Začalo to v půlce března u letohrádku Hvězda. Měl jsem co nejrychleji uběhnout deset kilometrů a výsledek poslat trenérovi Vladimíru Korbelovi, který by na jeho základě postavil počáteční tréninkový plán. Jenže...
Od brány k Hvězdě to je přesně kilometr. Takže pět koleček, pěkně tam a zpátky. Nikdy se mi neběželo hůř. Ten pocit, že kolem téhle louže a tohohle lístku poběžím ještě pětkrát, mě ničil. A to přesto, že desítku běhám už běžně. Psychika si poručit nedala a napoprvé jsem to nedal. Trať jsem zdolal až na druhý pokus. Trvalo mi to ale hodinu a tři minuty. Pražskou desítku jsem přitom uběhl za 57 minut. Každopádně, pokud si chcete vyzkoušet, jak na tom jste, je Hvězda ideálním místem. Naprostá rovinka a nepotřebujete měřák vzdálenosti. Samozřejmě tam ale nebudete zdaleka sami.
Co mi naordinoval trenérBěžecký plán na 14 dní se mi víceméně podařilo dodržet. Problém je, že na iPodu nano se tempo běhu sleduje obtížně. Přístroj ho sice zobrazuje, ale pochopitelně si ho nemůžete držet po celou dobu před očima. Průměrné tempo tedy kontroluji v první fázi každých deset minut. Pak už nemám s jeho udržením problém. 1. 6 km v průměrném tempu 6:15 min/km |
Na svatební cestu do Austrálie jsem už odjížděl s tabulkou temp a vzdáleností. Do kufru jsem si poprvé v životě přibalil běžeckou výbavu, abych ji cestou zpátky vzteky málem vyhodil. Kvůli ní se mi totiž dovnitř málem nevešlo koupené didgeridoo.
Vladimír mi říkal, že v Austrálii se běhá nádherně, že to tak ale bude doslova, to jsem netušil. První, co ucítí nejen běžci hned po přistání v Melbourne, je neuvěřitelně svěží vzduch. Město je plné stromů a parků, a i kdyby člověk musel běhat jenom tam, bylo by to za odměnu. Azyl však může najít i na dlouhých plážích. A tam je to samozřejmě nejlepší.
Proto mířím na San Kildu. Do levého ucha mi šumí oceán, do pravého si pouštím Manu Chaa. Přede mnou se přibližuje panorama města, pod nohama betonový chodníček, na každých pár metrech pítko. Mimochodem, v Australii na vás vůbec nikdo blbě nečumí, když si řeknete o vodu z kohoutku. V restauraci je buď na vyžádání, nebo si ji sami vyzvednete ve skleněné lahvi ze servírovacího stolku. Stejně tak jsou podél pláží umístěny tankovací stanice pro běžce i koupáky. Nejen na slavné Bondi Beach v Sydney najdete i stojany, které mají kohoutek přímo na pití a druhý na pohodlné doplnění lahve nebo camel bagu. V okolí městských pláží vlastně s sebou vodu tahat netřeba.
To pravé běžecké nebe však zakouším až po ránu v Anna Bay. Všichni ještě spí a já z přepychově zařízené chatičky (takovou v českém kempu nenajdete) vyrážím. Obzor se přede mnou pomalu otevírá a na mě čeká… nekonečná pláž. Na útesu nad ní je kavárna, kam si skočím na snídani. Na pláži není kromě hada (ti jsou tady všude) nikdo. Postupně míjím stopy běžců, kteří vstali ještě dřív než já. Po pár minutách mizí i ty a přede mnou je už jen nedotčený písek…
Kilometrová nálož v nohouVýživné. Duben vystihuje právě tohle slovo. Pokud jde o přípravu na můj první maraton, byl plný zásadních okamžiků. Nejdříve se mi podařilo "doklopýtat" do cíle pražského půlmaratonu, a když jsem pak na konci měsíce sečetl tréninkové kilometry, udiveně jsem vydechl: 203 kilometrů. Nemohl jsem tomu uvěřit, proto jsem radši zavolal trenérovi Vláďovi Korbelovi, zda se nepletu. Prý ne. Nic mě přitom nebolí, takže je jasné, že cesta je "vymlíkovaná" prvotřídně. V tenhle moment si připadám jako někdo, kdo se rozhodne změnit svůj šatník – a v obchodě mu všechno padne hned napoprvé. Určitě je to i díky pečlivosti, s jakou mě přípravou provádí Vláďa. Je citlivý vůči mému omezení, skoro až otcovsky se stará o mé pocity, každý den mu bilancuji, jak se cítím. Většinou se ale omezuji na konstatování, že se mi běželo skvěle.  Když vám to jde, strašně vás to baví a máte chuť se prát dál. Tahle skoro nirvána je odměnou za trpělivost, kdy nic neuspěcháváte. Nesmíte se stydět za to, že jste pomalý, rychlost přijde časem. Znám spoustu lidí, kteří začali běhat, ale neposlouchali rady. Od prvního okamžiku utíkali strašně rychle a každý den hlásili, že se na své trase zlepšili o minutu a následující den o další. Vydrželo jim to měsíc, pak toho začali mít plné zuby a skončili. Běhání se jim prostě zprotivilo. Úplně slavně přitom duben nezačal. Městský půlmaraton bůhvíjaké vítězství nebyl, trochu jsem si dokonce říkal, jestli mi nevezme chuť do tréninku. Dva dny jsem relaxoval, ale poté mi v e-mailu přistál nový tréninkový sedmidenní plán. Vše bylo většinou dvoufázové, brzo ráno jsem šel na první část, k večeru si dal druhou. Už na první pohled něco nehrálo a po chvilce mi to došlo: počet kilometrů znatelně narostl. Denní dávka se pohybovala mezi 10 až 21 kilometry a průměrná tepová frekvence byla kolem 135. Když se přitom za aprílovým měsícem ohlédnu, nevybavím si, že bych měl kdy nějaký vážnější problém. Ano, občas tepová frekvence letěla nahoru rychleji, proto jsem přešel do chůze, jinak ale šlapalo vše skvěle. Jelikož mě městské běhání nijak zvlášť nedostalo, nakonec nepoběžím firemní štafetu na víkendovém maratonu. Určitě bude vedro a těch lidí, uff. Místo toho si běhání zpestřím s kamarády pořádným bikováním. Začátkem září ale určitě nevynechám pražský Nike běh na deset kilometrů. A to z několika důvodů. Jednak to bude, co se týče počtu závodníků, skromnější akce, jednak snad nebude takové teplo. Marek Odstrčilík |
Tohle za to stojíSporttestery nejsou většinou nijak designově hezké, obvykle si vystačí s tím, že prostě fungují. Málokdy se povedou tak, že byste měli chuť nosit strikně sportovní hodinky i mimo trénink. Teď ale přišlo zjevení: Nike+ Sportwatch GPS. Tyhle hodinky předčily mé očekávání, a to jsem měl na ruce už kde co. Leckteré kousky bylo potřeba složitě nastavit a pak se v tom zase vyznat, další toho uměly požehnaně, ale po čase jste zjistil, že většinu jich nepotřebujete. Hodinky Nike ale dokázaly skloubit jednoduchost s líbivostí. Hodinky mají zabudovanou GPS, tudíž máte během tréninku přehled o rychlosti, průměrném tempu i vzdálenosti. Pokud si k nim pořídíte i hrudní pás na měření tepové frekvence, dostane se vám i záznamu srdeční činnosti. Vše je vidět na opravdu luxusně velkém dipleji. Pokud by vám náhodou nefungoval GPS signál, najdete v balení i senzor Nike+, který se dává do boty a změří výše zmíněné údaje.   Velmi originálně je vyřešen přenos záznamů do počítače. Na konci pásku je totiž schován USB port, který po vycvaknutí strčíte do PC. Po chvilce se vám otevře okno s instalačním prográmkem a máte-li svůj profil na stránkách nikerunning.com, vždy se vám po připojení během chvilky načtou na webové rozhraní nová data. Zde pak můžete vidět, jak vypadal váš běh v rozfázování například po každém kilometru, jaký jste měli čas, tep, průměrnou rychlost, můžete si nechat zobrazit mapu trasy. Okruhy, které znám, změřil Sportwatch naprosto přesně. Další obrovskou výhodou je, že pokud chcete používat pro své záznamy o běhání stránky Nike, nemusíte být vlastníkem některého z výrobků Applu, který s firmou od roku 2006 spolupracuje. USB port slouží i pro dobití hodinek. Nebojte se ale, že je budete muset strkat do počítače každý třetí den, po čtrnáctidenním používání hodinek mají nabito pořád ještě přes polovinu baterie. Hodinky mají jen tři tlačítka, stačí vám čtyři zmáčknutí a spustí se záznam. Výborná je položka Rekordy, kde vidíte celkovou naběhanou vzdálenost, nejrychleji zaběhnutý kilometrový, pěti i desetikilometrový úsek a délku nejdelšího běhu. Jednoduché, intuitivní, přesné a navíc opravdu pěkné. Není ani divu že Nike Sportwatch získal na Consumer Electronics Show cenu v kategorii inovace. Cena bude něco kolem 200 dolarů. |
