Závod patří k nejnáročnějším v Evropě. Musheři jedou 400 nebo 600 kilometrů tvrdou norskou krajinou. Roman Habásko chtěl absolvovat se svou smečkou osmi psů kratší z tras. Na delší se vypravila jeho česká kolegyně Jana Henychová s dvanáctihlavou smečkou.
Už cestou do Norska Habáska potkala nepříjemnost, když mu před auto skočil sob. „Skandinávie je plná zvířat. Nehoda se stala v bílé pustině, nejbližší město vzdálené desítky kilometrů. Naštěstí to odnesly jen plechy a mohl jsem jet dál,“ vzpomíná Habásko.
Když dorazil do hornického městečka Roros, absolvoval se psy dva oficiální tréninky. Několik hodin před startem závodu přišlo od organizátorů varování, že na trati bude pořádně foukat. To, co se dělo o několik hodin později, 7. února, ale předčilo všechny obavy.
„Na startu foukalo a sněžilo hodně, občas vykouklo sluníčko, takže typické horské severské počasí. Když jsme ale vyjeli na otevřené pláně, nastalo šílenství. Jel jsem v závěsu za jiným musherem, nejdříve jsem ztratil z dohledu jeho, během chvilky se v bílé tmě ztráceli psi. Místy jsem byl úplně slepý, neviděl jsem si ani na rukavice. Pomalu jsme ukusovali trasu, kolíky vyznačující trasy se ztrácely ve vánici. Byl to boj o udržení se ve správném směru. Jakmile jeden náraz větru polevil, na pár vteřin bylo okno, kdy se člověk rozhlédl kolem sebe a vtiskl si do paměti orientační body, pak opět bílá tma,“ popisuje Habásko.
Říkal jsem si, že zabloudíme, vzpomíná Habásko
Musher se tak spoléhal na schopnosti psů, jejich lídr to měl ve svých tlapkách.
„Pozici lídra měl zkušený pes, Cariboo. Vím, že se na něj mohu spolehnout, ale občas mívá svoji hlavu a trochu to fláká - řekne si: Když nevidím nic já, nevidí ani on, tak si pojedu, kam chci. Držel se ale naprosto skvěle, ze stopy neuhnul, ani když závodník před námi zahnul na druhou stranu. Říkal jsem si, že zabloudíme, pak jsem zahlédl traťovou tyč,“ pokračuje Habásko.
Na první check point dorazil až po téměř šesti hodinách. Spolu s ním to zvládlo 84 závodníků. První, co každý musher udělá, je zajištění psů - nakrmit, uvařit vodu, připravit místo k odpočinku. Každého psa zkontroluje veterinář. Až poté se závodníci začnou starat sami o sebe.
„Počasí bylo tématem číslo jedna. Během noci organizátoři start několikrát odložili. Pozdě v noci dokonce dovolili závodníkům odvést psy do přívěsů, což značilo, že je to už hodně vážné. Když jsem přišel k našemu stanovišti, ve sněhu jsem viděl jen saně, na psech byla nafoukaná půlmetrová vrstva sněhu,“ vypráví Habásko.
Ráno organizátoři závod zrušili. V horách napadlo místy až čtyři metry sněhu a hrozil pád lavin. „Pořádné drama na trati zažívali junioři, kteří jeli již poslední etapu zpět do Roros a několik se jich v bouři ztratilo. Naštěstí je všechny nalezli,“ líčí Habásko.
O víkendu vyhrál republikové mistrovství
V tu chvíli měl smíšené pocity, na závod se připravoval několik měsíců, investoval několik set tisíc korun.
„Říkal jsem si, že mám obrovskou smůlu. Byl to 26. ročník a za tu dobu nemusel být závod kvůli počasí zrušen nikdy. Na druhou stranu bylo ale štěstí, že nás bouře nezastihla v horách, kde bychom mohli uváznout. Tam by už šlo o zdraví závodníků i psů,“ shrnuje Habásko.
Pokud jde o přípravu a náročnost, byl to nejtěžší závod, který Habásko zatím absolvoval. „Klimatické podmínky ale tak hrozné nebyly. Větší mráz jsem zažil v Rusku, kde teploty klesaly i pod minus 40 stupňů Celsia,“ zhodnotil musher.
Po návratu do Čech si ale oddech nenaordinoval, zimní musherská sezona je v plném proudu. O víkendu na mistrovství ČR v Abertamech se svým spřežením deseti psů neměl konkurenci a vyhrál.
