Allan Edgar Poe. Tajuplná byla jeho díla, i jeho smrt.
Onoho dne v Baltimoru pršelo jako z konve, pan Joseph W. Walker však i tak spěchal skrze město. Spěchal hlasovat, byl den voleb, jenže když k volební místnosti dorazil, našel ve strouze ležícího muže. Na sobě měl ošuntělé, odrané šaty, nedokázal se hýbat, byl v deliriu, částečně v bezvědomí. I přes děsivý stav mu byla jeho ztrhaná tvář povědomá, pan Walker ji znal z novin. Nebožákem byl slavný spisovatel Edgar Allan Poe.
Skončil v nemocnici, o čtyři dny později, 7. října 1849, v ní zemřel. Mezitím nikdy nepřišel k sobě natolik, aby dokázal cokoli vysvětlit, proč měl na sobě cizí šaty, co se mu přihodilo, kde se potloukal. Ze života odcházel v delirických záchvatech, za halucinací. Noc před smrtí volal podle svého lékaře jméno „Reynolds“, dodnes se neví, kdo by jím mohl být.
A doteď není zřejmá ani příčina smrti. Jeho zdravotní záznamy z baltimorské nemocnice se nezachovaly, úmrtní list není. List Baltimore Clipper básníkovu smrt přičítá „mozkovému návalu“. V listu Baltimore American se ve výčtu úmrtí z onoho dne zmiňuje kromě „mozkového návalu“ též „zánět mozku“. Obě označení se v oné době používala pro úmrtí z důvodů, které na zemřelého nevrhají dobré světlo, jako je upití se k smrti.
Příčinu Poeova odchodu ze světa tak neznáme. Poletuje však kolem ní několik hypotéz, shrneme ty nejčastější.
Oběť volebního násilí
Zastupitelskuá demokracie měla ve Spojených státech i kriminální podobu. Kresba z roku 1857
Tato spekulace si postupně získávala na popularitě. Odkazuje na fenomén, jemuž se říkalo „cooping“ a který vlastně představoval volební machinace s použitím násilí. Gangy, které se staraly o nelegální hlasy, při ní unesly oběť, zavřely ji („coop“ znamená bouda, klec), mlátily – a donutily ji jít odevzdat hlas pro kandidáta, pro něhož rabiáti pracovali. Opakovaně. Proto uneseným dávali nové šaty, aby volební štáby zmátli, někdy i paruky, umělé vousy. Na omámení nebo za odměnu je nalévali alkoholem.
Baltimore byl přitom volební korupcí a násilím pověstný, kradly se volební lístky, upláceli soudci, zastrašovali voliči i kandidáti. Poprvé onu teorii s Poeovou smrtí spojil jeho životopisec John R. Thompson v roce 1870, mezi dalšími autory jeho biografií si zjednala velkou oblibu. Proti ní naopak hovoří fakt, že Poe byl v Baltimoru velmi známým, takže se pro volební špínu příliš nehodil.
„Obecný názor je, že se Poea zmocnil jeden z oněch gangů, unesl ho, zavřel, otupil kořalkou, vytáhl ven a nechal odvolit a poté nechal nazdařbůh, aby umřel,“ psal redaktor magazínu Southern Magazine William Hand Browne. Poeovy sestry Arlizabeth Ellicotová Poe a Vylla Poe Wilsonová uváděly, že k únosu pro zmanipulované hlasování se přiznal jistý Passano.
Důkazy však nejsou, prostor je tedy pro řadu dalších teorií.
Alkohol, Poeův dědičný nepřítel
Poe (vpravo) se svými přáteli z univerzty Milesem Georgem a Thomasem Goodem Tuckerem, rok 1840
„Bylo doloženo, že po jediné sklence vína se opile potácel. Jeho sestra měla tentýž problém, zdálo se, že to bylo dědičné,“ uvádí v magazínu Smithsonian kuráror Poeova muzea v Baltimoru Chris Semtner. Jistou oporu tato hypotéza má. Poe totiž v Richmondu vážně onemocněl, lékaři se jej podařilo uzdravit, varoval ho však, že obdobný záchvat by příště nepřežil. „Poe odpověděl, že kdyby ho nepokoušeli, nic by se nestalo,“ uvádí kniha Poslední dny E. A Poea Susan Archer Talley Weissové. Naznačuje to, že do jeho těžkého zdravotního stavu bylo tehdy zapletené pití.
Byl o tom přesvědčen i spisovatelův blízký přítel J. P. Kennedy, který v roce 1849 napsal: „Dostal se tady do spárů jistého kumpána, který ho svedl k lahvi, které se před lety zřekl. Následkem byla horečka, delirium, šílenství a během několika málo dní smutný konec v nemocnici. Chudák Poe!“ Domněnku o alkoholickém konci poté propagoval, jako alarmující varování, představitel hnutí abstinentů Joseph E. Snodgrass.
I toto vysvětlení však má trhlinu, moderní věda konzumaci alkoholu zpochybnila analýzou dochovaných Poeových vlasů, které mu byly po smrti odebrány.
Vražda
Narodil se v roce 1809, zemřel ve čtyřiceti letech.
Ucházel se o dceru z bohaté rodiny, svou dětskou lásku Sarah Elmiru, měl si ji vzít, její tři bratři však se sňatkem nesouhlasili, rýsuje kontury svého vysvětlení John Evangelist Walsh v knize Půlnoční hrůza: tajuplná smrt Edgara Allana Poea z roku 2000. Vychází z dobových dokladů, dopisů, pamětí a novinových zpráv.
Opozice sourozenců byla podle spisovatelovy verze tak prudká, že básníka napadli a dali mu ultimatum. Vystrašilo ho tak, že se na týden ztratil ve Filadelfii, v přestrojení, aby se do Richmondu vrátil až na svatbu. Jenže tam jej bratři vyhmátli, unesli, ztloukli a opili whiskou, věděli, že následky budou pro Poea fatální. Byly.
Co si o Walshově teorii myslí historici, kteří se básníkovým životem zabývají? Zajímavá, ale nepřesvědčivá. Vzrušující však jistě je, fatální romantická láska k ženě, která měla Poea inspirovat pro básně Havran a Annabel Lee, by dodávala jeho údělu tesknou notu.
Vzteklina
Pochovaný je v Baltimoru.
O následující hypotézu se postaral experiment na klinické patologické konferenci v roce 1996. Jejím účastníkům a účastnicím organizátoři přidělili pacienty, popis jejich symptomů, měli podle nich určit příčinu smrti. Kardiolog R. Michael Benitez vyfasoval pacienta E. P. Zaznamenal, že se do nemocnice dostal letargický, zmatený, velmi rychle se dostavilo delirium, vizuální halucinace, velké skoky v pulzu, rychlé, mělké dýchání, během čtyř dnů smrt. Jasná vzteklina, vyhodnotil Benitez, až poté se dověděl identitu svého pacienta.
Mezi zastánce jeho hypotézy, kterou vydal magazín Maryland Medical Journal, patří i další kurátor Poeova muzea Jeff Jerome. I ona však má slabiny, po zvířecím kousnutí se nenašla žádná stopa, Poe žádný útok nenaznačil ani vzdáleně. A nevykazoval známky hydrofobie, která se se vzteklinou pojí.
Bití. A uražená žena. A zase alkohol
Co se dělo dny předtím, než jej nalezli?
Násilí hraje hlavní roli i v hypotéze, která se na svět dostala jako jedna z prvních, v roce 1867. V příběhu se však objevuje i neznámá žena. Dotyčná paní měla za to, že ji urazil, popisovala básníkova životopiskyně E. Oakes Smithová, proto se postarala o to, aby se mu dostalo výprasku. Surovec, který byl výkonem odplaty pověřený, zbil Poea tak, že u něj vypukla mozková horečka, které podlehl.
Adele Hugová: posedlost láskou a erotomanie ji dovedly do léčebny |
Jiná variace násilné příčiny smrti sází místo pokořené ženy na alkohol. Poe se měl podle ní setkat s přáteli z West Pointu, kteří jej přemluvili na skleničku, následovala opilost. Své přátele ve stavu, kdy se nekontroloval, opustil, potuloval se po baltimorských ulicích, aby se stal obětí zločinců, kteří ho oloupili, zbili, pohodili ve škarpě. Proč však měl na sobě cizí šaty? To hypotéza nevysvětluje.
Otrava. Na dva způsoby
Richmondský Poeův dům. Mimochodem, obydlí z roku 1790 je vůbec nejstarším dochovaným ve městě.
V kategorii ryzí spekulace zůstal názor výzkumníka Alberta Donnaye. Básníkovu smrt se jal vysvětlit velmi prozaicky, odhlédl od násilných scénářů, romantických zápletek i alkoholických nehod. Co když Poea zabila otrava oxidem uhličitým, produkovaným svítiplynem, jímž se tehdy svítilo? Potíž je, že analýza Poeových vlasů, kterou Donnay provedl, nic takového plně neprokázala, historici proto jeho teorii přehlížejí.
Domněnka však prokázala jistou houževnatost, testy totiž otevřely dveře jiné hypotéze. Prokázaly zvýšené množství rtuti v básníkově těle po několik měsíců před smrtí. Jak se tam prvek dostal? Chlorid rtuťný Poeovi pravděpodobně předepsal lékař, soudí kurátor Semtner, kvůli epidemii cholery. Právě rtuť by mohla vysvětlovat halucinace, delirický stav. I tato spekulace však má své „ale“: detekovaná hladina rtuti by musela být třicetinásobně vyšší, aby stačila na otravu.
Básníkovu smrt se snažily vysvětlit i další hypotézy, mířily prstem na syfilis, mozkový nádor, těžkou chřipku. Též epilepsii, srdeční kolaps. Bez přesvědčivých důkazů.
Potloukal se ulicemi jako přízrak, šílenec
Pan Rufus Wilmot Griswold. Poea očerňoval, kudy chodil. A docela úspěšně
Spisovatelova smrt, to, co o ní víme, ještě více to, co jí předcházelo, vyhlíží tajemně, zlověstně. Právě tuto auru chtěl kolem Allan Edgara Poea hned po jeho odchodu ze světa zdůraznit pan Rufus Wilmot Griswold. Literární kritik, redaktor, básník – a Poeův rival. Udělal to veledlouhým nekrologem v New York Tribune, přirozeně pod pseudonymem Ludwig. I ten měl vlastně vyložit Poeovu smrt.
V něm svého literárního soka líčí jako přízračnou, bláznivou bytost. Jako šílence, který se potlouká ulicemi, na rtech kletby, v očích modlitby, v srdci prokletí. Na zatracení Poeova díla i života pracoval Griswold vytrvale, jistým způsobem se navíc dostal k tomu, aby se staral o Poeovo dílo.
Romantického spisovatele popisoval jako nesvéprávného, zkažené blázna, věčně opilého a bez smyslů, protože závislého na drogách. Griswoldův portrét Allana Edgara Poea, jakkoli lživý a pokroucený, se stal nicméně populárním. I proto, že čtenáře vzrušoval pocit, že hltají díla muže, z něhož dělalo vyšinutí výjimečného autora. Muže, který byl tak tajemný, jako jeho postavy – ale skutečný. Jeho nevysvětlená smrt to, zdálo se, jen potvrzovala.
