Na začátku velkého dobrodružství byl vyhazov z práce. „Po vysoké škole jsem se chtěl usadit a žít takříkajíc normální život. Našel jsem si práci ve strojírenství, ale šéf mě vyhodil po dvou měsících, protože chtěl zaměstnat svého kamaráda. Byla to jedna z nejlepších věcí, co se mi v životě přihodila,“ říká Slávek Král, který jezdí kolem světa autostopem.
Zvládl to úspěšně jednou, ale nestačilo mu to. Teď jede znovu. Ani současný vrtošivý svět jej nikterak nezneklidňuje: „Všechno se dá vyřešit a na většině míst není tak nebezpečno, jak říkají v televizi. To je moje největší poučení z cest.“
Jste rád sám?
Cestuju sám, takže sám moc často nebývám. Je to takové zvláštní pravidlo, které opravdu funguje.
Kolika jazyky se domluvíte?
Já byl vždycky spíš na matiku, jazyky šly úplně mimo mě. Nikdy mi to nešlo. Cestování mi v tomhle směru hodně dalo, anglicky už umím skoro líp než česky. A poté, co jsem strávil pár měsíců v Jižní Americe, dokážu vést už docela slušně rozhovor s kýmkoli ve španělštině. Základní znalosti mám i v japonštině, čínštině, francouzštině, turečtině a němčině.
Jaká je na cestách nejdůležitější fráze?
Hlavní je Ahoj, Děkuju, Jak se máš a Ještě jedno pivo, prosím. Tohle umím v šestnácti jazycích. Vždycky je dobré zaujmout a vyvolat úsměv.
Zkuste sestavit žebříček pěti nejdůležitějších podmínek pro úspěšný autostop.
1. Úsměv, dobrá nálada
2. Upravenost, barvy
3. Chuť zažít něco nového
4. Trpělivost
5. Vlajka
Vlajka?
Vlající česká vlajka pomáhá víc, než si dokážete představit. Jinak obecně nezáleží ani tak na místě, kde stopujete. Někteří lidé zastaví, protože si řeknou: „Ježíš, to je ale pitomé místo, tady by mu nikdo nezastavil“. Nezáleží ani na počasí. Déšť je sice nepříjemný, ale zase: někdo zastaví, jen abyste nemokli.
Jak si dokážete trpělivě udržet úsměv, když vám celé hodiny nikdo nezastaví?
Snažím se zabavit, mávám na auta, žongluju, čistím si zuby, dělám cokoli, abych si udržel dobrou náladu. A když už to nejde, hodím batoh na záda a šlapu. A napadá mě vlastně ještě jedno pravidlo, které mi mnohokrát pomohlo.
A to zní jak?
Stopuj vše, co se hýbe. Díky tomu jsem si už stopnul například policajty, sanitku, pohřebák, motorku nebo dokonce koně. To je pak teprve zážitek!
Ráno nevím, co den přinese
Jak těžký vozíte batoh a co musíte / nesmíte mít sbalené?
Můj batoh váží kolem sedmnácti kilogramů, ale to hlavně proto, že tahám počítač, abych mohl upravovat fotky a dávat je na blog. Mezi mé vybavení rozhodně nepatří stan. Vozím spacák, žďárák (nepromokavý vak na spacák), karimatku, hamaku. Jo a polštářek, hodně lidi si myslí, že je to blbost, ale já na něj nedám dopustit! Dál mám vždycky sbalené jídlo na dva dny a lahev s vodou. Pak už jen nějaké oblečení a ručník.
Co je na vašem cestování nejsložitější?
Každý den řeším základní věci jako kde jíst nebo kde kempovat, aby mě nikdo neviděl. Nemůžu si moc vybírat v jídle, musím jíst, co se zrovna namane. Sprchu mám často leda v řece, zuby si čistím pro jistotu bez vody. A pořád dokola se snažím najít wi-fi internet, což je v některých částech světa vážně nadlidský úkol. Moc toho nenaspím a každý den nachodím od 10 do 25 kilometrů. Není lehké takhle cestovat, ale mě to ohromně baví.
Co považujete na svých cestách za největší „úlet“?
Tu volnost, že se ráno probudím v hamace a vůbec netuším, co mě ten den čeká. Mám sice nějaký přibližný plán, ale vůbec ho nemusím dodržovat. To, že se vždy můžu zastavit a zůstat déle, je ohromně osvobozující. Jsem naprostým pánem svého času a žiju si svůj sen.
Znáte vůbec slovo strach?
Řídím se pravidlem, že nemám pouze dvě věci, a to jsou peníze a strach.
Každou sobotu
Rozhovor se Slávkem Králem vyšel v příloze MF DNES Víkend v sobotu 16. dubna. V aktuálním čísle, které vychází v sobotu 23. dubna, kromě jiného budete moci nahlédnout na palubu legendárního parníku Titanic a zjistit, jak se bavili, jedli a odpočívali jeho pasažéři.
Máte nějaký seznam zemí, kam byste za žádnou cenu nejel?
Neexistuje pro mě někam nejet, dokud si to nevyzkouším na vlastní kůži. Obecně nejsem fanoušek zemí, kde jakmile je člověk bílý, hned pro něj platí jiné (samozřejmě vyšší) ceny než pro místní. Vůbec jsem si tak neužil Thajsko nebo Malajsii. Jedním z nejhorších zážitků pro mě byla i letošní návštěva peruánského Machu Picchu. To místo je vážně úžasné a speciální. Ale zacházení s turisty je otřesné. Vstupné tisíc korun, doprava stojí ještě víc a denně tam přijde třeba deset tisíc lidí. Jenže ty peníze, co na tom vydělají, bohužel nejsou používané na opravy, údržbu, ani úklid. Takže jsem sice rád, že jsem to zažil, ale ještě raději jsem, že už tam nemusím. Což je škoda.
Které je vaše nejoblíbenější místo na světě a proč?
Tasmánie. Australský ostrov je velký jako Česká republika, ale žije tam jen půl milionu lidí. Krásná příroda, spousta divokých zvířat včetně ptakopyska nebo ježury, bílé pláže a průzračná voda, ale hlavně úžasní lidé a žádné zákony. To poslední myslím trochu v nadsázce, zákony tam samozřejmě mají, ale berou je lidsky. Pokud po sobě uklidíte, můžete kempovat, kde chcete, udělat si oheň na pláži, můžete si tu nádhernou zemi naplno užít.
Kde jste potkal nejmilejší lidi?
V Japonsku. Je to až extrémní, jak jsou báječní. Oni neumí anglicky, já neumím japonsky a stejně jsme se dokázali vždycky krásně domluvit. Japonská kultura a lidi, to je něco, co musíte zažít. To se prostě nedá popsat.
A který národ vám připadal nejprotivnější?
To je těžká otázka. Pitomci jsou všude, někde víc, někde míň. Ale v aroganci na celé čáře vedou Francouzi. Italové se v tomto ohledu taky snaží, ale ve Francii to snad mají jako životní styl. Na jejich obranu ovšem musím napsat, že i ve Francii můžete potkat úžasné lidi.
Dokázal byste si vůbec ještě zvyknout na „domácí klid“?
Domů se vždycky moc těším. Ačkoli na první cestu kolem světa jsem vyrážel hlavně s cílem najít si novou zemi, v níž se usadím, ve světě jsem si ujasnil, že mým domovem bude navždy Česko, přes všechny výhrady, které k naší zemi mám, a přes to, že si tu nikdy nevydělám tolik jako v zahraničí. Myslím, že každý by měl tak na rok vyjet do světa, aby si začal vážit toho, co mu nabízí domov. Domů se poctivě vracím každé léto. Rodina, přátelé, pivo, trocha tvrdé muziky na festivalu Brutal Assault a pak můžu zas jet a sbírat další zkušenosti i zážitky pro knihu, kterou plánuju vydat do dvou let.
Slávek KrálJe mu 29 let, pochází ze Sušice a pokud právě necestuje po světě, pobývá v Plzni. Hned po maturitě vyrazil na první cestu autostopem do Itálie. Rok nato stopoval do Norska. Půl roku pobýval v Turecku a v Austrálii, rok na Novém Zélandu a na první cestě kolem světa, nyní stopuje kolem světa podruhé. Dosud projel 52 států, v 11 z nich pracoval, celkem nastopoval přes 85 tisíc kilometrů. „Myslím, že jsem si stopnul 1 484 aut, plus minus 10. Průměrně mě řidiči berou na vzdálenost okolo 50 kilometrů, ale třeba v Jižní Americe to bylo 96 kilometrů,“ vypočítává. Na cestách se snaží co nejvíc proniknout do místní kultury. Momentálně se zastavil na pár týdnů v Jižní Koreji, odtud zamýšlí pokračovat přes Čínu, Tibet, Himálaj, Pákistán, Indii či Írán s předpokládaným návratem do Česka koncem léta. |
Prozradíte v ní, za kolik korun se dá na začátku 21. století vlastně objet svět?
Vždycky se to dá udělat levněji. Největším výdajem bývají letenky, to je čtyřicet tisíc jen to fikne. Asi by se dala stopnout pro cestu přes oceán i loď, ale mně se to zatím nepovedlo. Třeba to vyjde příště, nějaké zkušenosti už mám. Dál už za dopravu nikdy nic neplatím, ani za ubytování. Jídlo si dokážu zajistit v průměru za 40 korun denně. Fazole jsou vydatné a výživné. Plechovka stojí všude na světě 15 korun, a když je člověk umí uvařit, dá se na nich docela dobře přežít. Občas k tomu přibudou poplatky za vstupné, pokuty, víza, alkohol, oslavy, pohlednice, drobné výdaje. Dřív pro mě bývalo druhým nejvyšším nákladem pivo, v Jižní Americe se ale naštěstí nedalo pít, tak jsem přešel na čaj. Mám představu, že nynější druhou cestu kolem světa pořídím zhruba za sto tisíc korun.
Kde ty peníze vezmete?
S pomocí crowdfundingu (fanoušci mohou přispívat libovolnou částkou – pozn. red.) na webu Indiegogo a samozřejmě díky práci. Na cestách si příležitostně vydělávám.
Nejlepší práce? Mýt nádobí v Tasmánii
Jak hledáte ve světě práci? Pracujete legálně?
Můj nejoblíbenější způsob je jít na stopa a ptát se od auta k autu. Nechat vše náhodě. Nebojím se ani nelegální práce, od mládí jsem pracoval bez smlouvy doma, v zahraničí to není jiné. Ovšem hodně pracuju i jako dobrovolník, na práci za ubytování a stravu totiž nepotřebuju pracovní víza (s výjimkou Austrálie, kde je i dobrovolničení s turistickým vízem nelegální). Na dobrovolnické práce používám web HelpX, kde podle klíčových slov hledám, co mě zajímá. Pracovat za ubytování a stravu je úplně něco jiného než chodit do práce. Člověk dělá, protože chce, ne proto, že musí. Učí se novým věcem, poznává nové lidi. Já se takhle v Austrálii naučil dělat na střechách, na farmě se zvířaty, vysekávat mačetou cesty v džungli, malovat pokoje i včelařit. Dobrovolnické práce každému doporučuju.
Jakou nejhorší práci jste kdy dělal?
Práce může být náročná fyzicky i psychicky. Pracoval jsem i 19 hodin denně, někdy jsem měl i několik prací denně, někdy jsem tu práci vyloženě neměl rád, ale po čase přijdete na to, že důležitý je kolektiv a atmosféra, že o vlastní práci vlastně vůbec nejde. Třeba když jsem sbíral kiwi, a to je jedna z nejnáročnějších prací, co jsem zažil, pracoval jsem s Francouzi, učili jsme se česky i francouzsky a moc jsme se nasmáli.
Která práce byla naopak nejlepší?
Když jsem dělal včelaře v Austrálii, byl to nejsilnější zážitek. Každý den jsem si vyzkoušel něco jiného. Od kontroly úlu, stáčení medu, dělání svíček po prodávání na místním bazaru. A k tomu med k snídani, obědu i k večeři. Finančně jsem si užíval nejvíc asi mytí nádobí na Tasmánii, platili mi 400 korun za hodinu. To pak člověk kouká do dřezu, myje talíře a po pěti hodinách si řekne: Dva tisíce jsou v kapse. Na nic nemyslíte a jen se smějete. Ale úplně nejlepší džob je, když za sebou vidíte kus odvedené práce – něco postavit, to je moje. To nádobí tam bude zítra zase, takže jsem vlastně nic neudělal.
Za stopařův ráj je považován Nový Zéland. Kde to pro změnu nejvíce drhne?
Vlastně každý ostrov je ráj na stopování, nejen Nový Zéland. Lidi si ještě navzájem věří a pomáhají si. Čím víc lidí žije na jednom místě, tím méně se zajímají o ostatní. Překvapilo mě, že nejhorší na stopování je Španělsko. Trasa, která jinde stopem trvá den, může ve Španělsku zabrat klidně čtyři dny. Nedobře se mi stopovalo i v Portugalsku, v Argentině a v Brazílii. V olympijské zemi to byla letos v únoru fakt ukrutná stopařská bída.
Jak si vede z pohledu stopaře-světoběžníka Česko?
Jako takový stopařský průměr. Občas to jde hned, občas se chvíli čeká. Zpravidla jsem coby stopař rychlejší než vlak, pokud započítám i čas potřebný pro cesty na nádraží a čekání na přestupy.
Na který stop nejraději vzpomínáte a proč?
V Austrálii jsem si stopnul Estonce Kristiána. On jel na pracovní pohovor, já navštívit kamarádku a pak na farmu. Skvěle jsme pokecali a po 200 kilometrech jsme šli každý svou cestou, naštěstí jsem si vzal kontakt. Další den mu volám, jak mu vyšel pohovor. Říkal, že mu nabídli 14 dolarů na hodinu a za to že pracovat nebude a že neví, co teď. Nabídl jsem mu, že může na farmu se mnou. Ještě ten den přijel a nakonec jsme spolu zůstali dva měsíce, vystřídali jsme několik míst, oslavili jsme Vánoce s jeho přáteli a taky jsem mu dohodil jednu Polku.
Kolikrát jste se na cestě zamiloval vy?
Tyhle příběhy vyprávím jen příležitostně.
