„Vážený pane Forde, již několik desetiletí pracujeme podobným způsobem jako Vy a máme stejné zkušenosti. Každá z Vašich knih je pro nás inspirací, povzbuzením a důkazem, že naše služba se ubírá správným směrem. V naší zemi bojujeme proti stejnému nepříteli: nevědomosti, lhostejnosti a pověrčivosti lidí, zejména pokud jde o účel strojů.“
Je 9. ledna 1931 a průmyslník Tomáš Baťa posílá do amerického Detroitu osobní dopis automobilovému magnátovi Henrymu Fordovi.
 |
Rozhodl se v něm požádat o svolení k překladu do češtiny a vydání Fordova bestselleru Cesta vpřed.
Baťa vysvětluje, že neusiluje o finanční prospěch, nýbrž o službu lidem, kteří mohou úspěšně pracovat a stát se pro firmu nepostradatelní pouze tehdy, když získají správné ekonomické myšlení. Jestli dorazila ze zámoří kladná odpověď, nešlo v archivech najít. Ovšem Baťova služba lidem, o níž se slavný podnikatel zmiňuje v písemnosti, je motivem nevšední výstavy pod širým nebem.
Autorkou originální kombinace dobových fotografií, úvah, úryvků a osobní korespondence rozmístěných jednoduše na dvanácti výstavních panelech ve zlínském parku Komenského je projektová manažerka pořadatelské Nadace Tomáše Bati a spisovatelka Gabriela Končitíková.
Zlínské nahlédnutí do soukromého života Tomáše Bati je první výstavou, jež nabízí pohled na továrníka jako na člověka, kterého byste na ulici přehlédli.
„Každý zná Baťu jako váženého velkopodnikatele, jako ‚ódu na radost‘. Mým záměrem bylo ukázat jeho lidskou rovinu,“ říká Končitíková. „Taková výstava je podle mého názoru lidem bližší.“
Dobové fotografie poskytl zlínský archiv, snímky ze soukromého života pocházejí z rodinného alba Baťovy rodiny. Snímky na výstavu zapůjčila podnikatelova vnučka Rosemarie Blyth Bata.
O umístění expozice do parku Komenského nebylo pochyb. Park je pro autorku místem, kam v létě denně proudí stovky lidí za setkáním nebo odpočinkem.
„Na trávě piknikují rodiny, setkávají se zde lidé bez rozdílu věku. Zkrátka jde o ideální místo pro letní výstavu, která může motivovat třeba nadčasovým Baťovým desaterem, jak jednat s lidmi, “ poznamenala Končitíková.
Výstava je koncipována z krátkých textů, hesel a citátů. Návštěvník se tak může inspirovat za velmi krátkou chvíli, a to i z jediného výstavního panelu. I když přesný počet zájemců o výstavu nelze odhadnout, návštěvnická kniha nebývá u volně přístupných výstav k dispozici, Končitíkové se povedlo něco, co vystihl jeden z návštěvníků v jediné větě.
„Jen málokterá expozice vás nutí číst a přemýšlet. Toto je jedna z nich, proto jsem tady,“ svěřil se Jan Vlasák z Kroměříže.
Baťa dal voličům osm slibů, sedm splnil
Zájemci se mohou seznámit také s nepříliš známou rolí Tomáše Bati, s rolí politika. V rámci jeho firmy se ctila zásada, že obsah každého důležitého dokumentu by neměl přesáhnout jeden list papíru. Baťa se tím řídil i v případě prvního volebního programu Strany baťovců představeného v roce 1923. Na jediné stránce se objevilo osm stručných bodů, k jejichž plnění se strana zavazovala.
Když Baťa po čtyřech letech předstoupil před občany, celý program znovu přečetl a v sedmi případech k tomu dodal stručné „stalo se“. Nesplněným slibem zůstal pouze poslední bod 8, v němž se strana zavazovala zveřejnit každý účet za dodávky adresované obci. „Nestalo se, protože jsme obci všechno dodávali zdarma,“ vysvětlil Baťa.
Mezi sedm splněných slibů patřilo například zajištění dodávek střídavého proudu pro Zlín a Paseky na náklady firmy nebo se postarat, znovu na vlastní náklady, o čištění městských ulic.
„Všechno kolem Bati mi dává smysl,“ vyznává se z lásky k Baťovu odkazu Končitíková, která už napsala deset publikací na baťovské téma. „Fascinuje mě ten přesah. Baťova firma vás prvotně vedla k tomu, ať si vybudujete především vlastní život,“ podotkla Končitíková. „Všechno se vám následně pozitivně promítne v pracovním i osobním životě. A to se mi líbí.“
Netradiční vzpomínky na Tomáše Baťu které se na výstavu nedostalyPortrétování jen před spaním nebo brzy ráno Malovat portrét Tomáše Bati bylo výzvou, pro mnohé to však bylo nereálné. Traduje se, že většinou jej bylo možné malovat pouze od 22 do 23 hodin a od 5 do 5.45, protože v 6 hodin už musel být v továrně. Jedním z malířů byl i Martin Salcman, který vzpomíná na portrétování takto: „Když jsem dokončoval portrét, namaloval jsem také jizvu na jeho čele. Chvíli jsme se na sebe dívali a Baťa řekl: „Jen ji tak nechte, je to pro mne charakteristické. Kdybyste tam mohl udělat jizvy, které není vidět.“ Paní Baťová tehdy řekla, ze se jí portrét velmi líbí. Baťa prohlásil, že nemůže svůj názor vyslovit ihned. Nejprve se musí na obraz pořádně podívat a rozmyslet si to.“ Naučte se konečně snídat! Efektivitu chápal Tomáš Baťa široce a počítal k ní nejen výrobní kapacitu, ale také sociální úroveň zaměstnanců. Té měl přikládat dokonce větší význam než výrobním investicím. „Nejvíce se musí investovat do lidí,“ říkával často. Snažil se změnit zakořeněné zvyky, často bojoval proti „nezdravé snídani“. Tak říkal tehdy klasickému prvnímu dennímu jídlu, které představovalo nejčastěji černou kávu nebo čaj a větší kus chleba. Taková snídaně byla po Baťu málo. Nedovedl si představit, že by po ní dělník nebo úředník vydržel efektivně pracovat až do oběda. Jeho slova jednou zněla: „Přál bych československému člověku, aby se naučil snídat.“ Těší mě, já jsem Baťa Josef Hlavnička, bývalý manažer a ředitel Baťových závodů, vzpomíná na to, jak přivedl k Tomáši Baťovi nově přijatého chemika. „Chef se ho tázal, kdo je.“ „Jsem Ing. Dr. ten a ten“ „Těší mě. Já jsem Baťa. Vy jste tedy inženýr, doktor. Rozeznávám dva druhy těchto lidí. Jedni z nich mají diplom v kapse, ve skutečnosti však nejsou inženýry ani doktory. A druzí, kteří nemají diplom v kapse, jsou však skutečnými doktory a inženýry. Nevím, mezi které z těchto dvou kategorií patříte. Co jste dělal dodnes?“ „Já jsem studoval.“ „Jak jste stár?“ pokračoval Baťa. „Dvacet šest let.“ „Kdo vás živil?“ „Rodiče.“ „Kolik jste si vydělal peněz?“ „Žádné.“ „Milý příteli, to je úplná katastrofa. Máte dvacet šest let, pouze jste studoval, živili vás rodiče, nemáte žádných úspor, tak to se můžete jít oběsit.“ Uchazeč silně zbledl. Tomáš Baťa se pak na něj znovu obrátil a řekl mu: „Nedělejte si nic z toho, co jsem vám nyní řekl. Řekl jsem vám pouze své mínění. Držte se tohoto mladého muže,“ přitom ukázal na mne, „a doufám, že se nám podaří z vás něco udělat. Sbohem.“ Vyšli jsme z kanceláře a chemik mě požádal, abych s ním šel na vzduch. „To je strašné, pane Hlavničko,“ řekl. „Vyplaťte mi cestovné. Kdybyste mi platili milion za týden, tak zde nezůstanu.“ Příští den se mě Tomáš Baťa ptal, jak se osvědčuje nový chemik. A když jsem mu odpověděl, že ani nenastoupil a že mi řekl, že by u nás nepracoval ani za milion týdně, chvíli se zamyslel a pak se zasmál: „Slaboch, jakou práci bychom od tohoto člověka mohli očekávat, když nesnesl ani mé hloupé řeči.“ Zdroj: Státní okresní archiv Zlín |
