Rodáci městečka Montezuma ve státě New York nechť laskavě prominou, ale mnoho k vidění tu dnes zrovna není. Sídlo, jehož stálí obyvatelé se počítají na 1 400, je vymezeno profilem okresní silnice, státní dálnice a nepravidelným korytem řeky Seneca, která se na dnešní podobě tohoto cípu Cayuga County podepsala asi nejvíc.
Jsou tu četné mokřiny, poldry a v sezoně patrné říční rozlivy. Trvale podmáčený terén v podstatě lemuje celé okolí zastavěné oblasti, silně tím omezuje prostor pro zemědělské hospodaření. Pásmo bažin odtud kdysi sahalo až k břehům jezera Ontario, než byl v roce 1818 zbudován velký meliorační kanál. Ani ten však místním nepřinesl štěstí. Když totiž hladina spodní vody klesla, nastěhovaly se sem vrány.
Každé ráno bylo černé
Může se to zdát jako maličkost, ale pokud uvěříme zmínkám v místních novinách, počty vran, které se u obce trvale zabydlely, dosahovaly statisíců. A když je posílily v období sezonní migrace nově příchozí družky, vyšplhala se vraní armáda k počtu milionů kusů.
Vrány prý byly naprosto všude. Černaly se jimi všechny střechy ve městě. Holé větve stromů byly ptačími výletníky doslova obsypány, takže vypadaly i za zimní noci stále košatě. Jen místo suchého listí na nich ševelilo ptačí peří. Přes den vrány okupovaly obrubníky chodníků, ve velkých hejnech vysedávaly kolem popelnic a čekaly na sebenepatrnější drobnost, kterou kdokoliv z místních upustil, aby se pustily do rvačky o laciné sousto. Odpadkové koše na ulicích tu zrušily už dávno, protože je nenechaví opeřenci bezostyšně plenili. A práce popelářů byla kvůli věčně hladovým ptákům riskantním počinem.
Ne, takto idylicky vztahy mezi montezumskými obyvateli a vránami nevypadaly.
Skutečnou katastrofou byly vrány pro místní zemědělství, protože svým paběrkováním devastovaly výsev, vzrůstající plodiny i úrodu před sklizní. Je toho jen málo, na čem si vrány nepochutnají. Hmyz, žížaly, larvy a červy, drobní hlodavci, nechráněná drůbež nebo mláďata králíků, hnízda jiných ptáků, neopatrné ryby, měkkýši. Na proteiny bohatý jídelníček jim pak doplňují semena a plody rostlin, ořechy. Samozřejmě nepohrdnou ani odpadky.
Nevybíravost v konzumaci jakékoliv dostupné potravy jim pochopitelně dávala dost univerzální výhodu, silně neblaze to však dopadalo na lidské obyvatele městečka Montezuma, kteří vrány nazývali černou zhoubou a létající pohromou.
Vrány se nenechají zastrašit
I kdyby lidé dokázali ignorovat jejich všudypřítomnost, neustálé pátravé pohledy zvědavých vran, přidrzlé pokusy vpasovat se za jídlem do domácností a štiplavý zápach vršícího se ptačího trusu, přeslechnout se nedalo jejich krákání. To bylo konstantní akustickou kulisou každého denního momentu.
Vrány byly od počátku devatenáctého století chápány jako „velká nepříjemnost“ celého okolního regionu, ve městech od Auburnu přes Weedsport až po Genevu a Clyde. Ale malá Montezuma byla černým epicentrem problému. Místem, kam se vrány každý den vracely ze svých loupeživých výprav. Jenže co s tím měli lidé dělat? Vrány byly od samého počátku v naprosté převaze.
Výhodou oněch černých ptáků bylo, že jejich gastronomické zvyklosti byly velmi široké. Prostě se jim v Montezumě dařilo.
Členy montezumského loveckého klubu Rod&Gun byli prakticky všichni zdejší muži a odrostlí chlapci. A ano, čas trávili střelbou do černých hejn. Jenže bezútěšně, bez výsledku. Vran ani po dvoudenní víkendové palbě proti nebesům neubylo, po každé ráně se hejna zvedla, zakroužila a dosedla o kus dál. Jen účet za munici, pokud by v takové kratochvíli chtěli lovci pokračovat, by pokladnu městečka zruinoval. A ne každý také považoval za zlepšení, že místo neutichajícího krákání naslouchal celé dny přerušované střelbě.
Skoncovat s vránami však chtěli víceméně všichni. Shodli se na tom jak lovci, tak i zemědělci, rybáři a ostatní občané. Jenže krkavcovití ptáci, včetně vran, jsou vychytralí. Postupně proto zkrachovaly všechny nápady. Například strašáci. Naaranžovaní i ti živí, usazení v polích, odhánějící ptáky. Ti byli místním vranám jen pro smích, a jak se ukázalo, také přespolním sousedům. Lidé z Clyde poté vítali obyvatele Montezumy posměšným voláním caw-caw-caw. Česky bychom asi řekli „krá-krá-krá.“
Neslavně to dopadlo i s „dětským ohňostrojem“. Školní dítka tu nafasovala zábavní pyrotechniku, římské svíce. A s jejich pomocí pak měla plašit a odhánět ptáky až za hranice katastru. Podívaná to byla jistě pěkná, ale neefektivní. Navíc prý málem skončila požárem.
A debaklem byl i velký lovecký den, na který s velkou slávou sezvali členové Rod&Gun střelce z širokého okolí. Naháňka s pomocí brokovnic se nevyvedla podle plánu, skončila tím, že rojnice lovců běhala od jednoho háje k druhému, zatímco vrány se nejspíš dobře bavily. Do kroniky boje s opeřenci tak byl připsán další neúspěch.
Ofenzivy a kampaně proti vranám následovaly ještě mnohokrát, přicházely a odeznívaly ve vlnách. A přitom obvykle pohřbily kariéru nejednoho ambiciózního lokálního politika nebo čerstvě jmenovaného starosty.
Rok 1949 to měl změnit. Protože tehdy široká koalice všech možných montezumských spolků a sdružení, včetně lovců a zemědělců, přišla se skutečně radikálním plánem. Zasadí vranám drtivou ránu tím, že centrální část jejich hnízdiště, zhruba tisíciakrovou zalesněnou mokřinu u řeky, vyhodí do povětří.
Operace Vyhlazení vran
Takový plán se už pochopitelně neobešel bez schválení z vyšších míst. Radní však dokázali svůj požadavek na odstřel mokřin uhájit před státním úřadem ochrany přírody, státní policií, techniky z odboru vodních staveb a všemi dalšími interesovanými institucemi.
Z pohledu vesničanů to byl teror, všechny stromy v okolí byly ptáky obsypané.
Požehnání k akci tenkrát dostali i od představitelů z Cornell University, s dodatkem, že si tamní badatelé žádají tři stovky mršin zabitých vran k dalšímu vědeckému výzkumu. Což vzhledem k tomu, že v březnu se v inkriminované lokalitě vyskytovalo okolo 400 tisíc jedinců, vypadalo jako formalita. Pak už to bylo snadné, operace Crow Extermination, Vyhlazení vran, měla zelenou.
Členové loveckého klubu dokázali s rozpočtem, odpovídajícím zhruba dnešním 50 tisícům korunám, sehnat průmyslové trhaviny, po válce byly dostupné a laciné, a ty rozmístili podél celého perimetru vraního teritoria. Konkrétní popis explozivního mechanismu se liší podle zdrojů, ale hovoří se o čtyřech bednách nebo pětistovce dynamitových patron, rozmístěných pod stromy s vránami.
Každá nálož byla doplněna o pořádnou porci sekaného olova, hřebíků a dalšího materiálu na kovové šrapnely. Prý jich dohromady bylo kolem půl tuny. Z vývoje dalších událostí se dá odtušit, že trhaviny i šrapnelů bylo nejspíš o něco víc.
Vítězství? Ale za jakou cenu…
Nedělní ráno 27. března 1949 bylo v městečku Montezuma rušno. Sjela se sem početná delegace dozírajících státních úředníků, nechyběli prostor zajišťující policisté, hasiči. A náležitě v pozoru byli i členové místního loveckého klubu, očekávající svůj konečný triumf. Jeho svědky měly být stovky dalších lovců sezvaných z okolí. Explozivní den zúčtování chtěl z bezpečné vzdálenosti vidět každý.
Chybělo jediné. Vrány. Tedy ne že by jich rozptýleno po okolí nebylo dost, ale zrovna v podminovaném lesíku jich bylo minimum. Stáhly se, přesídlily, odletěly. Střelci se pak celé dopoledne a větší část odpoledne snažili zatlačit vrány zpět z polí na jejich oblíbené místo, ale nikoli příliš úspěšně. Když se zešeřilo, byl konečně vydán rozkaz k odpalu.
Výbuch byl náležitě ohromující, slyšitelný na vzdálenost nejméně 22,5 kilometru. Citelný otřes půdy, zařinčení skel okenních tabulek popisovali pamětníci ve všech větších městech v okolí. Očití svědci události z Montezumy zmiňovali, že celá masa půdy v mokřinách jako by povyskočila nad terén jako ostrov a pak dopadla nazpět.
Jinak však večerní odpal kromě krátkého záblesku a strašlivé rány velkou podívanou nenabízel. Se zlou se však potázaly domy rodáků, většinou to odnesly poničenými okny a prasklinami v omítkách. „Ptáci nás znovu převezli, o tom není sporu,“ prohlásil následujícího dne člen loveckého klubu, když obhlížel spoušť.
Výbuch sice přeoral půdu a smetl nebo polámal většinu stromů, zabitých vran se však podařilo dohledat jen pár tuctů. Montezumští měli z ostudy kabát, o jejich operaci na vyhlazení vran referoval tisk snad ve všech amerických státech. Přesto se nedá říct, že by explozivní kampaň neměla úspěch. Když vranám zmizelo jejich stabilní nocoviště a hnízdiště, začaly v sezoně postupně jejich počty klesat.
Dnes už vrány v městečku Montezuma prakticky nejsou k vidění. Vlastně, ať se místní nezlobí, k vidění toho moc nezůstalo jaksi obecně.
