Závodu Low Cost Race jste se prý rozhodla účastnit ze dne na den, je to tak?
Narazila jsem na to náhodou a spolužačka zrovna mohla, tak jsme jely. Byl to ten nejlepší výlet.
Proč? Na nízkonákladové výlety jezdíte běžně. V čem to bylo jiné?
Normálně neutrácím za dopravu a ubytování, ale strašně moc peněz dávám za jídlo. To při závodu padlo. Když jsme si chtěly koupit palačinky, musely jsme si na to vydělat. Zpívaly a hrály jsme na ukulele v Paříži pod Eiffelovkou, byl to vlastně i fajn způsob, jak si vychutnat památky.
Abyste co nejméně utratily, stopovaly jste. Zažily jste potíže?
Několikrát si nás spletli s prostitutkami. Jeden pán se nás ale na služby zeptal až za jízdy v autě. Než nás vysadil na nejbližší benzince, držely jsme v ruce pepřáky. Myslím, že je málo lidí, co chtějí někomu ublížit. Mnohem více je těch, co by pomohli, ochránili.
Stopovaly jste celou cestu?
Až na Itálii. Tam to fakt nešlo. Byly jsme z dlouhého čekání a krátkých přesunů od benzinky k benzince tak unavené, že jsme si nakonec vzaly vlak. Holt jsme utratily peníze, ale aspoň jsme se dostaly na Lago di Garda v rozumný čas.
Co velká města? Stopovaly jste i tam?
Vymotat se z měst zabralo nejvíc času. Z Vídně několik hodin. Hodně lidí taky nedokázalo pochopit, že stopujeme. Radili nám, ať jdeme na autobus.
V Paříži skoro jako bezdomovkyně
Už jste zmínila, že jste si po cestě vydělávaly zpíváním na ulici.
Zpívaly jsme šest písniček furt dokola. Vybraly jsme si písničky, co nemají žádný extra rozsah. Nejvíc jsme hrály Blowing in the Wind od Boba Dylana. Pak Rise Eddieho Veddera, což je písnička o dvou slokách, takže jsme ji hrály většinou třikrát za sebou a doufaly, že si toho nikdo nevšimne. Bylo trapný, že jsem musela mít i po stopadesáté před sebou text, nebyla jsem schopná si za celý týden zapamatovat slova.
Petra VoráčkováJe jí 22 let a vytváří videoblog Restless Child. Zatím projela více než třicet zemí. |
Vydělaly jste vůbec něco?
Ano, asi zabíralo naše nasazení. A pokaždé jsme napsaly, na co ty peníze konkrétně chceme. Před okénkem se zmrzlinou jsme si sedly a napsaly, že vyděláváme na zmrzlinu. Před palačinkárnou nám paní dala stravenku, což dávalo perfektní smysl. Jednou jsme se seznámily s opravdovými hudebníky. Ti to rozjeli na ulici s námi, bylo to poprvé v životě, kdy jsme měly doopravdy obecenstvo.
Už jste mluvila o tom, že vám cesta dovolila užít si města i jejich památky z jiné perspektivy.
Například v Paříži jsme seděly pod Eiffelovkou na batozích a vařily si čaj ve vařiči. Takové momenty za cestování stojí. Nás však stál i noc skoro na ulici.
Jak to?
Byly jsme tak uchvácené Eiffelovkou, že jsme absolutně zapomněly na to, že jsme si nezařídily ubytování. Takže když se najednou setmělo, trochu jsme se vylekaly a snažily se najít nějakou veřejnou wi-fi, abychom si vyhledaly hostel. Všechno bylo ale hrozně daleko, proto jsme prostě přelezly živý plůtek do takové malé zahrádky u jednoho z větších pařížských bulvárů a ani nedutaly. Když se nikdo neobjevil, rozbily jsme tábor na jednu noc.
Po deseti dnech jste dorazily zpátky do Prahy a závod vyhrály. Utratily jste za celou cestu opravdu jen jeden cent?
Utratily jsme celkově těsně pod pět tisíc korun, limit byl dva a půl tisíce na každou. Ale všechno jsme to vydělaly zpátky.
Co jste vlastně vyhrály?
Akorát tolik peněz, abychom mohly ostatní závodníky pozvat na víno a dort. Odměnou pro nás bylo hlavně to, že jsme to dokázaly. Můžu teď říct, že jsme jely týden po Evropě zadarmo.
Cestování mi dává klid
Na organizovaném zájezdu jste prý byla naposledy na základce. Proč se cestovkám vyhýbáte?
Protože to je dražší. A též mi vyhovuje absolutní svoboda, když můžu dělat, co chci a kdy chci.
Low Cost RaceÚčastníci závodu musejí projet kontrolními body po Evropě (je jich celkem 25) a utratit přitom co nejméně peněz. Jednotlivé checkpointy mají různé bodové ohodnocení podle obtížnosti jejich dosažení. Body naopak soutěžící ztrácejí útratou z částky 2 500 korun, s níž do závodu startují. |
Cestujete sama?
Když cestuju sama, tak se snažím nebýt sama. Seznamuji se přes couchsurfing, sociální ubytovávací síť, nebo se seznámím v hostelu. Zážitky potřebuji s někým sdílet, s někým se o nich bavit.
Prozradila jste, že abyste se vyhnula brzkému rannímu vstávání, raději vyrazíte na letiště večer a přespíte tam na zemi.
Když jsem spala na letišti poprvé, bylo to tam v noci jako nějaký fesťák. Spala tam spousta lidí, hrálo se na kytary, všichni se spolu bavili. Existuje dokonce stránka Sleeping in Airports, která radí, jak to na kterém letišti chodí.
Proč myslíte, že není více lidí, co si vyrazí jako vy na vlastní pěst?
Myslím, že to je přirozený strach z neznámého. Jenže ono je nebezpečné cokoli kromě sezení doma.
Co na stopování říkají doma?
Když jsem jela poprvé, do Řecka, rodiče nebyli moc šťastní. Ale už ví, že to stojí za to. Jsou však samozřejmě rádi, když jim posílám zprávy z cest.
Žijete doma stejně bezstarostně jako cestujete?
Při cestování opravdu žiji, jsem v přítomném momentě a mám pocit, že se děje něco skvělého. Tady doma mám pracovní mód. Přemýšlím, co bych měla vytvořit, plánuju. Většinou organizuju další výlet.
Co vám cestovatelské zkušenosti dávají?
Jsem mnohem klidnější. Jsem freelancer, nemívám obvykle úplně vymyšlené, jak zaplatím nájem, ale nestresuju se. Nějak to půjde. A když ne, pořád můžu jít pracovat do mekáče. Cítím svobodu, můžu jít pracovat do Evropské unie, nemám manžela, děti, žádné závazky. Spoustu mých výletů jsou rozhodnutí ze dne na den.
Myslíte, že to tak může být napořád?
Asi ne. Až budu muset platit všechna ta pojištění, až budu mít rodinu, hypotéku, větší výdaje, budu muset pracovat víc. Jenže taky mě může srazit auto na přechodu, takže je nesmysl o tom příliš hloubat. Neumím plánovat déle než na pár týdnů dopředu.
Zatím jste sama svým pánem.
Objevuju, že můžu dělat práci, co mě baví, pro lidi, které to zajímá. Že nemusím nenávidět pondělky, protože tak to má každý. To nám na střední škole vůbec neřekli!
Třeba to dokážete prostřednictvím svého travel blogu, se kterým jste loni začala.
Potřebovala jsem si vybrat téma na bakalářku na multimédiích na Vysoké škole ekonomické v Praze. Na papír jsem si sepsala, co mě baví, co umím a co ne: ráda cestuji, ráda jím, neumím psát články. Nakonec z toho vzešel videoblog Restless Child. Už jsem byla díky němu pozvaná na mezinárodní bloggerskou cestovatelskou konferenci do Thajska. Letos bych chtěla jet na evropskou do Švédska. Mým cílem je vybudovat něco, u čeho by mi lidi po letech řekli, že jim to fakt pomohlo.
A co Low Cost Race 2016? Jedete?
Zase bych chtěla závodit v týmu Víno a dort. S Johankou jsme si sedly. Je to člověk, se kterým se dá i mlčet.