Ráno se nám postaralo o neskutečný zážitek. Při svítání bylo úplně jasno a před očima se zjevily nádherné scenerie. Jako na dlani byly všechny ty krásky: Everest, Lhotse, Nuptse a hlavně Ama Dablam.
Nádherná šestitisícovka, kterou mnozí horolezci považují za nejkrásnější horu Světa. „Dokonce si všichni dlouho mysleli, že je nejvyšší,“ poučí nás Polda a roztahuje stativ, aby si ji vyfotil.
Mám pocit, jako by už den měl vlastně skončit. Tak magicky pohled na hory působí. Ale je teprve šest ráno, snídat se bude až hodinu, možná dvě.
Rozhovory u snídaně se nesou především v duchu rad, jak bojovat s průjmem či bolestmi hlavy. To, na čem si smlsnout, se ocitá až v druhém plánu. Takže ranní tabletové menu: acylpyrin nebo aspirin na ředění krve, nějaké vitamíny, protože organismus je oslabený, a někteří musejí sáhnout například po imodiu, které by mělo spolehlivě zastavit průjem.
Nutno ale říci, že mnozí museli postupně sáhnout i po tvrdších preparátech.
„Ona samotná návštěva toalety v těchto končinách je zkouška z dospělosti. Člověk se rozhlídne a neví, kudy to z něj vyletí. Jestli spodem nebo vrchem. Ale to je tady normální, s tím se nijak netrapte,“ radí Polda, na kterém asi jako jediném nikdo nepozoruje žádné příznaky výškové nemoci. Je ještě totiž dostatečně aklimatizován k letní výpravy na K2.
Dnes nás čeká túra do osady Periche. Je to místo, kde je dokonce i letiště a nemocnice. „Čeká nás jenom tři sta výškových metrů, ale nepřehánějte to,“ varuje všechny Polda a upozorňuje na jedno záludné rozcestí, kde je nutné správně odbočit.
Dnešní trek by neměl být nijak náročný, rozhodujeme se tedy, že vylezeme ještě kousek nad Tengboče, abychom si vyfotili klášter pěkně shora. „Vlastně tohle je na treku to nejdůležitější, udělat si pěkné fotky a užít si to,“ popisuje Polda rozdíl mezi trekem a sportovní expedicí, kde se cesta pod stěnu bere jako nutné zlo.
Zatímco v Tengboče ještě rostou rododendrony, v další vesnici, kde si dáváme k obědu vynikající brambory vařené ve slupce a podávané jenom se solí, se už ocitáme nad hranicí lesa. Sem tam se sice ještě objeví kleč nebo keř připomínající drobné šípky, ale jinak tady rostou už jenom lišejníky, horská tráva a mechy.
Do Periche nám už zbývá jenom kousek a najednou vidíme hluboko pod námi, jak u břehu divoké řeky zastavuje skupina vodáků na žlutých kajacích. Všichni litujeme, že jsme jejich jízdu neviděli. Mezitím, co se parta odvážlivců fotografuje, se jinak jasná obloha zatáhne a vypadá to na bouřku. Navíc se citelně ochladilo.
Scházíme k říčce a po jen velmi málo důvěryhodném mostku přecházíme na druhou stranu. To už začíná hustě sněžit. Ale máme deštníky. „Nejlepší pláštěnka je deštník,“ směje se Polda a veliké mokré vločky tiše dopadají na jeho paraple.
V Periche nás čekají dvě nepříjemné zprávy. Vzhledem k tomu, že celý trek má jednodenní zpoždění, nebudeme bydlet v objednaném hotelu, ale v sousední lodži. Komfort nesrovnatelný, ceny stejné. Co je ale horší, je skutečnost, že některým z nás není dobře. Jeden má angínu, další dusivý kašel. Nasazují si antibiotika a doufají, že zaberou.
PARTNEŘI VÝPRAVY:
