Za fotkou s borovicí šplhal Sojka dvacetkrát, teď s ní zve na výstavu

Ústecké muzeum představilo snímky Českého Švýcarska, které pořídil fotograf národního parku Václav Sojka. Je držitelem titulu QEP Federace evropských profesionálních fotografů a v soutěži Evropský profesionální fotograf roku získal v posledních letech zlatou, dvě stříbrné a bronzovou medaili.

„Na výstavu jsem připravil více než 60 fotografií, tři čtvrtiny z nich jsou zcela nové,“ přibližuje Václav Sojka.

Na výstavu láká snímek, za kterým se horolezec Sojka vydal na jednu ze skalních věží. Je na něm pokroucená borovice s Růžovským vrchem vykukujícím z mlžného oparu. Věž se nachází u Jetřichovic, ale kde přesně, Sojka prozradit nechce.

„To je jedna z fotografií, kterou mám raději než ostatní, ať si to místo sami najdou. Je hrozně těžké zde fotografovat, protože ta borovice je malinká, je na vrcholu skalní věžičky a nemáte tam manévrovací prostor. Je tak těžké to srovnat. Fotografie tak má trošku kompoziční chybu, že ta větev přelézá přes horizont. Ale mně to nevadí, mám ji stejně rád,“ říká Sojka o snímku.

Než se fotka povedla, musel za ní Sojka vyrazit dvacetkrát, vždy brzy ráno. Podle něj totiž práce fotografa tkví v tom, že nejprve musí zajímavé místo objevit a pak ho navštívit při vhodné situaci.

„Nejprve vyzkoušíte kompozici a pak se zpátky několikrát vypravíte, když jsou mlhy. A někdy se to povede, někdy ne. V ateliéru si vše připravíte, jak chcete. Venku je zvolené místo pokaždé jiné a vy musíte pochopit, co se stalo, využít to a přizpůsobit se tomu. Takže nikdy to není tak, jak člověk chce, ale jak to pochopí a jak to najde,“ líčí Sojka.

Krajina se zlatou trávou zachytila duši místa

Podobných snímků, ke kterým má Sojka zvláštní vztah, je více. Jak říká, nemusí jít vždy o to, jak jsou kvalitní, ale kolik mu daly práce.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

„Je to jako s dítětem. Fotograf má často raději snímek, který nemá takovou hodnotu, ale přirostl mu k srdci, protože při tom něco zažil,“ líčí Sojka.

Jednou z takových je i fotografie Krajina se zlatou trávou, na níž je pohled na Lužické hory z Křížového vrchu a v jejím popředí je tráva nasvícená v protisvětle vycházejícího slunce.

„Tu mám hodně rád. Najednou se stane, že vám do té krabičky vstoupí něco jako duše toho místa. Nevíte jak, ale je to tam. Takové věci se dějí fotografovi třikrát pětkrát za život. Najednou to k vám sestoupí,“ líčí Sojka, který fotografuje dvacet let a jak říká, neustále se učí.