Málokoho by napadlo tázat se profesorky organické chemie, která je zároveň i hudební skladatelkou, jak jde dohromady její vědecká práce s uměleckou tvorbou, zda není v těchto dvou činnostech zjevný rozpor. Taková otázka po intelektuální integritě by zřejmě byla na místě, kdyby majitel prodejny kožichů byl zároveň vegetariánem z etických důvodů, nebo kdyby se stavební inženýr radil o konstrukčních metodách s kartářkou. Na praktickou otázku, jakým způsobem může lidská mysl držet dvě zdánlivě nebo skutečně protikladná přesvědčení, navazuje otázka podstatnější, totiž v jakém vztahu navzájem jsou jednotlivé světonázory, teoretická přesvědčení či praktické činnosti. Zda se sféry různých praxí s příslušnými metodologiemi překrývají, či nikoliv, a zda jsou dané činnosti či přesvědčení vzájemném souladu nebo rozporu.
Knihu Marka Váchy Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis můžete koupit v našem e-shopy Knihy.idnes.cz. z této stránky. |
Marek Vácha, katolický kněz a učitel etiky na jedné straně a popularizátor vědy na straně druhé, tuto otázku po integritě jeho přesvědčení slýchával, jak sám tvrdí, ve svém životě mnohokrát. Výsledkem třiceti let autorova rozjímání nad vztahem přírodovědy a náboženské víry se stala jeho nová kniha „Věda, víra, Darwinova teorie a stvoření podle knihy Genesis“ (2014). Kniha začíná poměrně netradičně hned třemi recenzemi, a to velmi kladným ba přímo exaltovanými. Vybírám slova profesora Smékala (s. 11): „Jsem přesvědčený, že kniha „Věda a Víra“ bude průlomem do diskuzí o úloze náboženství v životě člověka a že podpoří hledající k uznání hodnoty víry pro kvalitu života.“ Roli úvodu plní kapitola „Inteligentní plastelína“. Ta je naplněna výčty poetických zobrazení, jako „kosmické divadlo“, „tančící skály“ apod., což předznamenává vlídný esejistický styl, kterým je kniha psána a který ji činí čtenáři přístupnou. Autor vychází z údivu nad skutečností, že člověk je složen ze stejných prvků jako zbytek vesmíru, a přesto tato hmota nabyla tvůrčích schopností a rozumu. Na otázku o původ lidského rodu a okřídlené tázání „proč jsem zde?“ odpovídají dvě disciplíny, každá svým jazykem a svou metodologií. První je přírodověda, která tak činí například pomocí evoluční teorie. Druhé vysvětlení dle Váchy nabízí teologie, se kterou se následně věnuje prvním kapitolám Genesis.
Víra a věda nejsou v rozporuVědci totiž nerozumí Matyldině dortu, vysvětluje profesor matematiky z Oxfordu John Lennox  |
Z celé knihy nejzajímavější a z tvůrčího hlediska v porovnání se zbytkem publikace autorsky nejoriginálnější jsou z mého pohledu kapitoly: 1. Věda, 2. Víra a 4. Věda a víra. Vědou míní Vácha výhradně přírodovědu, kterou definuje dle (středoškolské učebnice) rakouského teologa a katolického filosofa Arna Anzenbachera jako disciplínu, která se zabývá jen tím měřitelným. Tento předpoklad Vácha nezdůvodňuje, a přesto na jeho základě odvozuje, že věda je tematicky redukovaná, tedy nepostihuje celou realitu. Závěr popisu materialistického pojetí přírodovědy vytyčuje limity tohoto konceptu, čímž vyvrací její univerzalitu. Způsobem, jakým Vácha dělí tázání se, je parcelování. První, vědecký, přístup ke světu má zodpovídat na otázky „jak“, referovat tedy k faktům a vysvětlovat mechanismy dějů. Druhý způsob, který má být umělecký, filosofický, či teologický, má odpovídat na otázky „proč“, což je jakési chápání a interpretace životního příběhu. Věda by v tomto ohledu měla být neutrální a nevyjadřovat se k uměleckým, filosofickým či teologickým problémům.
Konflikt mezi přírodovědou a vírou je dle Váchy zapříčiněn na jedné straně scientisty, kteří se domnívají, že pouze věda by měla přinášet odpovědi na všechny otázky a na straně druhé věřícími, kteří pokládají náboženství za neomylné a přisuzují tutéž výsadu odpovídat na všechny otázky právě náboženství. Tato koncepce se však má zhroutit užitím Váchova rozdělení otázek na „jak“ pro vědu a „proč“ pro teologii a jiné humanitní disciplíny. Autor férově přiznává, že bible se dostává do konfliktu s archeologickými nálezy, přírodovědným poznáním a mnohdy i sama se sebou, a nemá sloužit jako učebnice přírodovědy, ba dokonce ani religionistiky. Její žánr a účel je být jakýmsi historickým dramatem polokočovného kmene Izraelitů. Vztah vědy a víry popisuje Vácha dle rabína Jonathana Sackse (jehož vliv na knihu je z citované literatury nejvíce patrný). Zatímco věda věci rozloží a určí mechanismy, náboženství se podívá na celek a řekne, jak to složit dohromady a jaký to má vše smysl. Bohužel autor nikde neuvádí, proč by právě teologie měla být onou mimovědeckou disciplínou, která se má postavit na trůn a sloužit jako spojnice všeho smyslu, a proč by místo teologů nemohli na toto místo usednout třeba lámové, kartářky nebo hipsteři – činnosti těchto subkultur jsou stejně kulturní, neměřitelné a mimo vědu.
O autoroviRobin Kopecký (*1989) je studentem teoretické a evoluční biologie na PřF UK a filosofie na FF UK v Praze. Autor je členem Laboratoře evoluční biologie prof. Jaroslava Flegra, který se zabývá evoluční psychologií a provozuje web PokusniKralici.cz. Do výzkumu se v roli dobrovolníků můžete jeho prostřednictvím zapojit i vy - zajímavosti, průběžné výsledky a soutěže o knihy najdete také Facebooku www.facebook.com/pokusnikralici. |
Hlavní problém spatřuji v samotném neodůvodněném předpokladu dělení na vědy o faktických okolnostech na jedné straně a humanitní disciplíny, zabývajícími se interpretací a tázáním se „proč“, na straně druhé. Předpoklad, že někde musí být „smysl“, ať už života, vesmíru nebo dějin, je premisa, kterou čtenář musí přijmout. Pokud to odmítne, celá Váchova úvaha je zneplatněna.
To, že vedle vědy máme i jiné příběhy, a že existují jiné knihy než vědecké publikace, je samozřejmě pravda. Otázkou je, jak a zdali vůbec poznáme, že vyprávějí skutečný příběh a že poučení z něho plynoucí jsou prospěšná. Pokud vyřadíme objektivní pozorování a zbudou nám jen subjektivní emoce, poté není jasné, jak navzájem od sebe rozlišíme „proč“, „smysl“ či „jak správně žít“ poskytované knihami jako jsou např. Rychlé šípy, Bible, Tao te ťing nebo Mein Kampf. Vácha tvrdí, že vědec (fyzik) vidí na Rembrantově obrazu jen barevné fleky, ale to nám nic neřekne o malířově ironickém autoportrétu.
Domnívám se, že fyzik má pravdu. Plátno a fleky barvy na něm jsou jen jistým uspořádáním elementárních částic a nic víc. Nicméně vzdělaný fyzik si je vědom toho, že máme vědecké behaviorální disciplíny, které nám podávají vysvětlení, proč a jak lidé malují a provozují jiné nevědecké aktivity. Existují lidské emoce např. jako pocity radosti, studu nebo pocit konečnosti života, které se parafrázují nepřímou referencí nevědeckými činnostmi jako je tanec, výtvarné umění nebo náboženská víra. Lidské artefakty v sobě mohou obsahovat nějaký účel, pohnutku k jejich tvorbě nebo mohou být nepřímým vyjádřením pocitu. Problém však je, zda do této kategorie nezařadit i teologii a jí postulované koncepty jako je duše, andělé, věčnost či Bůh.
Proč by se otázky po „účelu“ a „smyslu“ neměly týkat pouze jen lidmi vytvořených příběhů, ale i celého vesmíru jako takového? To Vácha nikde neřeší. Umění nás může inspirovat, ale to nijak neomezuje působnost vědy, aby i tyto fenomény vysvětlovala. Člověk je, jako každý jiný primát, živočich vzešlý dlouhým procesem přirozeného výběru, podléhá mnoha kognitivním zkreslením a prožívá široké spektrum emocí. Ovšem skutečnost, že si pokládáme nějaké otázky, ještě neznamená, že jsou smysluplné a že je možné na ně podat odpověď. Vácha do své kategorie „proč“ může pohodlně schovat cokoliv, pro co nemůže najít příčiny, oporu v realitě. To, že otázky po „hlubším smyslu“ věda nepotřebuje, samozřejmě nevylučuje, že něco takového může existovat. Avšak je nejprve nutné ukázat, že ono tázání je vůbec smysluplné.
Papež František o BohuBůh není kouzelník s hůlkou, řekl papež. Uznal teorii velkého třesku  |
Poselství kapitoly „Bůh“ Vácha shrnuje slovy: „Bůh je tajemství, které nejsme schopni uchopit do pojmů a tím méně do slov.“ (s. 41). Tato kapitola je směřována spíše k věřícím než k samotnému dialogu s přírodními vědami, přesto je však vůči vědě velice vstřícná. Vácha zajímavě interpretuje zázraky. Nabízí možnost, jež nechápe zázraky jako nevysvětlitelnou „magickou“ anomálii, ale jako události probíhající v souladu s přírodními zákony, pouze nezachytitelné dnešním paradigmatem vědy. Druhou možností, jak se zázraky zacházet, ke které se sám Vácha kloní, je neptat se „jak Noe nacpal tisíce zvířat na loď“, ale uvažovat o smyslu a poselství takových příběhů.
Těmito dvěma způsoby vysvětlení zázraků vlastně autor činí koncept Boha nepotřebným. Buď se tážeme po poselství příběhu, nebo událost vysvětlujeme naturalisticky. Záchranu pro Boha nachází Vácha u Maimonida, který za větší zázrak považuje vysvětlení početí přirozenými mechanismy než za pomoci andělů. Tedy méně nadpřirozených zásahů od Boha je větší zázrak než více nadpřirozených zásahů. Pomineme-li tuto zvláštní logiku, kdy méně evidence pro nadpřirozeno je zároveň více evidence pro nadpřirozeno, pak Vácha konsistentně hájí nezávislost vědeckého výkladu světa na teologickém vyprávění.
Odmítá dělat z Boha vědeckou hypotézu, je proti představě, že by se Bůh schovával za stochastické kvantové procesy a byl pánem náhody, nebo byl inteligentním designérem, který by tu a tam stvořil nějaký díl organismu mimo přirozený proces evoluce. Kreacionismus označuje nejen za špatnou vědu, ale i špatnou teologii, a to kvůli omezenému doslovnému výkladu písma. Přihlédneme-li k pronikání této ideologie na střední a vysoké školy v naší zemi, pak velký dík patří autorovi za to, že kreacionismus jako vědeckou alternativu odmítá bez dalších „ale“.
Kapitoly „Člověk“ a „Evoluce“ jsou tím, v čem má Vácha bohaté zkušenosti a co dobře zvládá, tedy popularizací biologie přístupnou pro zvídavé středoškoláky. Mnohokrát ubezpečuje čtenáře, že i pokud má nejhlubší katolickou víru, nijak nehřeší, když si svět vykládá dle moderních vědeckých teorií. Byla by nesmírná škoda, kdyby mladé talentované věřící od vědy odrazovalo doslovné čtení náboženských textů. Pokud na recenzovanou knihu budeme hledět jako na sbírku popularizačních esejů bránících vědeckou praxi pro věřící, tak tomu autor zajisté dostál. Pokud však čtenář bude od knihy očekávat nějakou přidanou hodnotu pro odborný diskurs filosofie vědy nebo vztahu přírodních věd a teologie, tak zůstane i navzdory třicetileté práci autora pravděpodobně neuspokojen, neboť v knize se nacházejí povětšinou jen shrnutí a sekundární citace. Pro případné zájemce z řad věřících o vztah vědy a víry bych doporučil například knihu od anglického křesťana a vědce Alistaira McGratha „Dialog přírodních věd a náboženství“ (2003).
Na závěr bych rád ještě poznamenal, že Vácha svou upřímnou lásku k vědě na samém konci knihy vyjadřuje v přání, že „i vědecké bádání se může stát modlitbou“ (s. 194). Ačkoliv nesdílím ani autorovu metodologii vědy ani jeho víru, s jeho přáním velice sympatizuji.
