Ony zprávy byly děsivé a svědectví působivá. Například to z roku 1674 líčilo, jak zemřelý muž vystoupil ze svého hrobu, aby pronásledoval, napadal, terorizoval své nebohé blízké a sousedy. Když vesničané rov následně otevřeli, zděsili se. Bylo zjevné, že není místem posledního odpočinku, že zemřelý nezemřel tak docela. Muž se stal nemrtvým a hrob byl pouze jeho útočištěm, skrýší. Tělo v něm totiž leželo nepřirozeně zachovalé. A neslo stopy čerstvé krve.
Katolické duchovenstvo tak mocně, vemlouvavě a plasticky strašilo obyvatelstvo ďáblem a čarodějnicemi, až se polští vesničané vrátili ke starým slovanským pověrám.
