VIDEO: Na lyžích ze skály na vlastní oči. Jak se jezdí s legendou freeridu

  • 1
Dostal jsem kurz freeridingu od jednoho z nejlepších jezdců v tomto oboru na světě, Francouze Seba Michauda. Závěr je trochu šokující. Lyžovat se dá prakticky na všem, co jen trochu připomíná sníh. A téměř v jakémkoli terénu. Stačí maličkost, dobře to umět.

Uprostřed nekonečného svahu kdesi v rakouském Arlbergu zastavuje naše skupina pod pětimetrovou skálou. Brzy mi dojde, co se stane. Seb Michaud ji s rozjezdem přeskočí plavmo, jako by se nic nedělo. Dohromady nasbírá do dálky tak 20 metrů. Zírám na něj a už vím, že šílená videa z vrcholných závodů s třicetimetrovými dropy nejsou podvrh.

Celé to ovšem začíná téměř neškodně. Ráno před hotelem proti mně stojí 168 centimetrů vysoký, štíhlý, nenápadný chlapík s rozbrázděnou zarostlou tváří. Na první pohled skromný, sympatický, žádná superstar. A přitom je to jako zahrát si tenis s Federerem, projet se formulí F1 se Schumacherem nebo si začutat s Ronaldem.

Seb Michaud je na horách jako doma, takže si může dovolit laškovat. My ostatní jsme měli dost práce s tím, abychom se nezabili

Seb Michaud vyhrál ve světě šílenců, kteří se pouštějí na lyžích divokým terénem, už všechno, co se vyhrát dalo. I proslulé světové finále Xtreme Verbier, kde se sjíždí hora, na níž je mnohdy míň sněhu než šutrů.

Máme bohužel smůlu na sníh. I Arlberg, Mekku freeridingu, zasáhla obleva. Sněhu je málo a i zde ve výškách do 2 800 metrů nad mořem má dost proměnlivou kvalitu. Žádné metry prašanu. Spíš budeme lupou hledat místa, kde to aspoň trochu půjde.

Vybíráme z hromady testovacích lyží Scott, které už jsou připraveny pro sezonu 2011/2012. Široké prašanové "plácačky" necháváme být. "Vezmi si třeba Scott Venture," radí Seb Michaud, "tovární jezdec" značky, která spoluudává už roky trendy tomuto stále oblíbenějšímu zimnímu sportu.

Dvě legendy

Než se vyrazilo do terénu, bylo třeba vybrat ty správné lyže

Ještě rychlá kontrola vysílaček, protilavinových pípáků, batohů (nesmí chybět hlavně lopatky na odhrabání sněhu a lavinové sondy) a naše skupina jde na to. Vyjíždíme lanovkou vysoko nad St. Christoph až pod vrchol Vallugy, někam do 2 700 metrů nad mořem.

Úplně náhodou tu náhle stojíme proti další legendě jízdy ve volném terénu. Seb zdraví podivného pankáče s třiceticentimetrovým fialovým čírem na hlavě. Není to nikdo jiný než jeden ze zakladatelů freeridingu Američan Glen Plake.

Sebův balet na svahu

Ale rychle do práce. Po sjezdovce to jde skvěle, horší je to v okamžiku, kdy vyjíždíme do volného terénu. Propadající se zmrzlou krustu rychle střídá těžce udusaný prašan nebo menší či větší tvrdé hroudy napadané z výšek. Ty pokrývají volný terén v takovém množství, jako když nasypete na koláč hrubý krystalický cukr. Aby to bylo ještě složitější, mění se sníh na místech, která jsou vystavena slunci, v natátou břečku.

Ale Seb s místním znalcem jsou jak ohaři, na sníh mají čuch. Traverzujeme přes několik skalnatých hřebínků, až konečně nacházíme cosi, po čem se dá zřejmě trochu jet. "Držte se v prostoru mezi skalními hřebeny, tamhle napravo pak dejte pozor na kameny," radí mistr a začíná.

Takže tudy, rozhodl Seb Michaud

Mám pocit, že se mi to asi zdá. Seb jede volným terénem s děsně proměnlivým povrchem skoro tak, jako Ondřej Bank po sjezdovce. Na malém hřebínku si pak střihne malý skok. Jede svižně, přitom elegantně, hrbolatý terén krájí dlouhými oblouky.

My ostatní to zkoušíme po něm, pochopitelně s výjimkou skoku. Nutno dodat, že skupina je nadprůměrně zdatná, ale už nikdo nejede tak plynule a tak rychle. Má jízda, obávám se, víc připomíná boj. Neustále si musím hlídat těžiště a podložku. Lyže se chvilku boří, aby vzápětí vystřelily vzhůru a začaly splašeně drncat po krustě. Je to dřina. Po zádech mi stékají čůrky potu.

Na lanovce si se Sebem povídáme, o čem jiném než o freeridu. "Možná ještě důležitější než samotná jízda je příprava. Musíš vždycky vědět, kam jedeš," vysvětluje. "Před závodem strávíme spoustu času prohlídkou terénu. A stejně je nakonec realita často jiná než pohled z dálky. Hodně v tom pomáhají zkušenosti."

Jízda po náročném terénu dolů byl pro mnohé skutečný boj

Je to trochu paradox, freerideři nejdříve hledají ty nejděsivější terény, tu největší výzvu. Když ji konečně najdou, řeší, jak to sjet, aby se nezabili.

Když se spadne, tak to bolí

Naše pátrání je asi po dvou hodinách úspěšné. Na odvráceném svahu nad osadou Stuben, v samé výspě lyžařské zóny St. Anton/Arlberg, vyčmucháme dlouhý a široký svah s něčím, co konečně připomíná prašan. Je to fantazie, Seb v něm jede jako po másle. Já už toho mám celkem dost a místy lapám po dechu.

Zrovna si říkám, že je s podivem, jak se nám dosud vyhýbaly pády. Vtom jeden z kolegů vjede na skrytý kámen a kutálí se pozadu 25 metrů po svahu dolů, hlavou přes odkryté kameny. Ještě že má helmu a batoh na zádech. I tak je z toho roztržená bunda, naražený loket a natažené tříslo.

A pak nám Seb předvede výše popsaný skok. Vůbec přitom nedopadá do měkkého, ale na docela tvrdý povrch. Máme pusy dokořán. Někdo se na mne obrací. "Teď ty!" "Ne já ne, začni ty!" smějeme se.

Svah byl posetý skalami

V bezpečí horského hotelu se z otázky, co tomu všemu říká manželka, Seb trochu vykrucuje. Ona je přece taky z hor, i když na lyžích moc nejezdí, protože se stará v La Clusaz o rodinnou restauraci, vysvětluje. Takže prý ví, "o čem to je". "A já pomalu zvažuju, že možná skončím. Už mi bude 38, bolí mě trochu pochroumané koleno, kostrč. Ale pořád mě to baví," směje se génius volného terénu.

A já přemýšlím, co bylo cennější. Setkání s legendou, nebo fakt, že jsem to přežil?

seb michaud

Sedmatřicetiletý freerider žije s manželkou a dvěma malými dětmi ve francouzském horského středisku La Clusaz. Jako mnoho borců své generace začínal jako akrobatický jezdec v boulích. Pět let byl členem národního francouzského akrobatického týmu. Pak odjel vyučovat jízdu v boulích do Japonska. Teprve tam se naplno zamiloval do volného terénu, v němž teď jezdí už 12 let. Vyhrál kromě jiného i světové finále Freeride Word Tour Xtreme Verbier. Naposledy byl druhý v kvalifikaci na světovou Word Tour v domovském La Clusaz.