Je to typická vánoční scéna. Kulisy z načechraných bílých látek, postavičky Mikuláše, andělíčků nebo svatého Petra. Krásně vyřezávané figury visí na provázcích.
Jen málokdo však pozná, že tento výjev z výstavy v napajedelském muzeu představuje loutkářskou raritu. Jde totiž o vůbec první loutky, které na začátku 20. století získal zdejší loutkový soubor Klubíčko.
„Konkrétně Mikuláš, to je nádherná figura,“ prohodí Antonín Harník, dlouholetý režisér napajedelského souboru. „Tyto kousky už mají historickou hodnotu,“ zmíní.
Není divu, že má dřevěné postavy z divadelní hry Psaníčko pro svatého Mikuláše v úctě. Byly totiž prvními, se kterými zdejší spolek hrál. Vznikl v roce 1905, což z něj dělá nejstarší soubor na Moravě, a ani v Čechách by se jich nenašlo mnoho s tak bohatou historií.
Loutky Mikuláše a dalších postav jsou však ještě mnohem starší. „Soubor je získal od někdejší kočovné společnosti. Odhaduji, že mohou mít 150 i víc let,“ míní Harník.
Ostatně i vánoční hra se stala kultovním kusem. V Napajedlích ji průběžně oprašují od roku 1905 až dodnes. „Jen za komunistů se tato hra nesměla hrát, křesťanská symbolika nebyla v kurzu. Po uvolnění poměrů se hra mohla hrát s pozměněným názvem Psaníčko pro Mikuláše,“ přibližuje divadelník.
Začínali v hospodě, představení měla úspěch
Dalo by se říct, že loutkáři v Napajedlích jsou tak trochu průkopníky. Ne že by byli první, kdo tímto specifickým druhem divadla bavil publikum. Vznikli v době, kdy loutková divadla nahrazovala divadla živých herců. Pro kočovné společnosti, které jezdily dělat kulturní osvětu, by byl ansámbl živých herců neúnosný. „Takto jim stačilo sbalit kufr pimprlat a jezdit po světě.“
V Napajedlích jsou však zajímaví tím, že loutkové divadlo hrají takřka nepřetržitě dodnes.
 |
Soubor začínal vystupovat jako spolek nadšenců v místní hospodě U Slunce jako sokolské divadlo. Později přesídlili do sokolovny, při jejíž stavbě už se počítalo se samostatným loutkovým sálem.
Ohlas byl tehdy obrovský. Přestože šlo většinou o pohádky a hry pro děti, divadlo lákalo i dospělé. Hrálo se i jednou do týdne a na představení bývalo plno. Kroniky dokonce uvádějí, že výnosy z loutkového divadla pomáhaly splácet půjčku na stavbu sokolovny.
Divadlo přežilo válku, nacisté jej nezničili
Činnost divadelníků utlumily jen světové války. I v dobách, kdy hrát nesměli, se alespoň snažili pracovat na úpravě sálu, loutek i dalších dekorací. Ještě na začátku druhé světové války chtěli místní loutkoherci svými představeními povzbudit místní občany, ale na šest let museli divadlo zavřít.
„Každopádně bylo štěstí, že jej nacisté nezničili nebo neodvezli,“ říká dnes Antonín Harník.
Na výstavě v napajedelském muzeu jsou k vidění loutky i historické dokumenty nejstaršího loutkového souboru na Moravě.
Sám vystudoval loutkoherecký režijní kurz a v loutkovém divadle v Napajedlích působil už od konce padesátých let. Může tak pozorovat dlouhý vývoj, který loutkoherectví urazilo. „Když jsme začínali, jedno sezení se domluvilo, co se bude hrát, připravily se loutky a kulisy, byla jedna dvě zkoušky a už se šlo na vystoupení,“ vzpomíná.
Dnes už je příprava mnohem delší, natrénování jedné hry věnují členové souboru průběžně i celou sezonu. Jednak je to nedostatkem času a lidí, ale také potřebou, aby divadlo bylo co nejpropracovanější a dbalo se na každý detail.
Modernější televize byla konkurencí
„Může za to i nástup televize, která byla v určité době pro loutkové divadlo velkou konkurencí. Byla modernější, živější,“ míní režisér. Dnes však podle něj loutkoherectví dokáže zaujmout i současné publikum.
Změnami prošly samotné loutky. Zatímco v počátcích se pracovalo se základní sadou figur, většinou s pohádkovými postavami, pro něž se teprve psaly hry, dnes už je to jinak. Soubory si nechávají vyrobit loutky přímo na míru konkrétnímu představení. To je příklad třeba hry Tři zlaté vlasy děda Vševěda, kterou má napajedelský soubor v repertoáru.
„Návrhy loutek jsem tehdy konzultoval s designérem a teprve pak jsme je nechali zadat do výroby,“ popisuje Harník. Mimochodem – pořízení takové sady loutek není levné, cena se pohybuje v desítkách tisíc korun, což je pro soubor dobrovolníků dost peněz.
„Výhodou ale je, že když hru přestaneme hrát, odložíme ji, ale za pět let, až přijde nová generace dětí, po ní zase můžeme sáhnout.“
Loutky vyrobili podle místní cimbálovky
V souboru se během let nasbíraly i různé kuriozity. Například když režiséra napadlo, aby v inscenaci Adámek mezi broučky byla hmyzí kapela složená z loutek inspirovaných napajedelskou cimbálovkou. Vznikly tak loutky vytvořené podle skutečných místních lidí a při hraní vždy měly velký ohlas.
Loutky pro některé hry si divadelníci vytvářejí sami. Ušetří tak peníze, ale dá to velkou práci. To ostatně i samotné vystupování, což vyžaduje jednak herecké vlohy, a pak i technickou zručnost při vodění nejrůznějších typů loutek.
Loutkoherectví si mohou návštěvníci výstavy v napajedelském muzeu přímo vyzkoušet.
„Loutkoherectví je navíc trochu nevděčné v tom, že nejste vidět. Neprodáváte sebe, ale umělou postavičku. Možná i to mnohé od tohoto umění odrazuje,“ zamýšlí se Harník, který ale budoucnost spolku v Napajedlích vidí optimisticky.
Soubor má už od roku 1960 vlastní budovu v zámeckém parku, takže zázemí mu nechybí. Počet členů v posledních letech je okolo patnácti a po vynucené koronavirové pauze chtějí zase začít zkoušet a hrát.
Antonín Harník, kterému bude za rok 80 let, už u toho jako režisér nebude, protože se rozhodl skončit. „Ale samozřejmě budu soubor dál sledovat a podporovat,“ ujistil.
