Když po sametové revoluci přijel do tehdejšího Československa papež Jan Pavel II., jeho první kroky vedly na památný Velehrad, a tam do Královské kaple k hrobu olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana.
Tehdy už měl Řím tři roky na stole žádost od československých hodnostářů o Stojanovo blahořečení. O šest let později papež dekret o hrdinských ctnostech Stojana potvrdil. Jeho nástupce, papež František, pak tyto ctnosti v roce 2016 uznal. Tím se česká církev dostala k poslednímu kroku, který obdivovaného a milovaného arcibiskupa dělí od jeho prohlášení za svatého.
Chybí už jen zázrak. „Byla hlášena řada mimořádných vyslyšení, ale zatím žádný případ nebyl tak přesvědčivý, aby mohl být uznán Svatým otcem jako zázrak,“ konstatoval v knize Kněžské osobnosti pražský arcibiskup Jan Graubner.
Na auře, kterou kolem sebe Stojan šířil, a kterou věřící silně vnímají i dnes, to ale nic nemění. Na Velehradě, který připomene 100 let od jeho úmrtí, se tak dá čekat vyšší návštěvnost než v jiných letech.
„Stojan byl zajímavý tím, že pořád zkoušel něco nového. My na něj dnes hledíme jako na tradiční postavu církve. Ale pokud vymyslel loterii, řešil sociální otázku a tak naznačoval církvi, že to neřeší dostatečně, pokud 60 let před druhým vatikánským koncilem přišel s myšlenkou dialogu mezi křesťany, tak to bylo revoluční. Nereprezentuje tradiční církev, ale někoho, kdo byl v mnoha krocích velmi odvážný, včetně toho, jakou měrou rozdával,“ prohlásil Petr Hudec z Matice Velehradské, který připravil výstavu ke Stojanovu výročí.
Před 165 lety se narodil arcibiskup, jehož ctnosti teď uznal i papež |
Dary při slavnostní poutní mši svaté přinesou třeba obyvatelé Beňova, Příboru nebo Dražovic. Všechna místa jsou se Stojanem spojená. V prvním se v roce 1851 narodil, ve druhém začal v 25 letech svou kněžskou pouť, ve třetím strávil 20 let jako farář. Hlavní velehradská bohoslužba se navíc uskuteční 5. července, což je také den, kdy byl Stojan před 147 lety vysvěcen na kněze. Chtěl se jím stát už v mládí.
Narodil se v roce 1851. Na školách patřil k nejnadanějším a nejpilnějším studentům. Už tehdy se projevovala nejen jeho silná víra a poměr k odkazu Cyrila a Metoděje, ale také vztah k lidem, který rostl do neuvěřitelných rozměrů. Pomáhal mladším spolužákům, vedl vlastenecké diskuse, na venkově založil desítky knihoven, protože byl přesvědčený, že čtení osvobozuje a pomáhá.
Jeho spolužák z Kroměřížského piaristického gymnázia Antonín Daněk vzpomínal, že „za Stojana to byla nejslavnější éra kroměřížského gymnázia a doba rozmachu slovanského vědomí a sebevědomí.
Vizionář, který řešil jednotu církve
Stojan byl knězem, kterého věřící milovali pro jeho lidskost, vstřícnost a pochopení, měl otevřené srdce, naslouchal, diskutoval, byl skromný a neustále připravený pomoci. Objevil se tam, kde ho bylo třeba. Stavěl kostely, pomáhal hasičům u požáru nebo zachraňoval z rozvodněné řeky.
Dny lidí dobré vůle na Velehradě 4. července 5. července Připravené jsou výstavy, akce pro děti, prezentace charity, ruční přepisování Bible, mezinárodní setkání vozíčkářů, přednášky i semináře. |
„Šokoval svými projevy lásky. Prosebníkovi na ulici dal vlastní boty a kabát. Fara byla stále plná chudých lidí, které zval na oběd. To byl Stojan. Stovka obcí ho jmenovala čestným občanem,“ shrnul organizátor velehradských Dnů lidí dobré vůle Josef Kořenek.
Všechna místa, kterými za svůj život prošel, zvelebil. Mimo jiné i proto, že prakticky pořád pracoval. „Ke spánku se ukládal v jedenáct hodin večer, ráno vstával v pět. Krátce odpočíval po obědě a po večeři. Za největší újmu považoval ztrátu drahocenného času. Denně byl schopný napsat 50 až 70 listů,“ přiblížil Stojanovu životní energii teolog a vysokoškolský pedagog Pavel Ambros v knize Antonín Cyril Stojan.
„Když kvůli jiné práci či únavě napsal méně, než 50 dopisů, stěžoval si hořce, že pracoval málo, ale že je jen služebníkem neužitečným,“ doplnil.
Od začátku nezapřel lásku ke svatému Hostýnu i Velehradu. Kromě materiální pomoci ale řešil i tu duchovní. Na Velehradě začal pořádat unionistické kongresy, které se zabývaly sjednocením církve a sblížením křesťanského Východu a Západu. Organizoval také duchovní cvičení pro laiky.
Dnes už to tak nevnímáme, ale na tehdejší dobu to byly revoluční události, které přetrvaly desítky let a jejich význam je nepopiratelný.
Velehrad byl významným centrem odporu proti režimu, lidem dodal odvahu |
Nikoho nepřekvapilo, když byl v roce 1897 ve svých 46 letech zvolený do říšského parlamentu za Křesťansko-sociální stranu. Rok předtím dokončil studium a stal se doktorem teologie. Úspěšný byl také v následujících třech volbách, v politice zůstal až do zániku monarchie a aktivní byl i po první světové válce. Politiku chápal jako prostředek k tomu, aby mohl ještě víc pomáhat.
„Ujímal se ekonomicky slabých, obětí přírodních katastrof, žádal podporu pro opravy a stavby chrámů, farních budov a škol. Jeho političtí odpůrci velmi brzy poznali, jak je obtížné Stojanovi nevyhovět. Byl politickým mistrem v tom, jak urychlit jednání a dosáhnout výsledku,“ připomněl Ambros. „Pověstná štědrost i dobrotivost mu otevírala dveře i tam, kde pro jiné byly zavřeny. Byl natolik rozdávající a přející, že někdy musel hledat poslední halíř, aby jako poslanec si vůbec mohl koupit lístek do Vídně,“ přiblížil.
Připomínka arcibiskupa Stojana na Velehradě Bude stát tam, kde je arcibiskup Antonín Cyril Stojan pohřbený. Tam, kde tisíce věřících přicházejí desítky let s modlitbou, sdílením, prosbou. Umělecké dílo vytvořené k letošnímu výročí symbolizuje Stojanovo otcovské srdce. Je dílem akademického sochaře Otmara Olivy a bude od Cyrilometodějských slavností součástí Královské kaple velehradské baziliky. Obsahuje Stojanova dnes už ikonická slova: Mám, co jsem dal druhým. Trojúhelníkový podstavec připomíná svaté Cyrila a Metoděje, jeho silný vztah ke svatému Hostýnu a Velehradu i Olomouc jako sídlo moravských metropolitů. |
První světová válka ho zastihla v Kroměříži ve funkci probošta. Ve městě bylo mnoho vojáků, pro které Stojan nechal otevřené kostely, zpovídal je, utěšoval, pečoval o nemocné a zraněné ze všech front, přestože mu to státní úřady zakazovaly. Pořádal poutě na Velehrad s prosbou o ukončení války, pomáhal uprchlíkům. A byl kvůli tomu obviněný z vlastizrady.
Na svěcení za ním přijelo 100 tisíc věřících
Podobně nekonvenčně zahájil svou funkci olomouckého arcibiskupa, do které byl jmenovaný v roce 1921. Uspořádal totiž oběd pro 600 chudých a 3 000 sirotků. Tím jasně a veřejně sdělil, že pomoc potřebným a chudým u něj bude na prvním místě.
Arcibiskup a senátor Antonín Cyril Stojan při pohřbu v roce 1923
Na svěcení přijelo do Olomouce sto tisíc věřících z Moravy, Čech, Slovenska, Polska i Rakouska a 500 kněží z celé republiky. Přitom to byla doba, kdy lidé z církve ve velkém vystupovali, protože ji chápali jako spojence bývalé rakousko-uherské monarchie.
„Léta po první světové válce byla i pro kněze dobou krize. Na Moravě bylo odpadlíků velmi málo. Na všech stranách se sice hlásalo Pryč od Říma, ale stalo se to prázdnou frází, když byl zástupcem Říma Stojan,“ citoval Ambros ve své knize slova kardinála Tomáše Špidlíka.
Extrémní pracovní nasazení se ale podepsalo na jeho zdraví. Dva a půl roku po svém jmenování, 29. září 1923, Stojan zemřel.
Pochovaný je na Velehradě. Jeho jméno tam nese například exerciční dům Stojanov, který slouží pro odborná cvičení, meditaci i jako ubytovna pro poutníky, nebo Stojanovo gymnázium.
