Bitvu o ostrov Saipan zahájila 13. června 1944 masivní dvoudenní baráž palubních děl desítek lodí, prokládaná ničivými nálety. Američané tentokrát nehodlali nic ponechat náhodě. Dobytím největšího ostrova Severních Marian totiž nesledovali jen taktický záměr, cílem nebylo jen vytvořit zde letiště posunující dolet vlastních bombardérů až k Tokiu, ale taky pomsta.
Podle zpráv rozvědky se k obráncům Saipanu počítal i Čúiči Nagumo, admirál velící před lety útoku na Pearl Harbor. A právě na něj teď symbolicky cílily salvy čtveřice veteránských bitevních lodí Californie, Pennsylvanie, Marylandu a Tennessee. Plavidel, které atak na Perlovou zátoku přežily a nyní mohly Japonsku servírovat účet za válku v Tichomoří.
Vylodění prvních osmi tisícovek amerických mariňáků, k němuž došlo ráno 15. června, pak odstartovalo v podstatě nepřetržitou řeku boje, plnou pokusů o průlom a dobývání strategických kót, zrychlených ústupů a zoufalé obrany, střídaných protiútoky a nočními přepady. Hlavní linie japonské obrany, soustředěné po úbočí hory Tapoachu, tak v mapách mariňáků brzy lemovaly názvy jako Hřeben Purpurových srdcí, Ďáblova kapsa nebo Údolí smrti.
Císařských vojáků v dobře opevněných pozicích, podzemních krytech, bunkrech a kulometných hnízdech tesaných ve skalách bylo kolem 29 tisíc. Američanů bylo dvakrát tolik a měli výhodu téměř dokonalé palebné podpory. Bitva o Saipan se přesto vlekla dalších jednadvacet krvavých dní.
Můžete jen umřít za císaře
To už bylo i veliteli 31. armády Jošitsugu Saitōvi jasné, že jeho muži nemohou splnit instrukci „Chci sedm mrtvých Američanů za každého padlého japonského bojovníka“, kterou je na začátku obrany ostrova motivoval. Za rozbřesku 7. července proto vydal pokyn k dosud největšímu zdokumentovanému sebevražednému útoku vojenské historie. Jeho cílem nebylo vítězství, ale dosažení smrti hodné válečníka. Byť za cenu sebezničení.
„Není už pro nás nic jiného než smrt. Ale poté nás čeká život,“ prohlásil. I ranění a zmrzačení vojáci jsou dobří k tomu, aby svými těly zahltili střelce nepřátel. A ty pak mohou mačetami a naostřenými bambusovými holemi dorážet japonští civilisté. „Protože mezi vojákem a civilistou už dnes není žádného rozdílu,“ dodával Saitō. Ano, je dobré svou rodinu a sebe raději nechat roztrhat granátem než padnout živý do rukou americkým barbarům. Ale ještě lepší je tím granátem s sebou na onen svět pár bílých ďáblů vzít.
Generálporučík Saitō si na výsledek poslední zteče, kterou plamenným proslovem zahájil, nepočkal. Sám spáchal rituální sebevraždu, stejně jako většina velících důstojníků. Proto neviděli, jak čtyři tisícovky vojáků a blíže nespecifikovaný počet japonských civilistů 15 hodin do posledního muže a dechu bojovalo proti Američanům. Japonci tehdy zaznamenali několik posledních průlomů, prakticky rozprášili dva bataliony mariňáků, ale s večerem žár sebevražedné ofenzivy vyhasl. Zdálo se, že je dobojováno, protože nikdo z Japonců nebyl naživu.
Jenže to tak docela nebylo. Američané ještě zdaleka neměli Saipan pod kontrolou. V izolovaných opevněných pozicích se stále schovávalo kolem tří až čtyř tisíc japonských vojáků a někde mezi džunglí a skalami se schovávalo dalších 10 tisíc civilistů. Ti všichni byli ještě stále odhodláni zemřít. Protože jim nikdo jinou možnost než smrt nenabídl. Zatím.
Tady si už však musíme odskočit do minulosti, k úplně jinému příběhu, který s bitvou o Saipan zdánlivě vůbec nesouvisí.
Američan, který chtěl do internace s Japonci
Sedm věčně hladových sourozenců, otec opakovaně trestaný hrubián a matka, o které se raději sám moc nezmiňoval. Na prvních deset let svého života nevzpomínal Guy Gabaldon se zvláštní nostalgií. Radosti dětství ho téměř míjely, protože vytrvale pomáhal s roznáškami novin nebo na ulicích Los Angeles čistil boty těm šťastnějším. Taky trochu kradl a rval se. Pro své vrstevníky byl totiž špinavým míšencem, chicano, Polomexikáncem.
Budoucnost mu v jedenácti letech otevírala jen dvě cesty: nepříliš perspektivní členství v pouličním gangu, anebo nudu pravidelné docházky do školy na Boyle Heights. Vybral si naštěstí to druhé a později toho nikdy nelitoval. Ne kvůli vzdělání, ale pro přátelství, které tu našel.
Do třídy s ním totiž chodili i Lyle a Lane Nakano, děti ve Spojených státech čerstvě usazených Japonců. Nisei první generace, jak se jim říkalo. A Guy jimi byl naprosto fascinován. Jejich chování, vyjadřování, píle, vnitřní disciplína, víra k hodnotám, slušnost a ochota pomáhat druhým, to ho magnetizovalo. A taky harmonický a uctivý vztah s rodiči, který on nepoznal. Byli „jiní“, ale nevnímali jej jako nepřizpůsobivého míšence. Sami byli cizinci ve velké zemi a přitom se s ním neváhali o to málo, co měli, podělit.
Nakanovi nakonec Guye přijali za nového člena své rodiny. Od dvanácti u nich jedl i spal, připravoval se do školy, poznával jejich zvyky a kulturu. Naučil se jim vidět do duše. Pochopitelně, naučil se tu i vcelku obstojně japonsky.
Tuhle idylku ukončil prosinec 1941 a útok na Pearl Harbor. Nakanovi se po něm museli, stejně jako všichni Japonci na území Spojených států amerických, odporoučet pod dohledem eskorty do internačního tábora. Skončili v Heart Mountain. Život Guye Gabaldona tím znovu vykolejil.
„Chtěl jsem jít za dráty s nimi, ale nenechali mě,“ vzpomínal později.
Rok pak pracoval v konzervárnách na Aljašce, než se po svých sedmnáctinách přihlásil do armády. Hledal osobní satisfakci. Ani ne tak za válku v Pacifiku, ale za to, že mu zlí Japonci ukradli jeho druhou rodinu. U mariňáků měl se svou fyzičkou a znalostí japonštiny dveře otevřené a jako průzkumník byl přidělený ke druhému regimentu druhé divize námořní pěchoty. K jednotce, která 15. června 1944 zahájila útok na ostrov Saipan.
Ať zběha kázeňsky potrestají nepřátelé
Kromě toho, že se hned po vylodění při pohledu na těla mrtvých spolubojovníků pozvracel a že utržil lehké střelné poranění, si ze začátku bojů o opevněný ostrov moc nevybavoval. Ve službě byl znovu až 7. července večer, tedy oficiálně v době, kdy už by mělo být dobojováno. Jeho úkolem bylo strážit nepřehledný kus frontové linie, za níž se nacházelo území dosud ještě ne plně pod kontrolou. A Gabaldon tento úsek svévolně opustil. Prý po létech poprvé uslyšel hezkou japonštinu a chtěl si trochu popovídat.
V americké armádě mají přesně pro takové případy zavedené instituce. Říká se jim vojenské vězení a polní soud. A právě těmi ho pak nadřízení ráno druhého dne strašili. Za opuštění stráže by právem zasloužil kulku. Jenže on z džungle přivedl dva zajatce. Japonské vojáky, které sám přiměl vzdát se. A další noc, opět přímému rozkazu navzdory, dovedl do amerického tábora dalších 15 odzbrojených zajatců.
Jeho nadřízení nemuseli přemýšlet dlouho. Bunkr se střílnami, odkud poslední várka japonských vojáků pocházela, by museli američtí vojáci obléhat, dobývat granáty a plamenomety. Měli by při tom jistě padlé a raněné. Jim by se Japonci nevzdali. Ale Gabaldonova zdvořilá japonština, trénovaná už od dětství, otevírala srdce těm, kteří jinak na kapitulaci nepomýšleli. Proto bylo o jeho osudu rozhodnuto ve smyslu „koho mají oběsit, ten se neutopí“.
Dostal nabídku vyrážet, sám, volně a bez závislosti na velení, na teritorium dosud obsazené nepřáteli a zkoušet je přesvědčit. Když se mu vzdají, bude to jen dobře. A pokud ho zastřelí? Ušetří čas polnímu soudu.
Vždycky jsou tu nejméně dvě možnosti
Není divu, že nabídku vzal Guy Gabaldon za svou, a následující dny pronikal hlouběji do ostrova. Stříleli po něm? Ano. Zabíjel? Ano, občas. Ale také směrem k pozicím nepřátel vytrvale volal: „Proč chcete umírat, když vám nabízíme šanci vzdát se za čestných podmínek? Jaký má smysl ještě umírat, když už je po boji? Proč s sebou chcete brát na smrt i civilisty? To přece není chování hodné bušidó!“ V podstatě kladl japonským vojákům tytéž otázky, které si už dlouho pokládali sami. A v jejich rodné řeči. V jazyce, který od Američanů nikdy neslyšeli.
Někdy si pochopitelně vypomohl lstí a tvrdil, že pozice, kterou brání, je zcela obklíčená. Jindy poukázal na bitevní lodě, kotvící s namířenými děly poblíž laguny: „Stačí jen můj povel a zmizíte ze světa. Ale opravdu chcete takhle beze stopy odejít?“
Prolézal jeskynními systémy, které sloužily japonské armádě jako sklady a kryty, plazil se zpola zavalenými bunkry, plnými výbušných nástrah. A proti očekávání nadřízených se pořád vracel živý na základnu se zajatci. Dvěma, sedmi, padesáti. Vzdávali se proto, že jim Gabaldon japonsky nabízel dvě možnosti, a ta druhá byla prostě lákavější než smrt. Byla to varianta, o které netušili, že ji vůbec mají.
Tou dobou se už o „Gabbym, průzkumníkovi, nad nímž visí oprátka,“ hovořilo mezi mariňáky jako o Krysaři ze Saipanu. Svým hlasem totiž lákal Japonce z děr. Jeho nejslavnější moment měl však teprve přijít.
To když si jednoho rána „vyčíhal“ vstup do jeskyní mezi útesy na pobřeží, kde překvapil dva strážné. Vysvětlil jim, jako už mnohokrát, že bude lepší vzdát se. Na jednoho mířil zbraní, druhého poslal se vzkazem, s nabídkou ke kapitulaci, k dalším schovaným uvnitř. Z jeskyně pak vyšel mladý japonský poručík, doprovázený asi tuctem vojáků. „V ten moment mi bylo opravdu úzko, protože jsem proti nim neměl sebemenší šanci,“ vyprávěl později Gabaldon. „Mohli ze mě udělat na počkání mexickou sekanou. Tak jsem jim aspoň nabídl sušenky z přídělů. Japonského velitele tehdy naštěstí nejvíc zajímalo, jestli je v zajateckém táboře i zdravotnický personál, protože mají hodně raněných. To jsem mu taky slíbil.“
Když se zhruba za půl hodiny objevila na vrcholku útesu hlídka mariňáků, nemohla uvěřit svým vlastním očím. Jediný americký voják, Guy Gabaldon, dole na pláži do pětistupů řadil okolo osmi stovek japonských vojáků a civilistů. Ti všichni se v jeskyni schovávali.
Dohromady si bitva na Saipanu vyžádala, bez rozdílu státní příslušnosti nebo barvy uniforem, 55 tisíc lidských životů.
