Hvězdu Omicron Ceti, mezi hvězdáři zvanou též Mira (latinsky podivuhodná, výjimečná či nádherná), ze souhvězdí Velryby znají Evropané už od konce 16. století.
Astronomy hned od počátku upoutala svým nezvyklým chováním, jak by ne, šlo totiž o první objevenou proměnnou hvězdu. A protože mezi proměnnými hvězdami s dlouhou periodou je na obloze vůbec nejjasnější, tak této třídě proměnných hvězd dokonce propůjčila i své jméno. Odtud tedy jejich společný název Miridy.
Obr letící rychlostí 130 km/s
Před miliardami let Mira ještě vypadala podobně jako naše Slunce. Ale protože je ve svém vývoji poněkud dál, pořádně se od té doby nafoukla a stal se z ní pulzující červený obr (jen pro představu - kdyby se nacházela v naší sluneční soustavě, její poloměr by sahal až někam k oběžné dráze Marsu), měnící svou jasnost s periodou 332 dní.
Stejně jako ostatní červení obři i Mira neustále "ubývá na váze", každých deset let z ní unikne v podobě prachu a plynu materiál ekvivalentní hmotnosti Země. A tím je určen i její konečný osud, hvězda nakonec přijde o veškeré své zásoby plynu a místo ní zůstane jen její vyhořelé jádro, bílý trpaslík, obklopený planetární mlhovinou.
Oproti jiným hvězdám své kategorie se Mira pohybuje prostorem neobyčejně rychle, asi rychlostí 130 km/s, což je v přepočtu 468 tisíc km/h. Navíc nekrouží "spořádaně" společně s jinými hvězdami Mléčné dráhy v disku kolem centra galaxie, ale skrz něj. Tím ale výčet jejích zvláštností nekončí, v roce 1995 astronomové objevili pomocí Hubbleova teleskopu jejího souputníka. Ve skutečnosti tedy jde o dvojhvězdu, jejíž druhou složku tvoří bílý trpaslík.
Celá soustava (Mira A a Mira B) je 250 světelných let daleko od nás, přičemž obě tělesa kolem sebe obíhají jednou za 400 let.
Chvost se táhne do dálky 13 světelných let
Dlouhá léta si astronomové mysleli, že už je Mira nemůže ničím překvapit. Ale jak se letošního léta ukázalo, opak byl pravdou. Družice GALEX (Galaxy Evolution Explorer), která prováděla svůj obvyklý průzkum oblohy v ultrafialovém světle, totiž objevila nebývale dlouhý chvost, který se za hvězdou táhne neuvěřitelných 13 světelných let. Tedy třikrát dál, než činí vzdálenost mezi Sluncem a jeho nejbližším hvězdným sousedem, hvězdou Proxima Centauri. V tomto ohledu Mira připomíná spíše kometu než hvězdu.
"Když jsem poprvé spatřil tento zcela nečekaný, obrovský ocas táhnoucí se za jinak nám dobře známou hvězdou, byl jsem šokován," komentuje výjimečný úkaz Christopher Martin z kalifornského Caltechu, který je pověřen vedením výzkumných prací na GALEXu. "Je to pro nás zcela nový jev, zatím se ještě pořád snažíme porozumět všem fyzikálním procesům, které se v něm odehrávají," přizvukuje Mark Seibert, spoluautor studie publikované v Nature.
Ještě že GALEX "vidí" ultrafialově
Astronomům se už ale podařilo odhalit i pravděpodobnou příčinu tohoto u hvězd dosud nepozorovaného jevu - mohutnou šokovou vlnu na čelním okraji hvězdy.
Vědci se domnívají, že horký plyn z rázové vlny se mísí s chladnějším vodíkovým plynem hvězdy, ten se ohřívá a prudce proudí okolo hvězdy proti směru jejího pohybu a ztrácí se v prostoru za ní.
Jak přitom plyn ztrácí energii, září ultrafialovým světlem, a tak po sobě zanechává výraznou stopu. To také vysvětluje, proč ohon až doposud unikal naší pozornosti. Sonda GALEX je totiž na ultrafialové záření mnohem citlivější než jiná průzkumná zařízení.
Nadšení astronomů nad nezvyklým objevem snad nejlépe vystihl James D. Neill (rovněž z Caltechu), když řekl: "Je to úžasný pocit, objevit něco tak překvapivě velkého a významného u objektu, který známe a studujeme již víc než 400 let."
Zdroj: www.nasa.gov, www.nature.com
Animaci ve formátu MOV naleznete zde.
