Výroba obuvi tady pokračuje pořád a řemeslníci se stále k odkazu druhého nejslavnějšího a mezinárodně uznávaného ševce otevřeně hlásí.
„My vlastně existujeme díky panu Pivečkovi. Moje družka se šití bot věnuje odmalička, vystudovala to a také ve firmě pořád používáme jeho stroj, na kterém dělal své valašské papuče,“ přiblížil Dan Cabák, spolumajitel nejmladší obuvnické firmy ve Slavičíně. „Provozovnu máme v areálu, kde stála původní Pivečkova dílna, a máme zázemí tam, kde měl později sídlo.“
Jeho družkou a spolumajitelkou firmy Nallufootwear je navíc dcera ředitelky Nadace Jana Pivečky Boženy Filákové. Malá dílna vznikla před pěti lety a věnuje se zdravému obouvání. Zákazníkům z České i Slovenské republiky nabízí tzv. barefoot obuv, především sandály, papuče nebo capáčky pro děti.
Ve stejném areálu vzniká i obuv pro turisty a profesionály v jedné z největších českých obuvnických firem Prabos. Právě tato společnost je přímým pokračovatelem podniku rodiny Pivečků.
Nikdy se nevzdávej!
Po znárodnění v roce 1948 se totiž firma Japis (JAn PIvečka Slavičín) stala součástí národního podniku Svit, v devadesátých letech pak byla součástí Svitu Zlín a v roce 2006 ji koupili Juraj Vozár a Jaroslav Palát.
„Byli jsme přátelé a pořád na něj vzpomínám hlavně v souvislosti s jeho životním heslem: Nikdy se nevzdávej! Také stále připomínáme příběh vzniku naší firmy, který je spojený s historií rodiny Jana Pivečky. Někteří lidé tady jsou pořád hrdí na valašskou ševcovskou tradici,“ poznamenal Vozár. „Potkali jsme se poprvé už v 90. letech na obuvnické výstavě v Německu. Ale to jsem ještě nebyl v Prabosu. Když jsem pak do firmy nastoupil v roce 2002, tak jsme začali dělat i společné projekty,“ doplnil.
Obuvnický génius Pivečka: zachránil ševce v Senegalu i německou továrnu |
Vzniku dalších firem a svých nástupců se ale Pivečka nedožil. Nicméně na stejném rodinném základě, na kterém jeho pradědeček postavil své řemeslo, vznikla i firma Jančařík.
Otec Miroslav a teď už i syn Tomáš vyrábějí kožené volnočasové boty, přičemž nejde o sériovou, ale ruční výrobu. Všechny součásti se vyrábějí právě ve Slavičíně. Firma také v provozu používá repasované stroje původního zlínského podniku Svit a ZPS.
„Dá se říct, že to, co byl Tomáš Baťa pro Zlín, byl Jan Pivečka pro Slavičín,“ přiblížil Tomáš Jančařík, který také vystudoval místní gymnázium, jež nese Pivečkovo jméno. „Jeho inspirativní příběh ve stínu Bati není lidem tak známý, přesto se u nás tu a tam objeví zákazníci, kteří ho znají a jeho příběh i historie města je zajímá. Obuvnické tradice si moc vážíme a rádi si připomínáme, jak bohatou historii v tomto oboru v našem regionu máme.“
Dílna si zakládala na kvalitě
Historie řemesel spojených s obuvnictvím má ve Slavičíně hluboké kořeny. A to právě přes rodinu Jana Pivečky, jeho otce Jana, jeho dědy a také pradědy. Ten navíc navazoval na rodinnou koželužskou tradici, a když se v roce 1860 přesunul do Slavičína z Valašských Klobouk, činil zde v malém domku kůže pro místní ševce a řemenáře.
Mezinárodně uznávaný obuvník Jan Pivečka se narodil 24. října 1919 jako druhý syn majitele koželužny a obuvnické továrny JAPIS ve Slavičíně. Po studiích na gymnáziu v Uherském Hradišti a na obchodní akademii v Brně se vrátil do Slavičína. Na přání otce se vyučil v Pitíně ševcem a začal pracovat v rodinném podniku. V roce 1946 odjel do zahraničí a pracoval pro firmu Baťa. Domů se vrátil až v roce 1990. Pomáhal zachránit výrobu obuvi v Senegalu, celkem působil v 65 zemích světa. V 70. letech se usadil v Německu, za své zásluhy pro tamní obuvnický průmysl dostal prezidentské vyznamenání. Po návratu do vlasti pomáhal rozvíjet obuvnické i ekologické aktivity v regionu. Zemřel v roce 2004. |
Dílna si zakládala na kvalitě zboží, dařilo se jí a začala se rozrůstat. S novými stroji a technologiemi o pár desítek let později vyrostla nová kotelna a také zmíněný komín. Přibylo také zaměstnanců a do provozu se postupně zapojovaly nové generace Pivečků. Pomohly jim i zkušenosti nabyté v cizině. Jan Pivečka se tak v roce 1919 narodil do rodinného podniku, který měl sice za sebou přerušení výroby během první světové války, ale také začínal poprvé rozjíždět výrobu obuvi.
Navíc měla firma už tehdy dobré jméno po celé zemi a také spolupráci s úspěšným obuvníkem Tomášem Baťou, který od Pivečky nakupoval kůže a pro kterého také Jan Pivečka starší postavil koželužnu v Otrokovicích. V té době byla největší na Moravě.
„Myslím, že jsem tatínka velmi záhy začal respektovat i jako podnikatele. Jedna věc mi ale vadila – že totiž náš komín, který jsme měli ve slavičínské továrně, nebyl stejně vysoký jako ten, co měl Tomáš Baťa ve Zlíně,“ vzpomínal na svého otce v knize Jan Pivečka: „Nikdy se nevzdávej“ autorů Milana Švihálka a Zuzany Tarabusové. „Teprve mnohem později jsem pochopil, že tatínek neměl tak velké ambice jako největší švec světa. A byl jsem hrdý, když jsem se dověděl, že Tomáš Baťa jednoho dne v roce 1914 přišel za mým dědečkem a vyslovil přání, aby můj tatínek postavil koželužnu ve Zlíně.“
Celoživotní přátelství s Baťou
Vztahy s Baťovými závody i rodinou udržovali Pivečkovi pořád a Jan Pivečka mladší se i po návratu do Československa po revoluci přátelil s Tomášem Baťou juniorem. Také se slavnějšími podnikateli inspiroval a už ve 24 letech založil ve Slavičíně školu, ve které vzdělával budoucí zaměstnance.
Zakázka pro švýcarskou armádu zvyšuje sebevědomí, říká šéf obuvnické firmy |
V areálu za jeho vedení vyrostla nová budova, rodinný podnik prosperoval a své zboží prodával už po celé Evropě. Nezastavil se ani během druhé světové války díky výrobě vojenské obuvi.
Víc než čtyřicet let pak Pivečka strávil v zahraničí, působil i v pobočkách firmy Baťa. „Pracoval v Tunisu, Alžíru, Maroku, Senegalu, Zaire, v Jižní Africe, Zimbabwe, v Keni a spoluorganizoval vzdělávací kurzy pro zaměstnance firmy v Evropě a Severní Americe. Více než dvacet let pracoval pro vládní instituce a soukromé firmy ve více než třiceti zemích na více než 250 projektech týkajících se výroby a obchodu v obuvnickém a kožedělném sektoru,“ připomíná na svých stránkách stále fungující Nadace Jana Pivečky, kterou založil po svém návratu do Česka v roce 1996.
Pivečka zemřel náhle a nečekaně na schůzi zlínských rotariánů v Baťově vile ve Zlíně. Bylo to 5. ledna 2004 ve 20 hodin večer. Bylo mu 84 let.
