Beduín na mě šel v Jordánsku s kabelem, říká český stopař kolem světa

V zaměstnání mu chyběl vyšší smysl, scvrklo se na vydělávání peněz. Proto se IT specialista Pavel Klega rozhodl, že si splní dětský sen a vyrazí na cestu kolem světa. Stopem. Z rodného Hučína vyjel loni v září a za rok zdolal jižní Evropu a Blízký východ, nyní jeho projekt vstoupil do své africké části.

Máte za sebou 16 tisíc kilometrů, vystřídal jste přes 200 aut a přejel dvacítku zemí. Teď už se cítíte naplněný?
Nesmírně naplněný. Ještě před odjezdem jsem si koupil digitální GoPro kameru a začal natáčet a stříhat. Tvorba filmů z cesty se pro mě stala naprostou vášní a momentálně není nic, co by mě víc naplňovalo a dávalo smysl života než dokumentace a sdílení mé cesty kolem světa. Ale jedu dál, prostě mě baví poznávat svět.

Když jsem si četl o vašich cestovních plánech, překvapil mě vás nápad stopnout si loď. To se dělá jak?
Člověk přijde do soukromého přístavu a promluví se všemi námořníky, jestli ho nějaký nevezme přes oceán a za jakoukoliv práci na lodi.

Vidět kousek blízkovýchodního světa je exotika, ale po několika měsících to už je přece všechno „na jedno brdo“, ne? Může vůbec cesta nezevšednět?
Super otázka. Cestovat v jednom kuse se rozhodně nedá. Žádná moje „expedice“ netrvá déle než pár měsíců. Já jednoduše střídám období, kdy cestuji, poznávám a natáčím, a období tvůrčí, kdy natočená videa stříhám a vyrábím krátké filmy. To v mém životě vytváří harmonii, jing a jang a já jsem spokojený.

Někdo by nebyl schopen vaši dosavadní cestu zopakovat už jen proto, že by mu chyběla sprcha nebo domácí strava. Co na cestě konkrétně nejvíce chybí vám?
To jste mě dostal. Nenapadá mě nic, co by mi chybělo. Jsem prostě vděčný za vše, co v daném okamžiku mám.

Nestýská se vám někdy po klidném životě v Česku?
Rozesmál jste mě, nestýská. Chtěl bych zdůraznit, že já sám jsem se rozhodl, jak se svým životem naložím a že jsem za to plně zodpovědný, ale taky jsem úplně šťastný. Akční život se stal mým každodenním chlebem a už bych to neměnil.

Vy se prostě nerad nudíte.
Já to už ani neumím. Pamatuji si, že naposledy jsem se nudil ve dvanácti letech. Od té doby pořád něco dělám. A vidím čím dál tím víc nových možností, co by se dalo dělat. Takže doufám, že budu žít minimálně sto let.

Pavel Klega

Devětadvacetiletý rodák z Hlučína svou cestu velmi důkladně dokumentuje, fotí a natáčí i videa. Své zážitky sdílí na blogu, nahrávky postupně publikuje na YouTube ve formě seriálu nazvaném Hitch Around World. Pavlovy bezprostřední zážitky a pocity můžete sledovat i na jeho facebookovém profilu.

Na cestu vyrazil se 150 tisíci korun na účtě, denní výdaje se snaží držet pod 200 korun.

Nebojíte se pocitu, že se jednou ráno probudíte a řeknete si, že už jste viděl dost a stačí vám to?
Nebojím. Občas takový pocit mám. Když jsem na jednom místě dlouho, stane se z toho trochu nůďo. A to je vlastně motor, který mě pohání a žene do dalších míst a dobrodružství.

Jednou se však vrátíte zpátky. A nejspíš narazíte na děsně nudnou realitu všedního dne. Trpí tím čeští zcestovalí přírodovědci, váleční fotografové od novin i adrenalinoví cestovatelé. Co přijde dál? Patnáct minut slávy v diskuzních pořadech, promítání fotek po kulturácích, psaní cestopisné knihy? Nebo jste o tom ještě raději nepřemýšlel?
Občas ano. Možností bude mnoho. Jednak bych chtěl své zkušenosti předat lidem a poté zase vyrazit do světa. Nebo třeba ne. Možná se usadím a budu pracovat s postiženými lidmi. Ale jsem si určitě jistý, že i doma v Česku můžu mít akční život.

Co vás na vaší pouti zatím nejvíce chytlo za srdce?
Nejradši jsem tancoval tradiční tance a zkoušel všelijaké kulinářské speciality. Na Kavkaze a Blízkém východě jsou lidé neuvěřitelně pohostinní.

A nepříjemný zážitek?
Jedna z nejhorších situací se mi přihodila na policejní stanici v Jordánsku. Přenocoval jsem „na divoko“ u města Karak. Ráno mě nejprve přiletěla prověřit policejní helikoptéra, pak si pro mě přijela vozidla národní bezpečnostní jednotky. Odvezli mě na policejní stanici, kde mě dlouho zpovídali. Arabsky, což nikam nevedlo. Až po jaké době přivolali anglicky mluvícího vyšetřovatele. Víte, já samozřejmě nechtěl klást odpor, ale spolupracovat jsem taky nemohl, když jsem jim vůbec nerozuměl.

U iránské rodiny v Isfahánu

A ještě jednou iránská pohostinnost v akci, tentokrát ve městě Varzané

Četl jsem, že nejoblíbenější pochoutkou se vám stal hummus, exotikou pak ovčí hlava. Je jídlo, které jste z nějakého důvodu nepozřel?
Já žádné limity nemám, nebo o nich aspoň nevím. Jsem otevřený všemu, co přijde. Pokud někdo něco na světě jí, nevidím problém v tom, abych to taky nevyzkoušel.

Šampionát ve stopování

Přečtěte si o českém mistrovství ve stopování, vítězové zvládli cestu do Atén nadevětkrát.

Dostal jste se do situace, kdy vám šlo takzvaně o kejhák? Jak jste ji řešil?
V Jordánsku jsem stopnul dva beduíny a jeden z nich byl trochu na hlavu. Vzali mě, i když jsem jim řekl, že nemám peníze. Když však viděl mou GoPro kameru, chtěl, ať mu ji dám. Já jsem však odmítal a on se stal... velmi agresivní. Do ruky vzal kabel a vyhrožoval mi násilím. Ten druhý mi však pořád naznačoval, že je na hlavu a ať si ho nevšímám. Nebylo to vůbec jednoduché a měl jsem strach. Všechno však nakonec dopadlo dobře.

Pro spoustu lidí, které na cestě potkáváte, jste pravděpodobně prvním Čechem, se kterým se mají možnost osobně bavit. Co si myslíte, že si z takového setkání vezmou?
U lidí, se kterými nemáme žádný společný jazyk, to většinou skončí u toho, že jsem z křesťan z Československa. Ti vzdělanější slyšeli jméno Havel. Většinou je však, odkud pocházím, moc nezajímá. Chtějí mi hlavně ukázat sebe a to, jak žijí.

Myslíte si, že máte v každý moment svého života na cestě všechno pod kontrolou, nebo si naopak užíváte toho, že nevíte, co bude a co přijde?
Pod kontrolou svůj život nemá nikdo. A pokud si to myslí, mýlí se. Já si rozhodně užívám toho, že nevím, co přijde.

Stalo se vám, že jste na své cestě narazil na překážku v podobě uzavřeného hraničního přechodu? Jak jste cestoval dál?
Dva měsíce jsem usiloval o to, abych získal saúdské tranzitní vízum. Království Saúdské Arábie je pevnost. Získat víza do Turkmenistánu nebo Severní Koreje je jednodušší. Byl jsem pětkrát na saudské ambasádě v Kuvajtu, kde nikdo nemluví anglicky. A když už jsem měl povolení o požádání o saúdské vízum na dosah ruky, všechno se zase zvrtlo a já byl zase na začátku. Bylo mi do breku. Pak jsem na ulici v pětačtyřicetistupňovém vedru potkal Kuvajťana, který mě pozval do domu svého otce a po vyslechnutí mého příběhu mi koupil letenku do Jordánska.

Nocleh na kopci u města Karak, chvíli poté přijela Pavla Klegu zatknout jordánská policie.

Na beduínské svatbě v Jordánsku u města Madaba, nalévá se arabská káva.

Komplikace byly i předtím v Íránu, že?
V Íránu se mi nepodařilo napotřetí si prodloužit vízum, proto jsem místo něj dostal 48 hodin na opuštění země. Před sebou jsem měl tisíc kilometrů dlouhou cestu do jihoíránského přístavního města Chorramšahr,odkud jsem zamýšlel cestu přes jižní Irák do Kuvajtu. Irácký konzulát mi však odmítl vydat vízum, takže jsem se v zemi vlastně ocitl nelegálně.

Co vám mohlo hrozit?
Že bych se musel vrátit do Teheránu, kde by mě policie zatkla nebo podezřívala ze špionáže. Nic příjemného. V lepším případě by mě asi deportovali, horší variantu jsem si raději nedokázal představit.

Co jste dělal?
Zjistil jsem, že z Chorramšahru plují lodě přímo do Kuvajtu. Při hledání lodní společnosti jsem se na ulici setkal s mladým Íráncem, který mě pozval k sobě domů a pomohl mi uplatit policejního kapitána, aby mi vízum prodloužili. Takhle jsem mohl bez problémů opustit íránské teritorium.

Takové zážitky vás neodrazují?
Vím, že takových situací bude ještě hodně, já rozhodně pojedu dál. Cesta totiž vždycky existuje, akorát ji hned nevidíme.

Teď ne že bych vám přál něco nehezkého, ale čistě teoreticky: stane se nějaký děsný problém, unesou vás povstalci, teroristé, revolucionáři. Ale vy jste se na cestu s rizikem vydal dobrovolně, na nebezpečí jste přistoupil. Máme vás přesto zachraňovat?
Věřím, že se to nestane. A pokud ano, tak ten, koho se to bude týkat, podstoupí patřičné kroky.

Z původně tříletého cestovního plánu jste zvýšil odhad na pět roků. Proč?
Oba to jsou odhady, jak tři, tak pět let. Cestovat budu tak dlouho, jak jen mě to bude bavit a dávat mi to smysl.

V jednom filmu se říká, že k cestování stačí jen otevřená hlava a čisté srdce. Je k cestování podle vás zapotřebí ještě něco?
Na cestách člověk obrovsky poznává hlavně sebe skrze zrcadlo ostatních kultur, lidí, náboženství nebo stylu života. Proto je rozhodně potřeba odvaha k poznání sama sebe.

Blízkému východu chcete ukázat záda, už jste ho celý projel. Co teď?
Čeká mě Afrika. Chci dojet po východním pobřeží tohoto světadílu přes Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Mosambik do Jihoafrické republiky. A pak zpátky na sever po západním pobřeží přes Namibii, Angolu, Kongo, Kamerun, Nigérii, Benin, Burkina Faso, Mali, Mauretánii a Maroko.