Opíral se o zeď domu, vyfukoval obláčky kouře a nervózně sledoval ručičky svých náramkových hodinek. Čas se nesnesitelně vlekl, měl pocit, jako by se dokonce zastavil. Vchodové dveře bouchly a pak se ozvaly čísi spěšné kroky. Ještě víc se přitiskl k domu a rychle zašlápl nedopalek. Ne, ten brzký chodec ho nespatřil. S úlevou se nadechl. Už za chvíli jej budou všichni litovat a on se se vším patosem položí do role nešťastného vdovce...
V to podzimní listopadové ráno roku 1960 bylo před domem v jedné z ulic v Ústí nad Labem poměrně rušno. U obrubníku parkoval sanitní vůz a také modrobílá škodovka Veřejné bezpečnosti. A brzy přijely další.
V bytě v prvním patře před chvílí ohledával lékař pohotovostní služby mrtvou ženu. Seděla v kuchyni na židli, hlavu položenou na stole, kde stála láhev likéru, a její ruce bezvládně visely podél těla. Dokořán otevřeným oknem proudil zvenku do místnosti chladný vzduch. Přesto byl stále ještě cítit svítiplyn.
Posmrtné skvrny na zádech a také stehnech a hýždích hovořily naprosto jasně – žena zemřela vleže a její mrtvolu pak pachatel ke stolu narafičil, aby tak fingoval sebevraždu. Navíc měla v krvi značnou dávku alkoholu.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
