Levi´s 501
Nejklasičtější ze všech klasických. Přežily generace i módní trendy a ani salta mortale návrhářů je nedokázaly sesadit z horních módních příček.
Džíny Levi´s 501 jsou prostě nesmrtelné.
Pocházejí z dílny Leviho Strausse, který je vyrobil kolem roku 1872 pro horníky v Kalifornii. Strauss vůbec neměl ponětí, že se jeho kalhoty stanou módní ikonou. On a jeho krejčí Jacob Davis se jen snažili vymyslet odolné pracovní kalhoty. "Slabá“ místa kalhot, která se často trhala, proto co nejvíc vyztužili.
Spodní část poklopce prošili a okraje i rohy kapes zpevnili kovovými nýtky. Kalhoty dostaly produktové číslo 501.
Několik dalších let se džíny prodávaly skutečně hlavně pro horníky a kovboje. Ve druhé světové válce však skvělé vlastnosti trvanlivého materiálu objevili i američtí vojáci.
A skutečný průlom levisky zaznamenaly, když v nich začal vystupovat i božský Elvis. Jeho denimová uniforma, v níž zpíval svůj Jailhouse Rock, vstoupila do dějin a zajistila kalhotám nehynoucí oblibu.
Letecké brýle
Jen člověku, který strávil posledních dvacet let na pustém ostrově, mohl uniknout chlapecký úsměv scientologa Cruise. Ten v Top Gunu kosil dívčí srdce po desetitisících, když svůj drsný pohled skrýval za širokými skly leteckých brýlí. I když skutečná mánie leteckých brýlí vypukla po uvedení Top Gunu, jejich historie je mnohem delší.
Jejich tvar vymyslel už v roce 1937 Ray Ban. Údajně to bylo proto, že vojáci a chlapci od námořnictva odmítali nosit klasické sluneční brýle kvůli nehezkým neopáleným kruhům kolem očí.
Nový typ leteckých brýlí měl sice krýt před sluncem, ale zároveň nedoléhat těsně k obličeji – a eliminovat tak ostrý přechod mezi opálenou a neopálenou částí obličeje.
Od éry drsného Toma v letecké bundě se brýle hřejí na permanentním výsluní a každou sezonu se na znovu objevují ve všech módních kolekcích.
Úzké kalhoty a kožená bunda
Když začínali hrát Sex Pistols, nikdo na světě snad ani na okamžik nepomyslel na to, že by se z jejich otřesných modelů stala móda.
Týpci, kteří vypadali, chovali se a většinou i byli permanentně sjetí, se oblékali téměř výhradně v butiku Vivien Westwoodové.
Oblečky inspirované sadomasochistickou módou, tuny cvočků, špendlíků, nýtů, odznaků a nášivek byly rozhodně k nepřehlédnutí. A navzdory všem přírodním zákonům se z toho stala i móda. I když Johnny Rotten a jeho kumpáni vypadali v uzoučkých kalhotách přinejmenším zvláštně, úzké džíny a křiváka začaly nosit tisíce dalších dospívajících.
Martensky
S punkovým hnutím je spojený i další fenomén, který jako epidemie zasáhl téměř celou severní polokouli. Těžké, kožené a prakticky nezničitelné boty Dr. Martens.
Firma vznikla už roku 1960 v Británii, ale skutečný rozmach její nezaměnitelné boty zaznamenaly až ve druhé polovině sedmdesátých let. Kůže a silná podrážka se jeví jako přímo předurčené pro všechny rebely, nebo alespoň jejich napodobeniny.
Jestli jste si tedy někdy v životě pustili rock, musíte uznat, že teprve s podupáváním těžkých martensek dostává ten správný odpich.
Bílé tričko
I když šlo původně o kus spodního prádla, těžko byste našli oblíbenější pánské oblečení. Bílé tričko klasického střihu nosili úplně nejdřív američtí vojáci v první světové válce jako pohodlné bavlněné spodní prádlo.
Postupem času ho armáda dokonce začala používat jako standardní součást své uniformy. Pořád šlo ale jen o spodní prádlo a nosit ho na veřejnosti bylo podobné, jako by člověk vyšel ven jen trenkách.
Konzervativní tabu prolomil až Hollywood v padesátých letech. Ze spodního prádla se stal symbol rebelujícího mládí a nikdo se k jeho prezentaci nehodil víc než James Dean.
Poprvé se v něm objevil ve filmu Rebel bez příčiny a při pohledu na jeho mužnou hruď zahalenou v bílé bavlně vhodně doplněnou ošoupanými džínami a koženou bundou ženy omdlévaly. Když se navíc Dean v mladém věku zabil ve svém Porsche 550, vzniku legendy už nestálo vůbec nic v cestě.
Flanelová košile
"Where did you sleep last night?“ halekal depresivní Kurt Cobain s umaštěnými vlasy a fungovalo to.
S Nirvanou nastoupil na své vítězné módní tažení styl grunge. Tisíce teenagerů a mladých mužů se v devadesátých letech začaly oblékat do sepraných džínů, rozepnutých flanelových košil, roztrhaných kecek a dávaly tak světu ostentativně najevo, jak na něj zvysoka kašlou.
Naprostou nutností byl vzhled, který na první pohled říkal: "Je mi úplně jedno, jak vypadám. Vstanu a jdu.“
