Když na hranicích v Mikulově poctivě olizovala 45 kolků a lepila je na celní prohlášení, provázely ji posměšné pohledy celníků. Bylo 16. listopadu 1989 a sestra Václava Dudová z Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje z Velehradu plnila nesmyslný požadavek státního orgánu. Stejně jako 10 tisíc dalších československých poutníků se řádové sestry den předtím vracely z Říma ze svatořečení Anežky České.
„Lidé věřili, že tato slavnost předznamená pád železné opony. Vyjet do Říma, setkat se tam s biskupy, papežem a věřícími z mnoha zemí byla tehdy pro poutníky obrovská událost, silný zážitek a velká vzpruha, že na to nejsou sami,“ líčí Petr Hudec z Matice velehradské.
Sestra Václava se tehdy na hranice do Mikulova musela vrátit, protože jejich autobus jel z Itálie o den později, než bylo uvedeno v celním prohlášení. Celník si proto vynutil, že za každého se musí ještě zaplatit 400 korun, tedy jeden kolek. Když mu sestry slíbily, že kolky dodají hned další ráno, byl tak šokovaný, že celní prohlídku předčasně ukončil.
„Brzy ráno jsem v trafice v Uherském Hradišti nakoupila kolky. Paní prodavačka se divila, proč takové množství. Stručně jsem jí to vysvětlila, ona nazvala komunisty několika lidovými dobytčími jmény a s tím jsme se rozloučily,“ vzpomínala řádová sestra v ročence Matice velehradské z roku 2009.
Kraj velkých kontrastů
Pět dnů před sametovou revolucí vyjelo do Říma nejvíce autobusů právě ze Slovácka, potažmo celého Zlínského kraje. Náboženský život v tomto regionu totiž ani v 80. letech neustrnul.
„Byl to kraj velkých kontrastů. Na jedné straně vysoká religiozita, velká katolická základna. Na druhé vysoká angažovanost komunistů třeba v Uherském Hradišti, kde stála bývalá komunistická věznice. Náboženství se tady i přes překážky rozvíjelo, protože ho lidé brali jako část své identity,“ popsal historik z Historického ústavu Akademie věd ČR Jaroslav Šebek.
Komunisté v celé zemi kontrolovali a omezovali jmenování nových biskupů, snižovali počty studentů na teologických fakultách, zakazovali šíření náboženské literatury. Rizikové byly i poutě pořádané na svatém Hostýně, Velehradě, u svatého Antonínka nebo v nedalekém Slovensku, kde účastníci riskovali výslech na Státní bezpečnosti.
„Podzemní“ církev nelegálně rozšiřovala samizdatovou literaturu a tajně světila kněze a jáhny, takže často ani rodiče nevěděli, že mají doma kněze.
Z farních kronik vyplývá, že celý region se tehdy potýkal s nedostatkem kněží, stejně jako zbytek republiky. V tomto kraji ale o to víc, že věřící tvořili většinu obyvatel, zvlášť v menších obcích. Státní souhlas, bez něhož kněží nemohli vykonávat duchovní činnost, dostávali starší dosluhující duchovní nebo ti, kteří byli součástí prorežimní katolické organizace Pacem in terris.
I tak ale školáci stále chodili do hodin náboženství, kněží křtili, oddávali, pohřbívali, slavilo se první svaté přijímání i biřmování. V mnoha obcích bylo zvykem, že jubilanti, například padesátníci či šedesátníci, dávali farnosti peníze.
V Uherském Brodě na konci roku 1979 StB zatkla kaplana Rudolfa Smahela pro údajné šíření křesťanské literatury. Pustila ho po čtyřech měsících, ale vzala mu státní souhlas s duchovní činností, a farnost tak přišla o kaplana.
Do výuky náboženství chodilo stále méně dětí. Rodiče měli obavy z jejich budoucnosti. „Chce-li dítě studovat, musí mít vyřešenou náboženskou otázku, musí zkrátka prohlásit, že nevěří,“ zní zápis v kronice obce Dolní Němčí v roce 1986.
Pouť na Velehradě byla klíčová
Velkou roli pro věřící sehrával v 80. letech Velehrad. Slovanští věrozvěstové byli symbolem křesťanské církve pro celou střední Evropu. Vnímal je tak i papež Jan Pavel II. Karol Wojtyla byl po 455 letech prvním neitalským papežem a jeho národnost dávala tušit, že podpora katolíků v nesvobodných evropských zemích bude velká.
„Jeho zájmem bylo, aby se v Československu náboženský život více rozvinul,“ připomíná Šebek.
Možná i proto Jan Pavel II. vyhověl žádosti kardinála Františka Tomáška, aby oživil proces svatořečení Anežky České. Než k němu došlo, přijal pozvání do Československa na připomínku výročí 1100 let od úmrtí svatého Metoděje v roce 1985 na Velehradě. Podle knihy Velehrad vás volá! vydané Ústavem pro studium totalitních režimů podepsalo zvací dopis 22 tisíc věřících.
Komunistická vláda návštěvu papeže označila za nežádoucí a StB zatkla, zastrašovala i mučila řadu aktivistů.
Velehradská pouť ale znamenala zlom. Když nemohl papež, vyslal na ni svého zástupce, kardinála Agostina Casaroliho. Komunisté věděli, že na pouť se chystá velké množství lidí. Na čtyři dny vyhlásili mimořádnou bezpečnostní akci.
„Velehrad se ocitl obklopen policejními zábranami v okruhu zhruba 150 kilometrů. Přístupové komunikace byly tři až deset kilometrů před obcí uzavřeny,“ uvádějí autoři zmíněné publikace.
„Mezi lidmi se mísili a pilně filmovali neuniformovaní příslušníci Státní bezpečnosti. Dokumentace pak posloužila k trestnímu postihu mnoha mladých lidí,“ popisuje kronika zlínské farnosti sv. Filipa a Jakuba, z níž na Velehrad dorazilo mnoho věřících.
Tři měsíce před hlavní poutí se v bazilice konala kněžská pouť, na kterou přijelo přes tisíc duchovních a biskupů z Čech, Moravy i Slovenska a deset tisíc věřících. Přestože po ní nastaly domovní prohlídky i zatýkání, červencové cyrilometodějské pouti se zúčastnilo 200 tisíc lidí. Při projevech představitelů okresního národního výboru i ministrů pískali, a když kardinál Tomášek četl dopis od Jana Pavla II., nadšeně tleskali. Tehdy Velehrad převzal od papeže Zlatou růži.
„Tato pouť byla obrovská a nasměrovala další činnost katolických kruhů,“ vysvětlil Šebek.
Aktivnější začali být také laici, katolická mládež nebo řadoví lidovci, kteří byli ve Zlínském kraji tradičně silní. Organizovali některé církevní akce, pomáhali rozšiřovali samizdat, přiváželi náboženské knížky ze zahraničí a pořádali mládežnické tábory či duchovní cvičení.
„Lidé měli více odvahy a po vystoupení Gorbačova na ruské scéně někteří místní soudruzi začali myslet na zadní kolečka a mám dojem, že už nebyli tak horliví. Jeden okresní církevní tajemník, major Státní bezpečnosti, mi v opilosti řekl, že už to brzy praskne, a měl strach, že jejich děti budou trpět za své rodiče,“ vzpomíná olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
Z Říma přijeli do revoluce
V roce 1988 vyhlásili čeští biskupové Desetiletí duchovní obnovy. Ve stejném roce sepsal a zveřejnil petici katolický aktivista a lidovec Augustin Navrátil z Lutopecen. Text nazvaný Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů adresoval státním orgánům. Manifest podepsalo 500 tisíc lidí a pro další vývoj v Československu měl zásadní význam. Kardinál Tomášek k němu napsal průvodní dopis.
„Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana,“ četli věřící i v těch nejmenších obcích.
O rok později už seděli v autobusech do svatého města na svatořečení Anežky České. Původně zamýšlená návštěva pár desítek věřících přerostla v masovou akci. Komunisté ji povolili jen proto, že předpokládali, že se katolické církvi nepodaří ji zorganizovat.
Překážek bylo dost. Účastníci potřebovali valuty, výjezdní doložku i víza. Zpráva se rozšířila až v létě a vyřizování dokladů mělo na starosti pražské arcibiskupství.
„Bylo to komplikované, řešili jsme to přes lidovou stranu. Někdo musel mít i schválení od zaměstnavatele,“ vybavuje si Miriam Lukášová z Halenkovic.
Do Říma dorazilo 12. listopadu 1989 deset tisíc věřících z Československa i exulantů ze zahraničí. S velkým nápisem Pouť do Říma: skupina 722 odjížděl autobus z Halenkovic. Vezl poutníky i z Luhačovicka a Zlínska, někteří měli v kufru kroj. Autobusů bylo více než sto, někteří poutníci se na cestu vydali vlastními auty, jiní vlakem nebo letadlem.
V leteckém speciálu seděl bohoslovec Petr Zemek z Hradčovic. „Byl jsem v prvním ročníku fakulty, a když se objevila možnost letět na svatořečení, zařídili jsme si pozvání od univerzity z Říma. Bylo na to velmi málo času, ale nakonec jsme se do speciálního letadla dostali,“ říká historik Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě.
Ve dnech, kdy tisíce poutníků oslavovaly v Římě Anežku Českou, padla Berlínská zeď. Domů se vraceli do atmosféry sametové revoluce. Ti, kteří nemohli do Říma, jako byli třeba věřící z farností okolo Zlína, se vydali o pár dní později na slavnostní mši k poctě svatořečené Anežky do Prahy. V dubnu 1990 konečně na Velehradě přivítali papeže Jana Pavla II.
