Po území dnešní severní Číny se vzdálení předchůdci žiraf proháněli před sedmnácti miliony let. Měli proporce dnešní velké ovce, přesto byli svým způsobem výhružnými tvory. Ostatně, proto dal onomu tvorovi čínský paleontolog Jim Meng, který v roce 1996 našel jeho lebku jako první na světě, přízvisko „guài shòu“ – divné monstrum. Chlubil se totiž „opancéřovanou“ lebkou.
Mělo to svůj důvod – Discokeryx xiezhi, jak mu nyní začala říkat věda oficiálně, totiž podstupoval nelítostné souboje, při nichž do sebe sokové naráželi hlavou o hlavu. Stavba jejich těla tomu vycházela vstříc.
Především měl tvor velmi robustně stavěnou lebku, nahoře byla navíc pro rozdávání a přijímání silných úderů během klání vyztužená diskem, plátem z rohoviny. Jako by to byla jeho zbroj, přilba. Jenže nejen to, kromě toho tvrdé duely umožňoval i extrémně silný krk – zvíře mělo masivní krční páteř. Autoři studie zveřejněné v magazínu Science porovnávali tělesnou konstrukci Discokeryx xiezhi se stavbou těla dinosaurů, pižmoňů i ovcí – zvířat používajících hlavy k soubojům. Zjistili, že pro bitky hlavou nemá konkurenci.
Server Scientific American odkazuje na pachycephalosaura, dinosaura, který je hlavičkovými souboji vyhlášený. Jeho jméno znamená „tlustohlavý ještěr“. Meng a jeho kolegové však zdůrazňují, že jedinečná struktura hlavy a krku discokeryxe umožňovala přestát mnohem větší sílu, než zvládla hlava proslulého dinosaura.
„Podle našich nejlepších znalostí představuje Discokeryx xiezhi optimální adaptaci pro souboje hlavou v rámci vývoje všech obratlovců,“ cituje paleontology a paleobiology server The Smithsonian. Expert Robert Simmons, který se na studii nepodílel, souhlasí. „Výzkumníci poskytli nepochybné důkazy, že fosilie Discokeryx xiezhi je výtečně přizpůsobená intenzivním srážkám hlava proti hlavě,“ uvedl Simmons serveru Live Science.
A to podle nich může být jeden z prvků, které objasňují, proč se jejich vzdáleným příbuzným – žirafám vyvinul absurdně dlouhý krk. Přirozeně, Darwinův postřeh, že žirafám umožňuje gigantický krk dosáhnout na potravu výš, než kam natáhnou hlavu jiná zvířata, platí. Jenže ve hře může být i konkurenční boj před pářením.
Od „helmy“ po dlouhý krk
Lebka discokeryxe byla nahoře tlustá víc než 2,5 centimetru, což je na nevelké zvíře velmi působivé. Spolu s robustností krčních kostí to umožňovalo rozdávat i absorbovat extrémní údery. Způsob, jakým byl krk s lebkou propojený, zase bránil jeho zlomení. Zvíře tak bylo pro hlavičkovací souboje vybaveno lépe než jakýkoli jiný tvor, jehož historie poznala, shrnuje server CNN.
Monstra jako z Vetřelce: žralok s vysouvacími čelistmi i velekrab Bizarní kreatura. Čelisti žraloka šotka se při lovu groteskně vysunou. Jako by opustili kulisy hororových filmů, pyšní se výhružnými děsivými tlamami, monstrózními proporcemi nebo alespoň groteskními těly. Seznamte se s podivnými obyvateli zvířecí říše. |
Jeho prostředí přitom k bitkám samce tlačilo. Oblast Sin-ťiang, kde discokeryx žil, totiž trpěla suchem, nepříznivé klima znamenalo nedostatek potravy, tedy intenzivnější konkurenční boj o přežití i o samice. Výsledkem byly tvrdé a časté fyzické konfrontace.
Když se poté začaly, zhruba před sedmi miliony let, prohánět po Zemi první žirafy, musely čelit obdobnému prostředí. Jejich východoafrická náhorní plošina se totiž proměnila z lesů na otevřené zelené plochy. Potravy bylo méně. I to vedlo ke zvýšenému konkurenčnímu tlaku a k půtkám. Jejich bojový styl se však měnil. Evoluce vsadila na dlouhý krk.
„V jistém bodě jejich evoluční historie začaly boje o samice ovládat samci s dlouhými, šlachovitými, silnými krky. Jejich reprodukční úspěchy vedly k tomu, že se u žiraf začaly vyvíjet delší a delší krky,“ popisuje server Live Science. Stejně jako se vzdálený předek žiraf chlubil tělem uzpůsobeným pro narážení hlavou proti hlavě, žirafí konstituce odpovídala jejich bojové technice – krk při duelech nejvyšší intenzity používají jako drtivé kyvadlo, rozhoupou ho a hlavou a růžky vrážejí do protivníkova těla.
Na konci dlouhého krku je pořád otazník
Hypotéza, podle níž souvisí groteskně gigantický žirafí krk s bojem o rozmnožování, se poprvé objevila v roce 1996 v článku v magazínu The American Naturalist. Vyjevila se tak jako konkurence Darwinově náhledu, který ono unikum zvířecího světa spojoval s výhodou při hledání potravy. Simmons, který text napsal spolu s kolegyní Lue Scheepersovou, však dnes míní, že se obě hypotézy nevylučují.
„V dnešní době není snadné oddělit hypotézu opřenou o konkurenci ohledně potravy od domněnky nazvané ‚krk kvůli rozmnožování‘. Je velmi pravděpodobné, že svou roli hrály při evoluci oněch velkolepých zvířat, jak je známe dnes, obě dvě. Objev krátkokrkého Discokeryxe xiezhi oné debatě nedává rozřešení. Ale to, jak přišly moderní žirafy ke svému vzhledu, by v budoucnu mohla osvětlit odhalení dalších fosilií někdejších vzdálených příbuzných žiraf,“ soudí Simmons.
Ani paleobiolog Advait Jukar z Univerzity Yale nepovažuje diskuzi objevem čínských fosilií za uzavřenou. Například i proto, že dlouhé krky nemají jen žirafí samci, ale i samice. A kvůli tomu, že se druh nepyšní pouze dlouhými krky, ale též vysokýma nohama. I podle jeho názoru je žirafí evoluce spíš jako puzzle. „Je pravděpodobné, že přírodní výběr, který dal moderním žirafám dlouhé krky a údy, byl kombinací konkrétních stravovacích preferencí a sexuální selekce,“ dodává Jukar.
