Nedávno uplynulo dvacet let od úmrtí respektovaného architekta a noblesního člověka, jenž svůj profesní život spojil se Zlínem a jeho okolím. Maximum svých schopností však zde předvést nemohl.
„Odmítal vstoupit do komunistické strany, a jeho kariérní postup tak měl své limity. Nepomohly mu ani aktivity člena předsednictva Svazu architektů během pražského jara spojené s nesouhlasem se vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968,“ uvedl jeho vnuk a architekt Josef Čančík. „Bral to ale realisticky, nikdy nebyl zatrpklý,“ dodal.
Jiří Čančík se narodil v roce 1922 v Bratislavě, od jeho tří let žila rodina v Praze. V roce 1949 nastoupil do čerstvě znárodněné firmy Baťa a dalších deset let působil v novém projekčním oddělení v Luhačovicích.
V roce 1962 se už vracel nikoli do Zlína, ale do Gottwaldova. S rodinou se usadil v Bartošově čtvrti a brzy se stal výraznou osobností místního Stavoprojektu. Do pracovního kolektivu okamžitě zapadl, potkal zde totiž řadu generačních souputníků z pražské umělecko-průmyslové školy, jejímž byl absolventem. UMPRUM jej ovlivnila lidsky i profesně.
„Vyrůstal ve školním prostředí, kde vedle sebe zráli architekti, sochaři, malíři, grafici a designéři všech možných druhů. Získali tak jisté povědomí o ostatních oborech, vzájemný respekt, schopnost spolupráce a v neposlední řadě sociální kapitál kamarádství a vzájemných kontaktů,“ líčí Josef Čančík.
V 50. letech vzniklo podle jeho návrhu sídliště Mojmír v Uherském Hradišti, v Gottwaldově se ale věnoval odlišné práci: občanským stavbám a urbanismu. „Čančíkova skupina měla jednu velkou výhodu – mezi její zakázky nepatřily projekty sídlišť, které díky tehdejší typizační panelové unifikaci nebyly pro architekty příliš populární,“ konstatoval architekt a člen zmíněné skupiny Ivan Bergmann.
Výběr z díla1956: sídliště Mojmír, Uh. Hradiště 1953: hudební pavilon v Komenského sadech, Zlín (zbořeno 2014) 1963: budova Stavoprojektu, Zlín 1969: rekreační a rehabilitační středisko Sigmy Lutín, Luhačovice 1972: sportovní hala Uherský Brod, středisko JZD Slušovice Reneta, Neubuz (interiéry) 1973: bytové domy s občanským vybavením v Dlouhé ulici, Zlín 1973: tržiště Pod kaštany Zlín 1974: velkokapacitní výškový bytový dům s občanskou vybaveností v ulici Kvítková, Zlín (tzv. Čedok) 1978: budova krematoria na Lesním hřbitově, Zlín 1981–88: víceúčelový Kulturní dům s kinem Elektra, Luhačovice 1987: Divadelní náměstí, Zlín |
Čančík byl schopný, respektovaný, komunikativní a v kolektivu oblíbený, takže se brzy stal šéfem jedné z projekčních skupin Stavoprojektu. „Nakonec je to obraz práce s lidmi,“ říkal s úsměvem o svém přístupu k architektuře, kdy sázel na týmovou práci.
V letech 1967–69 působil v týmu, který řešil budoucí podobu centra Zlína a Otrokovic a vypracoval dlouhodobou koncepci rozvoje celé aglomerace. Naději na její naplnění ale rozdrtily sovětské tanky. A sklonit hlavu před normalizačními poměry nebylo pro Čančíka představitelné.
„Pocházel z rodiny s masarykovsko-sokolskými ideály, během druhé světové války byl aktivní v protinacistickém odboji a stal se součástí Zpravodajské brigády. Jeho pohled na svět se s tím komunistickým neslučoval,“ vysvětlil jeho vnuk. Čančíka navíc výrazně ovlivnili i vyučující na vysoké škole, zejména křesťansky založený, filozoficky a svobodomyslně uvažující profesor Jan Sokol.
I proto se v 70. a 80. letech uzavřel do „vnitřní emigrace“ a stal se součástí zlínského kulturního disentu. Mezi jeho přátele patřili cestovatel Miroslav Zikmund, etnograf Karel Pavlištík, spisovatel Ludvík Vaculík, herec Steva Maršálek a další, kteří se scházeli v Zikmundově vile. Čančík zde našel potřebné intelektuální zázemí, stejně jako jeho žena Vlasta, akademická malířka a výtvarnice.
„Seznámili se už na škole, oba byli umprumáci. Babička ve Zlíně zakládala výtvarný obor na lidové škole umění a ovlivnila řadu mladých lidí výchovou ke kulturně a umělecky orientovanému životnímu stylu,“ popsal Josef Čančík.
Ceněné krematorium
Také její manžel měl k umění blízko. „Díla výtvarných umění umocňují vnímání architektury, musí však být její organickou součástí. Výtvarné dílo má vznikat současně s architekturou od samotných koncepčních začátků,“ říkal Jiří Čančík. A tímto heslem se řídil i při své nejznámější stavbě, kterou je krematorium na zlínském Lesním hřbitově. Stavělo se v letech 1975–78.
„Svým architektonickým ztvárněním se jedná o jednu z nejhodnotnějších poválečných staveb města,“ napsala o ní kurátorka sbírky architektury krajské galerie Ladislava Horňáková.
Budova se třemi skleněnými stěnami umožňuje vizuální kontakt s okolní zelení a dodnes slouží bez větších změn. „Působivé řešení s otevřeným prostorem navozuje atmosféru tiché meditace o návratu člověka k přírodě a splynutí s ní, uklidňuje emoce a pomáhá vyrovnání se se smutnou událostí,“ doplnila Horňáková.
Čančík již tehdy nepůsobil jako náměstek útvaru hlavního architekta Zlína, ale vrátil se do Stavoprojektu. „Měl sice politický škraloup, ale zase ne až tak velký. Navíc se za něj postavili jeho kolegové a přátelé ze Stavoprojektu,“ zmínil Josef Čančík. Vůči komunistickému režimu však nadále vystupoval odmítavě. Když byli spolu se synem Janem, jenž také pracoval ve Stavoprojektu, vyzváni k podpisu anticharty, oba odmítli. Jeho priority se projevovaly i jinak.
Místo průvodu na košt vína
„V období normalizace se chodilo povinně do prvomájového průvodu. Jirka, nebo Jura, jak jsme mu říkali za zády, se objevil na seřadišti Stavoprojektu, prohodil pár slov s tehdejším vedoucím stranické skupiny, a potvrdil tak svou účast v průvodu. Pak zmizel a všichni jsme věděli kam – vlakem do Bzence na košt vína se svými disidentskými přáteli,“ vzpomíná Bergmann.
Čančík odešel do penze v roce 1982, i poté ale projektoval a účastnil se soutěží, spolupracoval se synem Janem a dcerou Kateřinou Tuzarovou. Velkým životním zadostiučiněním se pro něj stala listopadová revoluce v roce 1989. „Obrovsky mu to nalilo krev do žil, spolu s kolegy z prostředí kolem Miroslava Zikmunda byl aktivní v Občanském fóru. Z mládí si pamatoval demokracii a byl nadšený, že se dožil jejího návratu,“ podotkl jeho vnuk Josef.
Stál za vznikem BLOKu architektů a výtvarníků ČSFR a po revoluci založil soukromý Ateliér architektury. Angažoval se i v komunální politice, nechyběl v prvním zlínském zastupitelstvu a poté se stal členem ODS. Životní cesta Jiřího Čančíka se završila 22. srpna 2001, kdy zemřel ve Zlíně ve věku 79 let. „Dodnes pro mě zůstává synonymem noblesního, velkorysého člověka a výborného architekta trvale spojeného se Zlínem,“ poznamenal Bergmann.
