Na Květnou neděli 25. března 1945 zavládlo v Praze příjemné jarní počasí. Bylo teplo, svítilo slunce a na modré obloze byly tu a tam vidět roztrhané mraky.
Velení americké 15. letecké armády, která měla základny v Itálii, určilo pro tento den tři cíle, všechny v Čechách. Prvním byla letecká továrna v Chebu (Flugzeugwerk Eger GmbH) a přilehlé letiště, na kterém v posledních dnech letecký průzkum zaznamenal přítomnost obávaných protivníků spojeneckého letectva, proudových stíhacích strojů Messerschmitt Me 262. Dále pak průmyslový areál v Libni a Vysočanech (zjednodušeně řečeno: Českomoravská-Kolben-Daněk), především automobilku Praga a továrnu Aero, a do třetice letiště ve Kbelích a Letňanech.
Nikdy předtím ani potom spojenci do českých zemí nevyslali více bombardérů, „pražský“ a „chebský“ svaz jich dohromady měly téměř sedm set. Neděle nebyla vybrána náhodně - Američané chtěli snížit ztráty na životech mezi českými dělníky na minimum. O doprovod se postaralo 272 stíhaček typu P-51 Mustang a P-38 Lightning. Jejich piloti sice údajně nad Prahou spatřili osm Me 262, ale ty se rychle vzdálily, aniž by se pustily do souboje s nepřátelskou přesilou.
Přestože panuje všeobecně rozšířené přesvědčení, že úder směřoval primárně proti Českomoravské-Kolben-Daněk (za války přejmenované na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG), není to zcela pravda. K útoku na ČKD byly totiž vyčleněny pouze čtyři ze sedmnácti bombardovacích skupin (letouny B-24 Liberator), které ráno odstartovaly do prostoru Prahy. V amerických dokumentech se píše o „Prague CKD Liben Tank Works“, nebo „Liben Tank Works“. Z toho vyplývá, že záměrem bylo zamezit výrobě tzv. stíhače tanků Jagdpanzer 38, známého jako Hetzer, který vznikl na podvozku předválečného československého tanku LT vz. 38. V ČKD, do té doby zcela nedotčené leteckou ofenzivou spojenců, bylo od dubna 1944, kdy začala sériová výroba, do 25. března 1945 dokončeno celkem 1 977 vozidel, z nichž ne všechny se pochopitelně dostaly k bojovým jednotkám. Jedna z bombardovacích skupin svrhla pumy na Aero, které dodávalo cvičné a dopravní letouny Siebel Si 204. Mimochodem, ČKD se v seznamu cílů objevila již pro misi 30. října 1944, která ovšem musela být nakonec zrušena kvůli špatnému počasí.
Nálet pozoroval ze Spořilova Vladimír Stárka a napsal si do deníku: „Hučení letadel máme nad hlavami, dunění jako když se sypou brambory, se ozývá ze severozápadu. Když některé svazy přiletěly, vybíhám na půdu a dívám se ze světlíku. Nad Vysočany se černá mohutný oblak dýmu. Nový svaz nalétává! Pumy vybuchují v tom černém oblaku, nové mraky kouře, černého i ohnivého vyletují do výše. Zase další svaz, 30-40 letadel! Úplný koberec žlutohnědých sloupů kouře vyráží od kbelského letiště, také chocholy černého dýmu se zdvíhají. Nový svaz! Zase kolem 30 letadel. A zase vrhá pumy! Dopadají na východní kraj letiště. Dunění a hřmění! A nový a nový svaz se objevuje. Již myslíme, že bude konec, a zase noví zlověstní bílí ptáci se objevují. Bílá kouřová čárka, kterou vyšle obyčejně vůdčí letoun, věští nový déšť pum na Vysočany a Kbely.“
První zpráva civilní protiletecké ochrany zpracované několik hodin po náletu uváděla, že město a okolí napadlo mezi 11:48 až 13:04 asi 180 letadel v osmi vlnách, které svrhly asi 900 trhavých a 500 zápalných pum. Zahynulo 25 osob a 81 dalších vyvázlo se zraněním. Tyto údaje se záhy, jakmile se postupně začal odhalovat skutečný stav věcí, ukázaly jako podhodnocené.
Provoz v libeňské části ČKD musel být po náletu zcela zastaven (z amerického hlediska proto mohl být považován za úspěšný), rekonstrukční práce v podniku, který byl znárodněn, samozřejmě pokračovaly po osvobození. Značné škody utrpěly i jiné firmy, které v Libni sídlily (např. Fistag - zpracování škrobu, pekárna Odkolek, Ing. Hejduk & Faix - čerpadla, Tebas - barvy, mlékárna Frey, skladiště obchodu Meinl, dýhárna Jirát), a také libeňské nádraží, jehož kolejiště leží podél Českomoravské ulice. Pumy dopadly až stovky metrů od vytčeného cíle (dokonale to odhalují ostré autentické fotografie pořízené na palubách samotných bombardérů), což nebylo za války ani za dobré viditelnosti neobvyklé. Není proto divu, že byly bohužel zasaženy i obytné domy, nejvíce mezi Balabenkou a dnešním Náměstím OSN a u Vysočanského náměstí.
Jako zázrakem nálet naopak přečkal železobetonový skelet originální budovy ČKD Praga postavený v letech 1917 až 1918 podle návrhu Stanislava Bechyně. Dvě výtahové věže v rozích objektu patřily dlouho k dominantám Libně. V roce 2002 byla tato památka industriální architektury zbořena a na jejím místě vyrostla O2 Aréna.
Podle statistiky, kterou sestavila na základě evidovaných pojistných událostí Eva Skalická z Útvaru rozvoje hl. m. Prahy, bylo zničeno nebo poškozeno asi 1 600 budov v Libni, Vysočanech, Hloubětíně, Proseku, Střížkově a Holešovicích včetně vysočanské a bubenské radnice. Kvůli záchranným pracím byla výrazně omezena tramvajová doprava v Libni a Vysočanech. Počet obětí v samotné Praze se vyšplhal na 253.
Ze strany Luftwaffe toho dne nebezpečí nehrozilo, ale podle vzpomínek některých členů osádek, které se náletu zúčastnily, palba protiletadlového dělostřelectva byla poměrně intenzivní. Šrapnely v různé míře poškodily patnáct bombardérů. Dva další se na základnu nevrátily vůbec. Oba měly problémy s motory, a tak jejich kapitáni usoudili, že bude lepší se pokusit přeletět sovětsko-německou frontu do Maďarska než riskovat zpáteční let. Podařilo se to jedné osádce. Druhý stroj přinutila dvojice německých stíhačů přistát na letišti v Piešťanech a Američané zbytek války strávili v zajateckém táboře.
Zatímco útok na ČKD trval 22 minut, bombardování letišť v Kbelích, Letňanech, která byla výslovně zmíněna v rozkazu 15. letecké armády, a také neplánovaně továrního letiště v sousedních Čakovicích, se podle souhrnného hlášení o operacích 15. letecké armády z 25. března 1945 protáhlo (samozřejmě s přestávkami) na hodinu a půl. Potvrzují to i kroniky dotčených obcí. Tři sta bombardérů B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress zasypalo území několika kilometrů čtverečních 84 tisíci střepinových pum AN-M41 o hmotnosti devět kilogramů, které se používaly na ničení odstavených letadel a přistávacích drah.
Po analýze snímků, které přinesla americká průzkumná letadla, zpravodajští důstojníci dospěli k závěru, že při náletu bylo na těchto třech plochách zničeno celkem 88 letounů a 53 jich bylo poškozeno. Přinejmenším část z nich, konkrétně typu Messerschmitt Bf 109, patrně patřila Kampfgeschwader (J) 6. kterou tvořili původně bombardovací ve stíhacím výcviku, a Nachtjagdgeschwader 102, výcvikové noční stíhací eskadře, která byla vyzbrojena letouny Junkers Ju 88 a Messerschmitt Bf 110.
V obcích obklopujících letiště nebyly podle všeho vybudovány veřejné protiletecké kryty vůbec, nebo měly nedostatečnou kapacitu a rodinné domky s mělkými a málo odolnými sklepy skýtaly jen malou ochranu. To přimělo jejich obyvatele, aby z obavy před účinky těžkých pum hledali útočiště mimo své domovy, kupříkladu v zámeckém parku ve Vinoři, v hloubětínské bažantnici a v Háji v Satalicích.
Toto rozhodnutí mělo fatální následky. Pumový koberec totiž pokryl i tato místa, kde Němci ukryli některá letadla. V Kbelích bylo zabito 126 lidí, v Satalicích 62 a dalších 240 lidí bylo zraněno (přitom v roce 1930 zde žilo 973 lidí), ve Vinoři přišlo o život 54 osob, v Čakovicích 26, v Kyjích 14, ve Veleni 5 a v Letňanech a Horních Počernicích po třech. Nelze ovšem tvrdit, že to jsou čísla konečná. Velkou neznámou je počet mrtvých německých uprchlíků ve Vinoři.
Také největší materiální škody napáchal nálet ve Kbelích, Vinoři a Satalicích. Když s týdenním odstupem četníci zjišťovali jejich rozsah, napočítali ve Kbelích 550, ve Vinoři 350 a v Satalicích 154 domů, které měly rozbité střechy, okna, otlučenou fasádu, krátery v zahradách a povalené ploty.
„Začalo to, když jsem přišla kolem poledne se sestrou z kbelského kostela domů. Maminka nám nestačila dát oběd, když začaly houkat sirény,“ vzpomínala na tragické chvíle své rodiny Eva Hervířová, které tehdy bylo devět let.
„Tatínek nás všechny popadl a museli jsme utíkat přes pole do rokle. Tam ale byli němečtí vojáci s protileteckými děly, což nikdo nemohl tušit, ale to už bylo pozdě. Tatínek s ostatními zalehli do křoví, ale mě babička popadla za ruku a utíkala se mnou na druhou stranu rokle, daleko od ostatních. Zalehla mě svým tělem, čímž mi zachránila život a sama při náletu zemřela. Střepiny z bomb mě zasáhly do levé ruky, o kterou jsem málem přišla. Ta hrůza trvala snad dvě hodiny, pak přišli vojáci a všechny, kdo přežil, odnesli na kraj silnice, kde nás pak naložili na náklaďák a odvezli do kbelské obecní školy a odtud do Prahy na Bulovku. Cestou jsem omdlela pro velkou ztrátu krve a probudila jsem se až po několikahodinové operaci ruky na pokoji v nemocnici. Jako zázrakem jsem o ruku nepřišla, ale mám ji dodnes těžce postiženou. V nemocnici jsem byla přes rok, než mě dali doktoři trochu dohromady. Nejhorší ale pro mě bylo, když jsem se až po víc jak roce dozvěděla, že celá moje rodina (oba rodiče, dvě sestry – roční Zdenka a šestiletá Jana, babička s dědou a jejich syn) už nežije. Ani na pohřbu jsem nemohla být. Všichni byli pohřbeni do společného hrobu ve Vinoři. Nakonec se mě ujala teta, která mě vychovávala až do mých 18 let v Ústí nad Labem.“
Tragický nálet na Prahu v souvislostechChcete se dozvědět více? Knihu Strach nás ochromil si můžete objednat v našem eshopu. Knihy.iDNES.cz, 221 Kč. |
Z trochu jiného pohledu popsal nálet Jaroslav Semecký ve Vinoři: „Jedna z těch malých tříštivých bomb mně spadla na dům. Dnes je to Brozánská ulice, dříve se jmenovala Oblouková. Rozbila několik tašek ve štítě. Mnoho škody nenadělala. Ovšem jedna spadla před dům, před zahrádku, a tam vyhloubila velkou díru. Všechna okna jsme měli otevřená. Přesto se sklo vysypalo. Bomby padaly v takových svazcích, myslím po dvanácti nebo osmnácti, které držel dohromady takový hák, držák. Těch držáků zde popadalo také hodně. Mnoho materiálních škod nebylo, vytlučená okna, poničené střešní tašky, to je všechno, žádný zničený dům. Obětí na životech bylo nesčíslně. Nálet postihl hlavně jižní část obce. Někteří lidé se ukryli i do obory, za zámkem, co dříve patřil Černínům. Ti, kdo utekli do obory a do pole, tam bylo nejvíce mrtvých. Všichni se domnívali, že budou padat těžké bomby, ale ony to byly ty malé, tříštivé. Ty zabíjely na otevřeném prostranství.“
„Vinořský farář Bachtík nemohl prováděti ani řádný výkrop a slušný pohřeb. Chodil po hřbitově od hrobu ke hrobu, aby aspoň vysvětil hroby a krátce se pomodlil,“ líčil zoufalou situaci tajemník vinořského obecního úřadu Josef Nesnídal.
Nouzové shozy bomb se z různých příčin dotkly lokalit např. na Kladensku, Kolínsku, Litoměřicku a Berounsku. Zcela nečekaně dopadly střepinové bomby na zastávku Chotěšov pod Hazmburkem na Litoměřicku, kde usmrtily Antonína Polívku ml. a Antonii Krejzovou. V Hostomicích na Berounsku se hra s nevybuchlou bombou stala osudnou pro čtyři chlapce ve věku 11 až 15 let.
O autoroviFilip Vojtášek Absolvoval Filozofickou fakultu UK. Zajímá se o letectví za druhé světové války. Je spoluautorem knih Praha v plamenech (2008) a Bomby na Květnou neděli (2012) a vydavatelem blogu Hloubkaři o útocích spojeneckých stíhacích letadel (hloubkařů) na železnici a další pozemní cíle v českých zemích |
Na rozdíl od únorového náletu, který protektorátní a německá propaganda náležitě zneužila, byla tentokrát reakce zdejšího tisku poměrně zdrženlivá. Vlastně jedinou bezprostřední zmínkou o tom, že k náletu 25. března 1945 vůbec došlo, byla tato věta, která se objevila v souhrnné zprávě o dění na frontách ze servisu ČTK s datem 26. března 1945: „Cílem amerických bombardovacích letadel byla místa v severoněmeckém prostoru a dále Eger (německy Cheb) a Praha.“ Autor úvodníku v Národní politice z 28. března 1945 se pohoršoval nad lhostejností mnohých Pražanů nad osudem postižených obyvatel Vysočan a Libně. „Zatímco někteří (…) vyrazili na kole na výlet, aniž by nabídli pomocnou ruku, z vnitřní Prahy prý proudily doslova davy, aby se podívaly na hořící domy a továrny.“
Hlavní zdroje:
- Plavec, Michal, Vojtášek, Filip. Bomby na Květnou neděli: Letecká válka nad Prahou a okolím v březnu až květnu 1945. Cheb: Svět křídel, 2012
- Hlášení jednotlivých bombardovacích skupin a křídel (díky za pomoc Jiřímu Šilhovi)
- National Archives, INTOPS Summary No. 612 (25 March 1945)
- Doyle, Hilary L., Jentz, Thomas L., Badrocke, Mike. Jagdpanzer 38 'Hetzer’ 1944-45. Oxford : Osprey Military, 2005
- Národní archiv, fond Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu
- Mahoney, Kevin A. Fifteenth Air Force against the Axis : Combat Missions over Europe during World War II. Lanham: Scarecrow Press, 2013