Návrhy, se kterými se Lenin vrátil z exilu (více v předchozím dílu našeho seriálu) a později vešly ve známost jako takzvané Dubnové teze, narazily na tuhý odpor v jeho vlastní straně. Bolševický vůdce v nich odmítal podporovat Prozatímní vládu a namísto toho vytyčil heslo Všechnu moc sovětům! Sověty jsou samosprávné orgány dělníků a vojáků, které by mohli bolševici podle jeho názoru snadno ovládnout.
I ústřední výbor bolševické strany 19. dubna tyto teze odmítl, stejně jako výbor města Petrohradu. Kameněv je kritizoval v Pravdě. Přesto se Lenin nevzdal – měl peníze a uměl obalamutit vzdělance i negramotné. Už 25. dubna napsal Radekovi a Ganěckému do Stockholmu: „Doufám, že se nám podaří zcela napřímit linii Pravdy.“ A skutečně, ve druhém květnovém týdnu daly jeho myšlenkám požehnání konference petrohradských bolševiků i moskevská oblastní konference, později pak další.
Po konferenci zvolili bolševici užší vedení strany – byro, později zvané politické byro. Mělo pouze čtyři členy: Vladimíra Lenina, jeho věrného pomocníka Grigorije Zinovjeva, který se původně jmenoval Apfelbaum, dále Lva Kameněva a Josifa Stalina. Všechny tam nominoval autoritativní Lenin. Tak se Stalin poprvé dostal k moci.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvMiliony, které bolševici získávali od Němců, investovali dvěma způsoby. Jednak na vyzbrojení a zabezpečení stranické armády – rudých gard, jednak na rozšíření stranického deníku Pravda. Tento list se nyní tiskne ve 300 tisících výtiscích, pochvaloval si 3. června Zimmermann. Avšak německý státní tajemník udělal podle Volkogonova drobnou chybu. V červenci měla Pravda náklad 90 tisíc, nicméně 41 novinových titulů vycházlo v ruštině a dalších jazycích dohromady v 320 tisících kusech.
Miliony marek a rublů uvolňovalo bolševikům německé ministerstvo financí na žádost ministerstva zahraničí a generálního štábu. „Jednou z klíčových postav této operace byl úředník ministerstva financí Moritz von Seamisch, který se na tom podílel s agenty pracujícími ve Stockholmu,“ uvedl Katkov. V Moskvě je bolševikům vyplácela pobočka stockholmské banky.
Von Romberg informoval z Bernu 30. dubna Berlín, že podle Plattena stojí za Leninem „tři čtvrtiny petrohradských dělníků“. Zato „propaganda mezi vojáky je obtížnější“. Němce znepokojila prvomájová demonstrace v ruské metropoli, na níž 50 tisíc lidí podpořilo válku a vystoupilo proti bolševikům.
V deníku Pravda zformuloval 25. května Lenin úkoly pro revoluční dělnictvo na celém světě: Všemožně podporujte sbratřování vojáků na všech světových bojištích, protože jenom společným úsilím mezinárodního revolučního hnutí můžeme dosáhnout míru!
VŘSR na Technet.cz
 Komunistické oslavy 100. výročí VŘSR v Petrohradě (7.listopadu 2017) |
„Koordinace mezi Leninovým úsilím a úsilím Německa při organizování sbratřování byla skutečně dobrá a dalekosáhlá,“ zjistil Katkov. „Jakmile se Lenin objevil v Petrohradu, hned požadoval, aby se začali vojáci na frontě spontánně sbratřovat. Když proti této bolševické výzvě, podporované organizovanou výměnou lahví vodky, krabic cigaret, čokolády a odpovídajících tiskovin, vystoupilo ruské vrchní velení, které to označilo jako německou kampaň, otiskla Pravda 16. května 1917 článek, podle něhož německý generální štáb sbratřování zakazuje.“
Nicméně britský historik se domnívá, že s uzavřením separátního míru Němci ve skutečnosti nepočítali. „Řeči o míru byly čistě prostředkem pro podkopávání morálky Rusů.“
Avšak 1. všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců vyslovil v červnu podporu Prozatímní vládě. Proti rezoluci, že „vojenské operace na frontě bude nutné zahájit do dvou týdnů“, hlasovali jedině bolševici. Není proto divu, že diplomat Stobbe ze Stockholmu upozornil 11. července Berlín: „Vliv Leninovy skupiny nešťastně klesá.“ Způsobila to jednak ruská ofenziva a jednak „nezřízené požadavky Leninovy skupiny“, jako třeba znárodnění velkých podniků.
V Petrohradě, Moskvě a dalších městech narůstal neklid. Prostí lidé hladověli, zatímco smetánka se topila v přepychu. Bolševici rozhodli, že spolu s odbory vyhlásí pokojnou manifestaci. Sjezd sovětů ji nejdřív zakázal. Nakonec dal pod tlakem veřejnosti souhlas – ovšem jako demonstraci na podporu vlády a armády.
Nicméně příprava ofenzivy vázla. Zásobování fronty se zmítalo v chaosu. Takřka tři divize odmítly nastoupit do boje. Přesto měla ruská ofenziva v Karpatech, zahájená generálem Alexejem Brusilovem 30. června 1917, zpočátku úspěch. Proti Rusům totiž stála poněkud demoralizovaná rakousko-uherská armáda. Jenže po dvou týdnech nastoupili místo ní Němci, kteří přešli do nečekaného protiútoku – a ruská vojska začala prchat.
Podkopat základy legální vlády a přimět masy k odchodu z fronty mohou jedině bolševici. Jiná možnost neexistuje! Tohle východisko si Berlín uvědomil po neúspěchu námluv svého agenta Grimma a ruské červnové ofenzivě. Proto musíme soustředit všechny síly na podporu Leninovy skupiny!
„Z konta diskontní společnosti bylo převedeno 315 tisíc marek na konto pana Lenina v Kronštadtu,“ oznámil 18. června 1917 německý pověřenec ve Švédsku Svensson do Berlína.
Anarchisté jako věrní spojenci bolševiků začali 16. července podněcovat vojáky v hlavním městě Petrohradě ke vzpouře. Druhý den bouřlivé demonstrace pokračovaly. Třebaže za tímto vřením stál Lenin, na veřejnosti propagoval heslo Všechnu moc sovětům!
Vláda situaci rychle zvládla. Ráno 18. července zabraly oddíly junkerů redakci Pravdy. Druhý den obsadila armáda palác primabaleríny Krzesiňské, kde měli sídlo bolševici. Lenin a další soudruzi rychle zmizeli. Se souhlasem Prozatímní vlády vydal vyšetřovatel pro mimořádně důležité případy P. A. Alexandrov zatykače na bolševické vůdce jako na německé špiony. Policie chytila jenom Kameněva, Lunačarského a Trockého.
„Jak řekl Alexandrov, když ho v roce 1939 vyšetřovalo NKVD, kontrarozvědka nám dala k dispozici několik skříní plných dokumentů a korespondenci,“ citoval Volkogonov, který měl přístup do tajných kremelských archivů. „Když se těmito spisy probrali v listopadu 1917 bolševici, zůstalo pouze 21 svazků a následující prohlídky a probírky až do roku 1940 obsah ještě dále ztenčily. Svědectví o Leninově spojení s Němci tedy zůstává dost nahodilé, ale průkazné.“
Lenin měl namále. Poslanec V. N. Polovcov napsal v memoárech, že důstojník, který dostal zatýkací rozkaz, se ho zeptal: Jak máme toho pána přivést – celého, anebo po kouskách? Polovcov odpověděl s úsměvem: Při zatýkání se lidé často pokoušejí o útěk... A bývají zastřeleni – to už si policista mohl domyslet.
Povstání zorganizovali agenti císaře Viléma – rozneslo se mezi lidem. – Jejich vůdcem byl Lenin. Utekli do Německa v ponorce...
Najednou bolševikům nikdo nevěřil.
Ostatně některé podrobnosti uveřejnili dva bývalí bolševici – poslanec Grigorij Alexinskij a někdejší přítel Lenina A. N. Pankratov, žalářovaný po mnoho let v pevnosti – v časopisu Živoje slovo. Už koncem dubna získal ruský generální štáb od praporčíka Jermolenka, kterého zatkli jako německého špiona, zprávu o zradě Lenina a dalších bolševiků i jména bank, které jim a ukrajinským separatistům vyplácely velké částky. Jermolenko to slyšel během vyzvědačského výcviku od důstojníků německého generálního štábu Schidického a Lueberse. Generálové Alexejev a Děnikin však čekali měsíc, než to oznámili novému ministrovi vojenství, kterým se stal Kerenskij. Němečtí sociálnědemokratičtí poslanci tuto zradu ruským novinářům nejen potvrdili, ale dodali, že peníze od císařské vlády předával bolševikům Helphand. Ganěcki dokonce ruským vládním úředníkům slíbil, že přiveze usvědčující důkazy – ale nakonec do Ruska vůbec nedorazil.
Dalším kanálem, kterým přicházely bolševikům peníze do Ruska, bylo spojení mezi Ganěckým a jeho příbuznou Jevgenijí Sumensonovou. „Když ji kontrašpionáž Prozatímní vlády 8. července 1917 zatkla, při výslechu potvrdila všechny tyto skutečnosti a prozradila ještě víc,“ uvedl Volkogonov. „Rukou psané poznámky zástupce náčelníka protišpionážního oddělení petrohradského vojenského okruhu ukazují, že Ganěcki předal Sumensonové dva miliony třicet tisíc čtyřicet tři ruble, což byla na tuto dobu obrovská částka.“ První sumu, takřka 300 tisíc rublů, dostala Sumensonová ze Stockholmu v prosinci 1915.
„Ať už to bylo, či nebylo spojeno se schůzkou Lenin-Parvus v květnu ve Švýcarsku,“ komentuje Volkogonov, „je faktem, že v červenci 1915 žádal von Jugow z německého ministerstva zahraničí ministerstvo financí, aby poukázalo pět milionů marek na zintenzivnění revoluční propagandy v Rusku. Žádosti bylo vyhověno 9. července. Zdá se rozumné předpokládat, že německé peníze začaly bolševikům docházet po květnové schůzce v roce 1915.“
Avšak obvinění spojená s neúspěšným červencovým převratem Lenina příliš nevzrušovala – domnívá se Volkogonov. „Měl obavy hlavně z následků žalob, které vznesli Alexinskij a Pankratov v listě Živoje slovo proti bolševické špionáži... existují důkazy, že Lenin nevěděl, v jakém rozsahu je vláda informována o finančních kontaktech bolševiků s Němci.“
Třebaže měl ministr spravedlnosti Pereverzev po ruce poměrně chatrné argumenty, seznámil s nimi 17. července vybrané novináře. To byla zásadní chyba, protože tím zhatil další vyšetřování. Nakonec se přiznání Jermolenka nepodařilo potvrdit a praporčík po několika měsících zmizel v moskevském vězení.
Berlín se dověděl o prozrazení tohoto spojení od vyslance hraběte von Brockdorff-Rantzau z Kodaně 10. srpna. Německá vláda zprávy o spolupráci s Leninem popřela, to bylo normální.
Také Čechoameričan Emanuel Voska, který přijel do Ruska v září 1917, aby organizoval kontrašpionáž u československých legií, objevil jeden pozoruhodný pramen financí. Ve Stockholmu je od lidí z německého vyslanectví přebíral americký konzul Harrison. Jeho kurýři pak peníze vozili do švédsko-ruského pohraničního města Haparandy, kde na ně čekala Sumensonová – a ta je předávala bolševikům.
„Harrison byl poslán na dovolenou a mně bylo naznačeno, abych neuváděl jeho jméno a v případu Sumensonové nepokračoval,“ napsal po válce Voska v neuveřejněné části svých vzpomínek. Vždyť spojení Sumensonové s Berlínem „nemohlo být prokázáno bez kompromitování americké konzulární služby a z té příčiny celá aféra skončila fiaskem“. To potvrdil v roce 1925 i prezident Tomáš G. Masaryk, když uvedl, že „pan Voska přerušil další pátrání v této věci, když se ukázalo, že do ní byl zapleten americký občan ve vynikajícím postavení“.
Obrana proti generálům
Vůdce bolševiků Lenin se zpočátku skrýval na venkově poblíž Petrohradu, později mu Stalin našel úkryt za hranicemi ve Finsku. Tam vůdce bolševiků vymyslel novou strategii. Už žádnou moc sovětům, ale ozbrojený boj! S představou, že buržoazně demokratická revoluce přeroste v socialistickou poklidným vývojem, se musíme rozloučit!
Ilegální sjezd bolševiků tyto úkoly schválil. Zato nesouhlasil se Zinovjevem a Stalinem, kteří prosazovali, aby se Lenin dostavil před soud, kde by své názory obhájil.
Také složení Prozatímní vlády se změnilo. Ústřední výkonný výbor sovětů jmenoval jejím novým předsedou Kerenského. Nový premiér si ponechal i křesla ministra vojenství a námořnictva. Vrchním velitelem armády se stal generál Leonid Kornilov. Kerenskij nařídil, aby policie postavila před soud každého člověka, který vystoupí proti válce.
Nový ministr spravedlnosti Pavel Maljantovič telegraficky upozornil v září všechny prokurátory, že zatykač na Lenina za vedení ozbrojeného povstání stále platí. Úřady čekaly, že se vůdce bolševiků objeví, aby vyvrátil pomluvu o svém spojení s Němci, jak slíbil. To se však nestalo – Lenin chystal nový puč.
Na neúspěchu červencového bolševického převratu měli zřejmě podíl i Němci. Podle Katkova nedocenili „rozsah a rychlost dezintegrace Ruska“, jaká už tehdy existovala. Ovšem oni sami si to hned neuvědomovali. Naopak měli dojem, že peníze věnované bolševikům vyhodili z okna. A to je dokonce zastrašilo.
Ve skutečnosti Prozatímní vláda zvítězila jenom na čas. Bolševické myšlenky už armádu rozložily. Rozkazy velitelů neplatily, o všem diskutovaly volené sověty. Tisíce vojáků utíkaly z fronty.
Koncem srpna si Berlín uvědomil svůj omyl a začal do Petrohradu znovu posílat peníze. Podle zprávy „spolehlivého tajného agenta“ ze Stockholmu z 31. srpna, adresované Berlínu, se prudce zvýšila autorita bolševiků a jejich počty. Červencový neúspěch je „jenom předehrou před velkou akcí“. „Ze všeho nejvíc tato hrozivá strana potřebuje peníze, a to ve velkých množstvích. Finská sociálně demokratická strana právě poslala bolševikům 50 tisíc švédských korun.“
Německá armáda postupovala rychle v Pobaltí, začátkem září se přiblížila k Petrohradu. Kerenskij se chtěl definitivně vypořádat s bolševiky vojenskou mocí. Stejně smýšleli Kornilov a další generálové. Ovšem ti chtěli nastolit vojenskou diktaturu.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvGenerálského puče se Prozatímní vláda zalekla a zbavila Kornilova velení. Avšak kadeti čili konstituční demokraté, kteří s plány armádních velitelů souhlasili, složili vládní funkce.
Přesto Kornilov vytáhl s několika divizemi na Petrohrad. Premiér se bál – tolik vojáků, které by proti téhle síle postavil, neměl. Nakonec mu nabídli pomoc bolševici. Zoufalý Kerenskij přijal. Postupujícím vojskům vyšli vstříc bolševičtí agitátoři. Jejich sladké řeči o míru a o chlebě na negramotné mužiky v uniformách zapůsobily. Kerenskij mohl nechat Kornilova a jeho generály zatknout.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvNovou vládu sestavil premiér bez kadetů. Nedávno zatčené bolševické pučisty propustil – bez nich by přece padl. A 15. září prohlásil Rusko republikou.
Porážka Kornilova opět pozvedla prestiž bolševiků. Postupně získali značný vliv v různých orgánech. Petrohradský sovět poprvé podpořil jejich názory.
Lenin vyzýval z finského úkrytu své věrné: Teď přišel okamžik, kdy bychom měli znovu udělat převrat! Kameněv jeho návrh označil za bláznovství a ústřední výbor ho odmítl.
Vůdce se urazil. Odpověď považoval „za jemný náznak toho, abych byl zticha, a pokyn, abych odešel“. A že prý z ústředního výboru vystupuje.
Mezitím dostali bolševici z Berlína další finance. Svensson 12. září hlásil: „Pasy a určená částka 207 tisíc marek... na účet vašeho pana Lenina... doručeny.“ Fürstenberg oznámil 21. září Scholanovovi do Haparandy, že „pobočka bankovního domu M. Warburg... otevřela konto pro podnik soudruha Trockého...“ Za poukázané peníze nakoupil advokát Scholanov zbraně a odeslal je do Lulea a Varde. Další zpráva Fürstenberga z Lulea zněla: „Na žádost soudruha Trockého... bylo soudružce Sonje předáno 400 tisíc korun.“ Zřejmě se jednalo o nějakou skandinávskou měnu.
Koncem října se Lenin, dychtivý rozpoutat povstání, vrátil tajně do hlavního města. Agitovat a sbírat hlasy pro ozbrojený boj. Konečně 23. října většina bolševických činitelů se zahájením příprav souhlasila. Jenom Kameněv a Zinovjev zůstávali proti.
Lenin také získal výkonný výbor petrohradského sovětu. Zato v ústředním výkonném výboru sovětů vznikla prekérní situace – armáda už nechtěla válku a spokojila by se i s „hanebným mírem“, jenže novou vzpouru odmítla.
Přesto bolševici v přípravách ozbrojeného vystoupení pokračovali. Dne 29. října ustavili vojenské ústředí v čele s Jakovem Sverdlovem. O dva dny později prozradili Kameněv a Zinovjev v Gorkého listě Novaja žizň všechny podrobnosti o chystané akci.
To je zrada! – chytal se Lenin za hlavu. Vláda začala povolávat pluky na obranu proti bolševikům z fronty. V Petrohradě panoval chaos: část posádky se prohlásila za neutrální, část zůstala věrná vládě a část chtěla sloužit povstání. Ovšem situace se často měnila ze dne na den, z hodiny na hodinu. Jedině Baltské loďstvo bylo jasně rudé.
V noci ze 7. na 8. listopad přepadli bolševici sídlo vlády a zajali většinu ministrů. Tenhle převrat vypadal jako opereta – ve skutečnosti však vedl k zásadní změně režimu, která nepříznivě poznamenala celé 20. století.
Kapitola z knihy Osudové okamžiky Československa (2012)
