Co dělá astronaut, který pověsil skafandr na hřebík? Scott Parazynski vzpomíná na dva měsíce ve vesmíru s láskou, ale na Zemi se rozhodně nenudí. Kromě toho, že učí na Arizona State University, také podniká, mluví o svých zkušenostech z vesmíru a radí společnostem zabývajícím se lety do vesmíru. Do Prahy přiletěl na pozvání České kosmické kanceláře a Velvyslanectví USA v České republice. Zeptali jsme se jej, co na něj na orbitě nejvíce zapůsobilo.
Scott ParazynskiDnes 54letý lékař, pilot, dobrodruh a bývalý astronaut Scott Parazynski se narodil 28. července 1961 v Little Rocku v americkém státě Arkansas. Do výzkumné činnosti NASA se zapojil již při studiu Stanfordovy univerzity na konci 80. let.  Malý Scott před hangárem  Scott po pěti vesmírných misích V roce 1992 úspěšně prošel výběrem a po roce tréninku v Johnsonově kosmickém středisku byl kvalifikován na pozici letového specialisty. Následně prodělal základní výcvik pro práci ve volném kosmickém prostoru. Ke svému prvnímu kosmickému letu se dostal již v listopadu 1994 na palubě raketoplánu Atlantis a stal se 318. člověkem ve vesmíru. |
Jste licencovaný pilot a doktor zároveň, tedy nepřehlédnutelný kandidát pro NASA. Bylo povolání astronauta vaším cílem?
Chtěl jsem se účastnit vesmírného programu už jako malý kluk. Rodiče mají fotku, kde držím modýlek rakety před hangárem NASA v 70. letech. Můj otec se podílel na programu Apollo (pracoval jako raketový inženýr pro US Air Force, spolupracoval na vývoji rakety Apollo Saturn V, pozn. red.) a lety do vesmíru mě od malička fascinovaly.
Být astronautem je vysněné zaměstnání snad všech kluků.
A také dívek. Máme mnoho talentovaných kolegyň podílejících se na vesmírném programu, není to jen mužská záležitost.
Jaké byly vaše začátky v NASA?
Vybrali si mě v době, kdy jsem sloužil v nemocnici jako začínající doktor, v roce 1992. A od té chvíle jsem spolu s ostatními kandidáty v Johnsonově vesmírném centru žil vesmírem. Učíte se vše, od pilotování tryskového letounu přes vědecké metody až po trénování jednotlivých úkonů, které musejí astronauti zvládat. Učili jsme se ovládat robotické paže, trénovali jsme komunikační dovednosti, procvičovali (simulovaný) výstup do vesmíru, učili se ovládat jednotlivé systémy raketoplánu. Hodně jsme se také učili o vesmírné stanici MIR a později také o Mezinárodní vesmírné stanici (ISS).
Mohlo by se zdát, že jste byli astronauti „druhé generace“. Veřejnost už neprožívala každý let do vesmíru jako dobrodružství nebo riziko. Z letů raketoplánů se tehdy stala div ne rutina.
S tím nesouhlasím. Lety do vesmíru nikdy nebyly rutinní. Vždy je to nesmírně obtížné, ostatně ty tragédie, při kterých jsme ztratili 14 úžasných astronautů v Columbii a Challengeru, to dosvědčují.
Je potřeba postupovat velmi obezřetně. Ani dnes se vesmírný program neobejde bez nehod a zádrhelů, s problémy se letos potýkaly i Virgin Galactic nebo ruský Proton. Bezpečná doprava na oběžnou dráhu vyžaduje naprosté nasazení od velkého množství lidí. Všechno musí jít perfektně. Nikdy se nemůžeme spoléhat na zkratky a rutiny.
Ve vesmíru bylo všechno jiné, nedá se to popsat
Na co vás trénink nepřipravil? Co vás překvapilo, když jste se poprvé odpoutal na oběžné dráze ve stavu beztíže?
Bylo to naprosto ohromující. Když se vypne hlavní motor raketoplánu a vy se uvolníte v popruzích na sedadle, okny vidíte černotu vesmíru a zakulacení Země... Vidíte tu nádhernou modrou planetu pod sebou... Změní vám to život. Můžete mluvit s lidmi, kteří ve vesmíru byli, můžete studovat fotografie, 3D videa, simulace, ale stejně vás to nepřipraví na to, co na orbitě prožijete v tyhle první okamžiky. Rád bych to popsal lépe, ale neumím to.
Občas si říkám, jak se vůbec astronauti dokážou v takovém neuvěřitelném prostředí soustředit na práci. Není to jako v zábavním parku?
Když se několik měsíců připravujete na konkrétní misi, tak víte, co je potřeba udělat. A prostě to uděláte. Ale ve volném čase - před spánkem, po probuzení nebo v průběhu pauzy na oběd - se snažíme využít každou sekundu k tomu, abychom vyzkoušeli co nejvíce „klukovin“. Salta, průlety, především zírání z okna. To je výhled, který nikde jinde není.
Zažil jste jak ruskou vesmírnou stanici MIR, tak Mezinárodní vesmírnou stanici ISS. Jak byste je porovnal?
Jsou úplně jiné, ISS je pochopitelně mnohem větší a také má neskonale více možností. Ale i MIR byl ve své době div techniky. Protože stanice vznikala ještě v éře sovětského vesmírného programu a tedy do jisté míry v utajení, byla to velká událost, že mohli letět i Američané v rámci mezinárodní posádky.
| MIR | ISS | |
|---|---|---|
| V provozu | 1986 - 1996 | od roku 1998 |
| Hmotnost (max.) | 130 tun | 450 tun |
| Rozměry | 19 × 31 × 27,5 m | 72,8 × 108,5 × 20 m |
| Vnitřní objem | 350 m³ | 916 m³ |
| Posádka | 3 lidé | 6 lidí |
| Modulů | 7 | 15 (+1) |
Když se podívám na ruskou část Mezinárodní vesmírné stanice, hodně mi připomíná dědictví MIRu. Na MIRu bylo úžasné, že s velmi omezenými možnostmi dopravy dokázali hodně. Posádka musela být odhodlaná, odolná a vynalézavá.
„Too Tall For Space“V roce 1995 byl americký astronaut Parazynski stažen z programu MIR poté, co se zjistilo, že je příliš vysoký pro návratový modul. „Byl jsem příliš vysoký pro Sojuz, ale ne dost vysoký na to, abych mohl hrát v NBA,“ vtipkoval Parazynski. Na MIR se ale podíval o rok později v raketoplánu (STS-86). |
Nemohli jen tak zažádat o náhradní díly. Museli využít to, co měli po ruce. Dokázali složit neuvěřitelné věci. To je schopnost, která se hodí i na palubě ISS. A až jednou poletíme na Mars, budou se hodit ještě více, protože tam zkrátka není možnost požádat o náhradní díly.
I vy jste si vyzkoušel improvizaci ve vesmíru při opravě vesmírného vybavení...
Během mojí poslední mise (STS-120 v roce 2007) se náš ohromný solární panel, který jsme měli otevřít, začal lámat a málem se rozpadl. Hodně jsme to probírali s velícím střediskem, kde nakonec sestavili hodně odvážný plán na opravu tohoto panelu. Bylo to dost neortodoxní řešení, protože jsme museli zkombinovat dvě robotické paže, které nikdy předtím nespolupracovaly. Pak jsme se museli zbavit přebytečného drátu a opatrně panely rozevřít. Vypadalo to dost krkolomně, ale šlo to překvapivě hladce (o dramatickém průběhu mise jsme psali v roce 2007).
Záznam opravy během mise STS-120:
Zmínil jste, že na ISS astronauti brali jako běžnou věc něco, co na MIRu nebylo možné. Jak se věci změnily od té doby, co jste tam byl vy? Co berou jako samozřejmost astronauti nyní?
Je toho hodně. Především mají astronauti na ISS možnost volat prostřednictvím IP telefonu na jakékoli pozemské číslo prakticky kdykoli během dne. Na stanici je už také internet, takže mohou brouzdat po webu nebo tweetovat. Mají kontakt se Zemí, o kterém se nám nesnilo. Hodně se zlepšily možnosti lékařské péče na ISS, pobyt na ISS je vůbec pohodlnější.
Na oběžné dráze jste strávil 57 dní. Jak jste se odreagovával?
Na desetidenní misi dostanete přibližně půl dne volna. Astronauti obvykle cvičí, zkoušejí různé triky ve stavu beztíže, píší deník, volají s rodinou. To všechno jsem dělal, ale dost času jsem trávil „obyčejným“ výhledem z okna. Být ve vesmíru mě opravdu baví, je to vzrušující. Těším se, až se rozšíří možnosti dostat se do vesmíru a bude se tam moci podívat více lidí.
Do vesmíru s živoucí legendou
JFK nahlíží do kabiny Friendship 7, ve které astronaut John Glenn (vpravo) podnikl let na oběžnou dráhu Země (23. února 1962)
V roce 1998 jste letěl v raketoplánu Discovery do vesmíru s Johnem Glennem, prvním Američanem na oběžné dráze Země a pátým člověkem ve vesmíru v historii. Jaké bylo letět s takovou legendou? Změnilo to vnímání celé mise?
Letět do vesmíru se senátorem Johnem Glennem (úřad Glenn zastával v letech 1974-1999, pozn. red.) bylo nesmírně obohacující. Pan senátor trval na tom, abychom mu říkali John. Když jsme mu omylem řekli „pane senátore Glenne“, tak nás ignoroval. Chtěl být zkrátka dalším členem posádky. Ve svých 77 letech byl plný energie, nesmírně bystrý a schopný. Bylo parádní letět do vesmíru s člověkem, kterého jsem jako kluk obdivoval. A on zase viděl, kam se posunul vesmírný program, který právě on pomohl otevřít.
V rámci mise STS-86 (v roce 1997) doletěla posádka raketoplánu Atlantis k ruské stanici MIR. Poprvé byli v otevřeném kosmu (EVA) zároveň americký a ruský člen posádky.
Zmínil, co bylo za jeho časů jiné, složitější? Byl nostalgický?
Určitě, to nás právě bavilo. Díky němu jsme měli srovnání, co se od programu Mercury změnilo. Říkal nám, že když poprvé letěl na orbitu, tak vědci nevěděli, jak se jeho tělo bude na oběžné dráze chovat. Jestli si zachová schopnost orientace v prostoru, jestli bude moci bez problémů trávit, polykat apod. John obdivoval, jak daleko jsme se od té doby dostali.
Často mluvíte na různých akcích o cestách do vesmíru. Na co se vás lidé ptají?
Nejlepší jsou děti. Ptají se na takové ty věci, na které se dospělí bojí zeptat, určitě si to dokážete představit. Hodně se lidé ptají na to, zda jsme ve vesmíru sami. Na to samozřejmě nemám žádnou zvláštní odpověď, ale vzhledem k tomu, kolik planet v posledních letech nacházíme, si myslím, že není vyloučené, že sami nejsme. Myslím, že směrem k dalším planetám naší soustavy vede budoucnost vesmírného programu.
12 vynálezů, které mají svůj původ ve vesmírném programu NASAA ještě dalších sedm. A stovky dalších na stránkách NASA a v databázi “spinoffs“. |
Musíte někdy lidem vysvětlovat, proč se lety do vesmíru vyplatí?
Publikum, pro které přednáším, o tom obvykle nepochybuje. Ale určitě je hodně lidí, kteří o důležitosti vesmírných letů pochybují. Plodem vesmírného programu nejsou jen bezprostřední poznatky, ale i vše, co s tím souvisí. Technologie potřebné k letu na oběžnou dráhu a přežití ve vesmíru nacházejí své použití i na Zemi. Historie lidstva je plná celých odvětví, které vznikly díky touze lidí objevovat neznámé. A navíc je vesmírný program úžasným motivačním prostředkem. Může přitáhnout mladé lidi ke kariéře vědců nebo inženýrů. Do vesmíru létáme podle mého především proto, abychom zlepšili kvalitu života zde na Zemi. Procento rozpočtu, které USA, EU, Rusko nebo Čína na vesmírný program dávají, je velmi malé, ale výtěžek je ohromný.
Reportáž z místa, odkud startoval poslední raketoplán Kennedyho vesmírné centrum, startovací komplex LC-39A před poslední misí raketoplánu Discovery |
Překvapilo vás, když NASA ukončila program raketoplánů?
Ano, velmi mne to mrzelo, protože si myslím, že jsme neměli program opouštět, aniž jsme měli náhradní prostředek pro dopravu na oběžnou dráhu. Rozumím ale, že rozpočty nejsou nafukovací a nejde udržovat drahý program a zároveň nastartovat drahý výzkum nového programu. A lety raketoplánů nebyly levné. Po přistání bylo potřeba - s trochou nadsázky - celý raketoplán rozebrat, zkontrolovat a složit zpět. Nejsem také přesvědčený o tom, že bychom měli investovat do zachytávání asteroidů. Raději bych, aby se investovalo do cest k dalším planetám ve sluneční soustavě. To je podle mého dobrodružství pro další generace.
Byl jste pětkrát ve vesmíru. Jsou pro vás vůbec ještě nějaká další dobrodružství tady na Zemi?
Z vesmírného programu jsem odešel velmi spokojený, hlavně proto, abych dal prostor další generaci astronautů. Rád pomáhám se vzděláváním i nadále. Rozhodně je ale co dělat i na Zemi.
Na druhý pokus jste vystoupil na Mt. Everest. Jak byste to srovnal s cestou do vesmíru?
Výstup na Everest byla ta nejnáročnější věc, kterou jsem v životě dokázal, jak fyzicky, tak psychicky. A hodně z toho, co jsem se naučil jako astronaut, mi pomohlo i při tomto extrémním výstupu. Je to riskantní cesta, i když máte zkušené průvodce a dobré vybavení. Musíte pracovat jako tým a spoléhat se na informace ve vysílačce, v tom se to podobá vesmírné misi.
A poslední otázka - s jakým hercem si vás lidé pletou?
No, občas mi říkají, že jsem podobný Mattu Damonovi nebo Woody Harrelsonovi. Obojí mi lichotí.
Aktualizace: Do článku jsme doplnili informace o otci astronauta a upřesněnili překlad týkající se možnosti existence mimozemského života.
