baťova hrobu
Tak se projevil význam Baťovy osobnosti, což se naopak nepodepsalo na místě, kde je jeho hrobka. Tehdy Lesní hřbitov oficiálně neexistoval. Byl na něm pochovaný jen Rudolf Gerbec mladší, syn Baťova rodinného lékaře.
„Bylo jasné, že Tomáš Baťa nebude pohřbený na starém hřbitově u Kudlovské přehrady,“ předestřel Valůšek. „Nevíme ale, kdo rozhodl o tom, kde bude jeho hrob. Myslím si, že byl prostě umístěný vedle Gerbecova hrobu a teprve potom se řešila hlavní alej hřbitova a umístění kříže.“
Podle tisku se pohřbu zúčastnilo 30 až 50 tisíc lidí, z nichž většina průvodu přihlížela. Některé noviny psaly dokonce o 130 tisících, což je ale podle Valůška nejspíše silně nadsazené, i když v roce 1931 bylo na oslavách 1. máje 80 tisíc lidí.
Během pohřbu byl prostor od třídy Tomáše Bati k Březnické ulici určený pro zaměstnance fabriky, centrum města pro ostatní. Před Baťovým katafalkem, kde byly věnce od československé vlády a zemského prezidenta, stálo osm mladých mužů. Kolem katafalku byli nejstarší zaměstnanci firmy. Ti šli také podél rakví v průvodu, v jehož čele byly rodiny zesnulých.
Pohřbu se účastnili i politici, lidé z okolních obcí a zaměstnanci poboček firmy Baťa z jiných měst. Do Zlína pro ně byly vypraveny speciální vlaky. Podnik chtěl dát velkou účastí najevo sílu, že nekrachuje. A že se město nerozpadá.
„Šlo o vyjádření symboliky a jednoty,“ zdůraznil Valůšek.
Firma těžkou situaci zvládla
Na pohřbu byla spousta žurnalistů, natáčel se film, který se už 15. července promítal v kině. K dispozici jsou dnes v archivech jen jeho útržky.
Z vrcholných politiků přijel ale pouze ministr železnic a zemský viceprezident. Pro stát bylo podle Valůška klíčové ekonomické hledisko, nikoliv formální a společenské.
Výstava |
Baťa zemřel v době hospodářské krize, s níž se potýkala i jeho firma. On sám už v roce 1929 přiznal, že se závod dostal do potíží. V prvomájovém projevu situaci označil za „okamžitý neúspěch“, v červnu téhož roku už mluví o nedostatku práce, který je „tentokráte poprvé, ale také naposled zaviněn správou závodů“. Od začátku roku 1932 firma propouštěla přes tisíc zaměstnanců měsíčně, což bylo nezvykle mnoho. Pak Baťa zahynul. Nikdo přesně nevěděl, co bude dál.
Firmu brzdily mimo jiné celní bariéry některých evropských zemí, které je zaváděly. Tomu podnik čelil výstavbou výroben v zahraničí, ostatně Baťa letěl na otevření jedné z nich. Investoval také do sítě vlastních prodejen, zjednodušeně řečeno do co největší soběstačnosti. To prosazoval už zesnulý zakladatel závodů a jeho manažeři (například Dominik Čipera a Hugo Vavrečka) v tom po jeho smrti úspěšně pokračovali. A to se ukázalo jako správné.
Také město se ze šoku vzpamatovalo, přestože také čelilo složité situaci, neboť tehdy Zlínu scházel vodovod i kanalizace a Dřevnice byla zregulovaná jenom částečně. Město dohánělo velkou ztrátu. Baťu nahradil ve starostovském křesle Čipera a zůstal v něm až do roku 1945.
„Firma byla často kritizovaná za to, že město ovládá. Ale dělala to ve prospěch lidí, kteří v něm žijí a pracují, což se projevilo i po Baťově smrti,“ poznamenal Valůšek. „Začala se stavět Fryštácká přehrada jako zdroj pitné vody a budovat kanalizace za více než deset milionů korun.“
