Zkoušeli jste chytit ještěrku za ocas? Pak jistě víte, že vám zůstane v ruce. Ještěrka ocas odhodí, aby mohla utéct. Za nějaký čas jí doroste nový.
Ale proč podobně „zázračná“ regenerace končetin a dalších poškozených částí těla nefunguje i u člověka? Pozor, možná to půjde. A třeba to ani nebude dlouho trvat.
Obrovský byznys
Lidské tělo obsahuje asi 230 druhů buněk. Ty plní různé funkce, takže tvarem a stavbou se od sebe liší. Nervová buňka je velmi odlišná od buňky svalu, buňka kůže se ani náznakem nepodobá nervové buňce.
Všechny ty biliony (miliony milionů) nebo spíš triliony (miliony bilionů) buněk, ze kterých jsme vystavěni, přitom vznikly z jednoho jediného výchozího druhu. Říká se mu kmenová buňka a můžeme si ho představit jako malé dítě.
Když se dítě narodí, může se v životě stát čímkoli. Světcem, vrahem, prezidentem… Dítě se jen musí rozhodnout, jakou budoucnost si zvolí. Kmenová buňka je na tom stejně. Může se proměnit v jakoukoli specializovanou buňku v těle. Odborně se tomu říká diferenciace.
A teď si představte, že by se lékaři naučili kmenové buňky „přemluvit“, aby se měnily přesně podle našeho přání. Medicína by pak dokázala opravit prakticky jakékoli poškození v těle. Slepcům by dorostla nová oční sítnice, lidem po infarktu by se beze zbytku zahojilo poškozené srdce, pacientům s alzheimerem by zregeneroval mozek, bezzubým by v dásni vypučel třetí nebo čtvrtý chrup…
Možnosti léčby kmenovými buňkami jsou prakticky nekonečné. „Svatý grál medicíny“, jak jsou někdy nazývány, zřejmě bude i klíčem k prodloužení lidského života – tělo opotřebované věkem kmenové buňky prostě opraví.
Tři otazníky
|
Až na to, že to ještě moc neumíme. Víme, že to teoreticky jde, vědci z celého světa na tom usilovně pracují, ale výsledky jsou zatím sporné. Na výzkum jdou ovšem miliardy, protože tady jsou vyhlídky obrovského byznysu. Univerzální lék na cokoli, co se v těle porouchá nebo rozbije, by naprosto změnil jak lékařství, tak společnost.
Hra na Boha?
Objevitel kmenových buněk se nedá přesně určit. Schopnost buněčné diferenciace popsal už v roce 1905 německý lékař Artur Pappenheim, ale s podrobným výzkumem začal až v roce 1963 vědecký tým kolem Ernesta A. McCullocha a Jamese E. Tilla z univerzity v Torontu. Název „kmenové buňky“ se začal běžně používat až po roce 1980.
Výzkum kmenových buněk kromě nadšení vzbudil i odpor. Dospělé kmenové buňky se totiž sice vyskytují třeba v kostní dřeni, krvi nebo tukové tkáni, ale ty nevzbuzují takové naděje. Mnohem slibněji vypadají pokusy s embryonálními kmenovými buňkami, obsaženými v lidském embryu v raném stadiu vývoje.
Máme beztvarý shluk několika set buněk už považovat za člověka? A můžeme získávat kmenové buňky třeba z nevyužitých zárodků po umělém oplodnění? O etice celé věci se vedou bouřlivé diskuse.
V listopadu 1998 izoloval embryonální zárodečné buňky americký biolog James Thomson a v roce 2003 se to povedlo i Česku, konkrétně na brněnské Mendelově univerzitě.
Záběr z procedury vytvoření embryonálních kmenových buněk vědci z Oregonské univerzity. Je na něm vajíčko od dárkyně přidržované pipetou těsně před odstraněním DNA.
Konzervativní křesťanské kruhy varují, že si hrajeme na Boha. Děsí vás to? Představte si sami sebe v kůži paraplegika. Řada lidí skončí na vozíku po autohavárii nebo nešťastném skoku. Po nárazu se jim přeruší nervová vlákna v míše, což znamená ztrátu hybnosti nohou a rukou (záleží na tom, kde přesně je mícha poškozena).
Kdyby se do míchy dopravily kmenové buňky, které by se změnily v neurony, paraplegik by se zvedl z vozíku a zahodil by berle. Pacientům po amputaci by dorostly ruce stejně jako ještěrce ocas. Využití kmenových buněk je však teprve na začátku.
