Měsíc Enceladus je při pohledu zvenčí zcela nehostinný: v podstatě 500kilometrová ledová koule. Jak se ale podařilo v posledních letech přesvědčivě dokázat, pod jeho povrchem se skrývá oceán hluboký nejméně 30 kilometrů. A máme ohromné štěstí: do oceánu můžeme přes kilometry ledu nahlédnout díky existenci prasklin, které se podle všeho táhnou od povrchu až k hladině skrytých moří. Jinými slovy: Enceladus tedy za sebou během obíhání Saturnu neustále trousí vodu.
Na fotografii je zachycen Saturnův prstenec E společně s Enceladem. Měsíc je vidět jako malá tmavá tečka, pod níž leží jasná skvrna - oblak materiálu nad gejzíry, který se rozptyluje do podoby prstence podél dráhy Enceladu. Prstenec je tvořen krystalky vodního ledu vyvrženými z nitra měsíce.
Kolem Saturnu obíhá v posledních letech sonda Cassini, která oblakem ledu z Enceladu několikrát prolétla. Vědcům se ze získaných údajů podařilo zjistit řadu zajímavých údajů. Například to, jaké podmínky panují v ocenách hluboko pod ledem. Vědci totiž objevili ve výtryscích z povrchu měsíce drobné křemičité částečky, které musely vznikat v zásaditém a horkém prostředí (cca kolem 100°C).
Nejlepší vysvětlení, se kterým vědci zatím přišli, je existence horkých pramenů někde v mořích Enceladu. Což je velmi zajímavé z jednoduchého důvodu: kolem Saturnu už je totiž málo slunečního světla (povrchová teplota je -200 stupňů Celsia), a tak slapové zahřívání, které pohání hydrotermální aktivitu, je nejsnáze představitelný zdroj energie pro život, který by se v této části Sluneční soustavy mohl vyskytovat.
Nejnovější číslo časopisu Science nyní přichází s ještě lepším pohledem do kuchyně Enceladu - a zdá se, že v jeho mořích se nachází minimálně jeden zdroj energie běžně využívaný pozemským životem u geotermálních pramenů v hlubokých mořích. Autoři práce dokázali díky nové analýze a novému statistickému zpracování údajů ze spektrometru sondy Cassini získat i údaje o obsahu molekul vodíku v ledovém oblaku z Enceladu, které předtím překrýval šum.
Nejlepší způsob, jak mohl volný vodík v oceánech Enceladu vzniknout, je právě v poměrně zásaditém prostřední (pH 9,0-11,0). „Molekula vodíku může vznikat pouze pro omezené množství procesů, a Hunter Waite s kolegy ve studii ukazují, že nejpravděpodobnějším a dostatečně vydatným zdrojem je kontakt železitých silikátů s vodou,“ upřesňuje Marie Běhounková z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.“.
Důležité na celém zjištění je ovšem hlavně to, že takto vznikající vodík je častou „potravou“ mikroorganismů z pozemských hlubokých oceánů. Ty volný vodík využívají k přeměně CO2 na metan (CH4) v procesu, který se nazývá metanogeneze (viz Wikipedie). Na Enceladu tedy není jen kapalná voda, ale i potrava - a snad nikdo se nemůže ubránit myšlence, že by tam tedy velmi snadno mohl být i život.
Samozřejmě za předpokladu, že se studii někdo či něco nevyvrátí. Vysvětlení autorů vypadá velmi podle odborníků velmi bytelně, spoléhá ale přesto na některé neprokázané, byť rozumné předpoklady. Navíc, jak upozorňuje v komentáři ke studii na stránkách časopisu Science geochemik Jeffrey Seewald, přítomnost molekul vodíku ve výtryscích z Enceladu je vlastně obojaký signál: v pozemských podmínkách totiž ve vodě přítomné mikroorganismy vznikající vodík rychle zpracují. Nemůže tedy jeho přítomnost ve výtryscích znamenat, že na Enceladu tyto mikroorganismy nejsou?
Chtělo by to nástupce...
Srovnání geologie (tedy předpokládané) a povrchu měsíců Europa a Enceladus, tedy dvou těles, na kterých jsme zachytili přítomnost velkých vodních gejzírů. Na Enceladu tryskají z tzv. „tygřích pruhů“ v blízkosti jižního pólu. Na povrchu Europy je celá řada útvarů, které by také mohly být zdrojem takových výtrysků.
Bohužel odpověď na tuto a celou řadu dalších otázek, které výsledky vzbuzují, se v brzké době nejspíše nedozvíme. U Saturnu je zatím pouze sonda Cassini a ta nemá vhodné vybavení. Abychom citovali náš nedávný článek o vodě na měsících Saturnu: „Sonda Cassini bohužel nemůže po životě přímo pátrat, při její stavbě totiž nikdo neočekával, že by mohla proletět gejzíry potenciálně obsahujícími organismy z nepozemského oceánu.“ Navíc sonda tento měsíc zakončí svou veleúspěšnou výzkumnou dráhu a 23. dubna zahájí svůj napjatě očekáván a dramatický sestup do atmosféry Saturnu.
Budeme si tedy muset počkat na nástupce, který zatím nenabyl zřetelné podoby, už proto, že naše technické možnosti jen těžko vyhovují požadavkům na podobnou misi: „Ideální by bylo poslat sondu na oběžnou dráhu Enceladu. Její přítomnost by umožňovala detailněji studovat gravitační pole, tepelný výkon, ale i změny v aktivitě gejzírů a jejich podrobnější analýzu,“ říká Marie Běhounková. Umístění sondy na oběžnou dráhu tak malého tělesa jako Enceladus je však velmi těžko proveditelné - mnohem snazší je ji zabrzdit v gravitačním poli nějakého velkého tělesa, třeba Saturnu. A tak se zatím pracuje pouze na konceptu malé sondy Enceladus Life Finder, která by obíhala Saturn a prováděla průlety v blízkosti Enceladu.
Jejím základem mají být dva přístroje - hmotnostní spektrometr a přístroj na analyzování plynných částic a zrn gejzírů. Oba tyto přístroje jsou navrženy pro specifické podmínky v okolí Enceladu a měly by poskytnout mnohem lepší informace. Třeba použitý spektrometr by měl mít vyšší rozlišení než přístroj na palubě Cassini (měl by například odlišit dusík, uhlík uhelnatý a ethen), a tak pomoci přesněji určit, jaké chemické procesy se pod ledem odehrávají a zda některé z nich mohou být projevem života.
