„Nepochopitelný den! Souběh neslýchaných nešťastných náhod... Zvláštní to tažení, kde za méně než jeden týden mi z rukou třikrát vyklouzl již jistý triumf pro Francii a ustálení jejích osudů.“ Takto vzpomínal Napoleon na trpkou prohru u Waterloo ze svého vyhnanství na ostrově Sv. Helena. V exilu prý až do jeho smrti v květnu 1821 neminul den, aby na osudnou bitvu nemyslel.
Ve skutečnosti hrálo štěstí asi poměrně malou roli. Napoleon po svém návratu z Elby neměl mnoho přátel. Francouzi ho sice po krátkém exilu přivítali nadšeně - i proto, že znovuobnovený královský režim se až příliš snažil o návrat předrevolučních pořádků - ale zbytek Evropy v něm viděl nebezpečí či přímo ztělesněné zlo.
Když tedy Napoleon 20. března po třech týdnech na francouzské půdě triumfálně přitáhl do Paříže, narazil na mezinárodní zeď mlčení. Rozesílal na všechny strany ujištění o svých mírových úmyslech, ale po předchozích zkušenostech jim nikdo příliš nevěřil. Ruský car měl prý po oznámení zprávy o Napoleonově triumfálním návratu do Paříže maršálu Wellingtonovi (oba byli ve Vídni na kongresu vítězných mocností) říct: „Teď je na vás, abyste znovu zachránil svět.“ Protinapoleonská koalice se tak rychle dohodla na mobilizaci více než půlmilionové armády, která měla z několika směrů zaútočit na Francii. Většinu mužů dodaly kontinentální mocnosti, Velká Británie zase dodala nejvýznamnější díl finančních prostředků.
Všichni proti Napoleonovi: kdokoli ho mohl beztrestně zabít
Napoleon měl do jisté míry smůlu, že zástupci mocností byli všichni stále na Vídeňském kongresu, a tak byla evropská diplomatická mašinérie pružnější než obvykle. Na druhou stranu ovšem nemohl otálet, protože právě na kongresu se jednalo o tom, že by vítězové měli bývalého císaře z Elby přesunout na nějaké bezpečnější (rozuměj mnohem vzdálenější) místo.
„Válku nevedeme proti Francii, ale proti Napoleonovi Bonaparte osobně.“ |
Protivníkem koalice nebyla v rámci diplomatické fikce Francie, ale osobně Napoleon Bonaparte, který byl označen za psance a narušitele míru. (Důsledkem bylo, že mohl být kýmkoliv beztrestně zabit, což třeba britské vládě vyneslo od opozice kritiku za to, že de facto nabádá k vraždě.)
Volky nevolky, musel Napoleon okamžitě do války. Proti koalici měl celkem zhruba 200 tisíc mužů. Měl dvě možnosti: čekat na příchod útočníků, kteří by před Paříž dotáhli početně oslabení o posádky nutné pro obsazení a zajištění týlu, nebo přejít do útoku a pokusit se s nepřáteli vypořádat dříve, než zmobilizují všechny síly.
Proto se v červnu 1815 rozhodl v Belgii zasadit úder pruským a britsko-nizozemským vojskům v blízkosti francouzské severní hranice. (Možná také spekuloval, že rychlá porážka by mohla vést ke změně britské vlády a nástupu nové, která by byla více nakloněna míru.) Než si však shrneme průběh a notoricky známý výsledek posledního tažení nejslavnějšího Korsičana, představme si přesněji, jak se nejen na belgických pláních před dvěma sty let bojovalo a umíralo.
Pušky, děla a bodáky
Britský voják s bajonetem - uniforma z roku 1792
Vojska, která ukončila napoleonské války, se příliš nelišila od těch, která ji začala. Ne, že by se neexperimentovalo s novými technologiemi (i u Waterloo Britové například zkoušeli rakety), ale vývoj nebyl tak rychlý, aby byly nutné zásadní změny. Jízda tedy stále používala kombinaci chladných a palných zbraní, pěchota se proti ní chránila v těsných formacích a používala nepřesné palné zbraně, které obvykle nedokázaly spolehlivě zasáhnout cíl na více než několik desítek metrů.
Během desetiletí bojů se ovšem zlepšily především „měkké“ vojenské technologie, například souhra a komunikace mezi jednotlivými složkami armád. V účinnosti samozřejmě nesnesou srovnání s moderními metodami, ale armády v podstatě všech evropských zemí se během dlouhých let konfliktu vytrénovaly na novou úroveň efektivity. Také zřejmě není náhodou, že ze stejného období pochází nejznámější evropská kniha o vojenství, Clausewitzovo „O válce“.
Z hlediska materiálního však Francouzi u Waterloo používali pušky s hladkou hlavní, které byly zavedeny do výzbroje v 70. letech 18. století (pravda, v roce 1800 je Napoleon nechal mírně upravit). Britské „Brown Bess“ ze stejné doby jsou v podstatě jen mírné úpravy typu, který byl zaveden do výzbroje v roce 1722.
O něco rychlejší byl vývoj dělostřelectva, ale i tady šlo jen o malé dílčí změny. Podobu francouzského dělostřelectva – lehčího a tedy pohyblivějšího než bylo zvykem u protivníků – určil do značné míry ještě za dob království v druhé polovině 70. let 18. století generál Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauva. Jejich dosah a role na bojišti také byly z moderního hlediska dosti omezené. Účinný dostřel i těch těžších děl byl kolem půl kilometru. U 9liberního francouzského děla (číslo označuje hmotnost náboje, která je v přepočtu cca 4 kg) byl dostřel běžnými koulemi kolem 600 metrů, maximálně 900 metrů na pevném a suchém terénu, kde se náboj mohl ještě několikrát odrazit.
Používaly se i šrapnely, tedy náboje, které vybuchovaly určitou dobu po odpálení a do okolí rozptýlily množství malých kuliček určených proti pěchotě. Nastavit správně roznětku u nich bylo ale velmi obtížné. Na bližší vzdálenost (pod 300 metrů) se tak používaly jednodušší kartáče, u kterých náboj tvořilo množství kulí puškové ráže. Fungovalo tak jako velká brokovnice a proti „živé síle“, jak se ve vojenské hantýrce eufemisticky přezdívá lidem (a tehdy i zvířatům), byly velmi účinné. Přesto dělostřelectvo nebylo tak efektivní, aby definitivně rozbilo tradiční bitevní pořádek tak, jak to dokázaly později kulomety.
Hlavní zbraně bitvy u Waterloo tedy byly notoricky nepřesné pušky s hladkou hlavní. Aby se totiž zbraň dobře nabíjela, kulka byla menší než průměr hlavně (aby se dalo střílet směrem dolů, hlaveň se ucpávala zbytky papírového obalu patrony). V hlavni se tak po výstřelu odrážela od stěn a při jejím opuštění získala náhodnou „faleš“. Nejúčinnější byly podle dobových zdrojů tedy salvy na vzdálenosti kolem 50 metrů či blíže.
Z toho celkem logicky plyne, jak vypadala bitevní taktika: aby byl zaručen psychologický i fyzický účinek, co nejvíce mužů muselo pálit na co nejkratší vzdálenost. Vojáci se tedy stavěli do dvou (u Britů) či více (u Francouzů obvykle do tří) řad, a na povel zamířili směrem k nepříteli - ve skutečnosti někam do úrovně pasu, protože zbraně mocně „kopaly“ - a na povel vystřelili.
Nabít zbraň trvalo půl minuty. Proto velmi záleželo na koordinaci střelby. |
Rychlost střelby se v boji zřejmě pohybovala podle realistických odhadů kolem dvou ran za minutu. Což je poměrně málo a nebylo vyloučeno, že nepřítel by během této doby mohl doběhnout až k řadě. Proto například Britové přišli se systémem salv po četách. Celý pluk, který měl operovat na bojišti jako jednotka, byl rozdělen do zhruba dvaceti čet, které pálily s několikasekundovými rozestupy. V praxi byl nejjednodušší a nejpoužívanější systém, kdy z celé řady najednou vystřelily obě krajní čety, pak obě čety o jedno místo blíže ke středu, a tak dále až nakonec vystřelily čety přímo ve středu formace. Tou dobou už krajní oddíly měly nabito a mohly pokračovat v palbě.
To byla velmi účinná taktika proti francouzskému systému útoku v kolonách - tedy formacích s poměrně úzkým čelem. Kolony mnohem lépe manévrují a zajišťují soudržnost oddílu, ale jejich palebná síla byla velmi omezená. Pálit mohly v podstatě jen první dvě řady vojáků, kteří navíc za chůze nemohli dobíjet.
Drážky nejsou pro každého
Baker RiflePřesnost střelby přibližně odpovídala třetinové šanci zásahu terče o velikosti člověka na vzdálenost 91 metrů (100 yardů). Na delší vzdálenosti přesnost rychle klesala. |
Existovaly i přesnější zbraně, tedy pušky s drážkovanou hlavní, ale ty byly určeny především pro „zvláštní operace“. Britové tak měli u Waterloo své tzv. „Rifles“, tedy střelecké oddíly vybavené právě těmito zbraněmi. Sloužily k oslabení nepřítele před navázáním kontaktu hlavních linií. Jejich zbraně byly přesné zhruba do vzdálenosti 200 metrů, v rukou zkušených střelců snad i na větší vzdálenost. Cílem byli hlavně důstojníci a také bubeníci (velmi často chlapci ve věku od 12-15 let), kteří v hluku bitvy představovali nejúčinnější způsob předávání rozkazů.
Nevýhodou drážkovaných hlavní bylo (kromě vyšší ceny a náročnější údržby) pomalejší nabíjení - náboj bylo nutné v hlavni pečlivě utěsnit. Také zatlačit náboj do drážkované hlavně bylo obtížnější. Podle dnešních odhadů mohli zkušení britští střelci vypálit zhruba tři rány za dvě minuty. Obvykle se tedy stahovali po začátku boje za hlavní síly, protože v boji na blízkou vzdálenost by se proti nepřátelské pěchotě či jízdě neudrželi.
Všechny armády používaly na svých puškách bajonety, ale ty měly obvykle na průběh bitvy jen poměrně malý vliv (i když třeba ruská armáda útok na bodáky používala pravidelně). Bodáky zřejmě měly psychologický efekt a pomáhaly s obranou proti jízdě, ale vojáci v mnohem větší míře umírali na poranění střelnou zbraní než bajonetem. Napoleonův vojenský lékař Dominique Jean Larrey si vedl statistiky, a podle jeho zpráv na pět zranění bajonetem připadlo 119 zranění způsobených kulkou.
Zranění byla nakonec obvykle smrtelná. Těžce zranění vojáci se nechávali zcela běžně na bojišti hodiny či dny. Během napoleonských válek se sice objevily první pokusy o zlepšení polní zdravotnické péče (vznikly například první sbory zdravotních sester), obecně byla úroveň péče z moderních hledisek hrozivá. Po vítězné bitvě u Slavkova měla Napoleonova armáda jen dva tisíce zraněných, ale z těch zhruba polovina brzy zemřela (nemluvě o 12 tisících dalších, které během následujících týdnů zabil tyfus). A to u Slavkova Napoleon jednoznačně zvítězil - osud zraněných nepřátel byl prakticky plně v rukou vítězů.
Nejen u Waterloo také řada těžce zraněných zahynula zřejmě rukou místního obyvatelstva a dalších “dobrovolníků“, kteří se snažili pomoct mrtvým a umírajícím od jejich cenností. Přesné odhady jsou ovšem nemožné.
V další díle se budeme věnovat přesnému průběhu bitvy, která za sebou zanechala tolik vítězů i obětí.
