Psal se rok 1895 a ve Zlíně měli velké plány. Obec vedená starostou Mikulášem Kašpárkem chtěla na západní straně náměstí vybudovat novou budovu, v níž by našly sídlo radnice, okresní soud (tehdy byl v Napajedlích) a měšťanská škola. Takové řešení však odmítla okresní školní rada, podle níž měla škola stát jako samostatný objekt.
Vedení obce tak vytipovalo klidovou lokalitu asi o sto metrů dál a oslovilo Dominika Feye, tehdy 32letého architekta žijícího v nedalekém Uherském Hradišti, jemuž brzy poté nabídlo i možnost nahrazení nevyhovujícího hostince na náměstí novou budovu.
„Získání takto významných zakázek mohlo být pro mladého architekta skvělým zahájením kariéry,“ napsal ředitel zlínského okresního archivu David Valůšek v knize Od školy ke knihovně (1896–2006).
A to se potvrdilo. Dvoupatrová neoklasicistní měšťanská škola se ihned stala jednou z dominant městečka, jehož tvář měl až poté zásadně proměnit prudký rozmach firmy Baťa. Výstižně to popsaly vzpomínky Lýdie Gahurové, manželky významného baťovského architekta a zlínského rodáka Františka.
Když v roce 1914 přijela do Zlína a procházela kostrbatou a blátivou cestou přes starobylé náměstí s rozpadající se radnicí a pár obchody, v duchu se sama sebe ptala, co její manžel „míní podnikat jako umělec v tomto zapadlém hnízdě“. Při pohledu na měšťanku však užasla.
„Hotový palác – budova, vysoko nad poměry středověkého městečka a buď pochválen ten starosta a páni radní, kteří ji navrhli a také návrh prosadili. Osvícení muži,“ líčila Gahurová a dodala: „Měšťanka se v tehdejším Zlíně vyjímala asi tak úctyhodně jako Národní museum v Praze na Václavském náměstí.“
Z jeho záložny zbyla jen čelní fasáda
Fey se přitom při výstavbě potýkal s řadou potíží. Dopravní dostupnost města byla mizerná, sužoval ho i nedostatek pracovní síly a počasí. A když už bylo všechno hotové, musel se s místními politiky handrkovat o vyplacení celého honoráře.
Další práce jej čekala na náměstí, kde v roce 1897 vznikla občanská záložna. Ve své době tato novorenesanční budova byla spolu s měšťanskou školou centrem zlínského kulturního života. Dnes je z ní obchodní centrum Zlaté jablko a z původního objektu zbyla jen fasáda.
Podepsaný je také pod stavbou první dvoupatrové tovární budovy pro Tomáše a Antonína Baťu (1906). Byla to pro něj ovšem spíše pracovní zakázka než architektonická výzva. „Velkou roli zde sehrály požadavky zadavatele T. Bati podmíněné čerstvými zkušenostmi z Ameriky, kde se mladý továrník seznámil s tamní industriální architekturou,“ uvedl architekt Ivan Bergmann mladší v článku Po stopách polozapomenutého architekta, který vyšel v časopise ZVUK.
Fey také bývá nazýván prvním architektem města Zlína. „Až s realizací historizujících budov záložny a městské školy, která se stala novou dominantou města, totiž nabývá centrum městského charakteru,“ upozornil Zlínský architektonický manuál. A jeho zásah do podoby města mohl být ještě výraznější, chystal totiž přestavbu Panské hospody na Hotel Baltazzi či stavbu soudní budovy. Zůstalo ovšem jen u návrhů.
Muž, který se nevzdával
I tak je to docela slušná bilance na studenta, jemuž na reálné škole v rodném Písku matematika či deskriptivní geometrie dělaly problémy, a když pak v Praze na ČVUT studoval pozemní stavitelství, byl jen průměrným studentem.
„Postrádal jakoukoliv virtuozitu,“ poznamenal Bergmann.
Fey však nebyl zvyklý se vzdávat. Během první světové války se stal inženýrem a závěrečnou zkoušku – už jako činný architekt – složil na výbornou. Osud jej už předtím zavál do Uherského Hradiště, kde se v roce 1895 dočkal první realizace: dvou domů na severní straně Palackého náměstí.
Ve městě se usadil a s kamarádem ze studií Františkem Benešem založili společnou architektonickou a inženýrskou kancelář. Šlo o jediný podobný podnik na Moravě, který však kvůli finančním problémům brzy zanikl a Beneš z něj odešel.
Ale zarputilého a pracovitého architekta to nezlomilo. „Se svou enormní pílí se pouští do znovuvybudování prestiže firmy a z jeho ruky vycházejí desítky návrhů i realizací nejrůznějších druhů staveb s převážnou proveniencí po celé jižní Moravě, zejména v okresech Hodonín, Uherské Hradiště, Vsetín a Zlín,“ zmínil Bergmann.
Mistr drobných staveb
Dominovaly mezi nimi školy, jež se tehdy začínaly stavět po celé zemi, jež patřila pod Rakousko-Uhersko. V roce 1909 se Fey v dopise starostovi Tlumačova pochlubil, že se podílel na návrhu či stavbě stovky škol. V malých obcích musel kvůli nízkému rozpočtu volit architektonicky jednoduchá řešení, ve větších sídlech, jako byla Kroměříž či Boskovice, se však mohl přece jen výrazněji rozmáchnout.
A platilo to i pro veřejné stavby, mezi nimiž stojí za zmínku jeho patrně nejznámější dílo – neorenesanční radnice v Napajedlích (1902–04), jež Feyovi otevřela dveře k dalším zakázkám v rámci napajedelského panství. Vytvořil například stáje z režných cihel a hrázděného zdiva v tamějším hřebčíně.
Pozoruhodnou a originální stavbou byl jeho vlastní dům Na Tůni, jenž stával na křižovatce Sokolovské ulice a Velehradské třídy a v roce 1984 šel k zemi.
„Fey s oblibou pracoval s motivy lidového stavitelství a přiřadil se tak k následovníkům Dušana Jurkoviče,“ konstatoval Bergmann, jenž slováckého architekta označil za „mistra v oboru drobných staveb“ a vyzdvihl jeho cit pro zachování genia loci daného místa. Prokázal to třeba při návrhu restaurace a hájovny ve Vlárském průsmyku či nádražní restaurace v Bzenci.
