Zakladatel psychoanalýzy, rakouský neurolog Sigmund Freud (1856-1939), byl přesvědčen, že líbání je vrozené, že jde o instinkt pocházející z potřeby každého novorozeněte být kojeno; z instinktu, který se podle něj nikdy neztratí.
Ale v roce 1900, když ruský fyziolog Ivan Pavlov (1849-1936) naučil svého psa slintat při zvuku zvonečku, vzali to mnozí psychologové jako důkaz, že chování - včetně toho lidského - není záležitostí instinktů: že je naučené.
Lidské bytosti byly pány svých instinktů, a proto líbání představovalo vědomé vyjádření lásky. Moderní věda považuje diskusi na téma "vůle nebo příroda" za zastaralou.
Líbání je instinktivní, ale lidé mají odlišné způsoby chování. Což podle nich vysvětluje, proč zhruba 650 milionů lidí, tedy asi deset procent lidstva, se navzájem nelíbá. Toho si na svých cestách povšiml i otec evoluční teorie Charles Darwin (1809-1882).
Pro někoho je líbání odporné
A také francouzský antropolog Paul d'Enjoy, který v roce 1897 poznamenal, že pro Číňany je líbání na ústa naprosto odporné a považují ho za jistou formu kanibalismu. Zhruba ve stejné době dánský vědec Kristoffer Nyrop zjistil, že některé finské páry se rády koupou společně, ale nikdy se nelíbají. V Mongolsku se 90 procent lidí líbá, deset procent nelíbá.
Líbání |
Líbání patří k naší přirozenosti, ať už se líbáme nebo ne. Odkud ale pochází? Freudova hypotéza je stále relevantní, spolu s další, kterou v roce 1960 předložil britský zoolog Desmond Morris: líbání pochází z dávného lidského zvyku krmit se z úst do úst. Šimpanzi to dělají stále. A když je potravy málo, říká teorie, pak lidoopí rodiče tisknou rty na ústa svých potomků, aby je ukonejšili.
Víme od dávných Řeků, že lidé bývali zvyklí se navzájem krmit z úst do úst.
A rakouský behaviorální vědec Irenäus Eibl-Eibesfeldt, který položil základy etologie člověka, zdokumentoval toto chování u některých afrických kmenů, jako jsou například Himbové v severní Namibii.
Rty nám pomáhají najít partnera
Výzkum prováděný neurology a sexuology nabízí možnost, že líbání je biologickou pomocí při výběru partnera. Podle americké vědkyně Sarah Woodleyové jde o způsob, jak prověřit imunitní systém potenciálního partnera.
Nemoci, vůči nimž je člověk imunní, jsou zakódovány do genů hlavního histokompatibilního komplexu (MHC) a vůně a chuť polibku nám tuto informaci předává. Čím odlišnější jsou geny MHC líbaného od genů líbajícího, tím pravděpodobnější je, že se pár dá dohromady, protože čím širší je rozpětí imunity, k tím vyššímu počtu nemocí bude odolný jejich potomek.
Další hádankou je úloha, jakou hraje hormon oxytocin, který při svém uvolnění má na člověka uklidňující a úlevný pocit, a je považován za hormonální "lepidlo" partnerského vztahu. Zamilované páry ho mají vyšší hladinu, takže dává smysl předpoklad, že se jeho množství zvýší, když se lidé líbají.
Ale není to tak, říkají americké psycholožky Wendy Hillová a Carey Wilsonová. Hladina se zvyšuje jen u mužů - ne žen. Ve skutečnosti množství oxytocinu u žen při polibku klesá, z čehož Hillová a Wilsonová dospěly k závěru, že na rozdíl od mužů ženy potřebují víc než polibek, aby se cítily připoutané ke svému partnerovi.
Psycholožky ovšem také zjistily, že při polibku klesly u obou pohlaví prudce hladiny kortizolu. Tento hormon způsobuje pocity stresu, zatímco líbání stres zahání, což může také vysvětlovat, proč líbaný a líbající obvykle nespěchají, aby pevný zámek svých rtů odemkli.
