Pokud chcete vydat vědeckou práci a pak se jí chlubit, ale přitom nemáte chuť skutečně „dělat vědu“, nemusíte si zoufat. Na světě je celá řada vědeckých časopisů, které existují primárně právě proto, aby v nich vycházely práce vědecké jen zdánlivě.
Vědecký časopisPeer-review publikace Vědeckým časopisem se obvykle myslí recenzované periodikum. Publikované práce prošly recenzním řízením (peer-review, tedy recenze od kolegů sobě rovných) a byly tak uznány za kvalitní. Čím prestižnější časopis, tím větší bývají nároky. To zajišťuje lepší kvalitu práce a komunitní vědeckou kontrolu. I s recenzemi se ale dá manipulovat. Nedávný skandál ukázal, že někteří podvodníci doporučili jako své recenzenty vědce, které pak sami napodobují a vlastně si tak sami na sebe píší posudek. |
Přitom jen vychází vstříc poptávce. Na řadě míst jsou vědci z velké části hodnocení podle počtu vydaných vědeckých článků (obvykle samozřejmě v kombinaci s jinými ukazateli). Ono je to logické: počet publikací by měl i laikovi naznačovat, jak moc vědcovy kolegy zajímá jeho práce a jak je přínosná. Vědecké časopisy, ve kterých práce vychází, si totiž v principu mají k otištění vybírat jen zajímavé a přínosné články. A tím de facto provádí jakousi kontrolu kvality práce vědců i třeba za stát nebo jiné poskytovatele grantů či jiné finanční podpory.
Jenže je to jen princip. Vědecké časopisy by se neměly nechat zaplavovat balastem a soustředit se jen na důležité věci, ale ve skutečnosti kromě seriózních vědeckých časopisů (které mají různě vysoké nároky) existuje celá skupina titulů, kterým o kvalitu nejde vůbec. V podstatě se jen vědecky tváří a vydají prakticky cokoliv - třeba texty, které jsou z velké části ukradené z jiných prací. Autoři, kteří potřebují vykázat nějakou činnost, jim za vydání zaplatí řádově ve stovkách dolarů a mají zaručenou publikaci. Text sice zřejmě kromě autorů nikdo nepřečte, ale hlavní je, že se se jede dál močálem černým kolem bílých skal...
Jak se zkoumá bahno vědeckých žurnálů
Tato akademická „žumpa“ je z podstaty věci poměrně málo poznaná a hodně proměnlivá část vědeckého světa. Hlavně díky práci Jeffreyho Bealla z Coloradské univerzity existuje alespoň jakýsi seznam nakladatelů této pochybné literatury (http://scholarlyoa.com/publishers/). Nedělá si sice nároky na úplnost a naprostou přesnost, ale je to jistě lepší než nic. Nyní se ještě dva další akademici (Cenyu Shen a Bo-Christer Björk) pokusili Beallův seznam proměnit v něco víc a skupinu těchto pochybných časopisů zmapovat. Jejich výsledky se objevily v časopise BMC Medicine.
Počet článků v podvodných časopisech podle zaměření časopisu. Nejpočetnější jsou časopisy, které otiskují články z různých oborů (tj. „general“), na dalších místech jsou technické a biomedicínské časopisy.
Vydavatelé zahrnutí na seznamu hanby podle autorů vydávají či vydávali celkem neuvěřitelných 11 873 časopiseckých titulů (zhruba dvě třetiny z nich považují za „aktivní“, protože se v nich objevují nové články). Takové množství literatury nedokázali Shen a Björk samozřejmě probrat celé, a tak si vybrali co možná nejreprezentativnější vzorek z těchto textů. Pokud je metoda přesná, celkem mohlo za rok 2014 vyjít na světě zhruba 420 tisíc podvodných článků. Největší část textů (162 tisíc) vyšla v časopisech, které nebyly zaměřeny na jeden konkrétní obor. Z oborových titulů byly nejsilněji zastoupeny technické (97 tisíc článků) a biomedicínské (70 tisíc článku).
Při pohledu na celkové čísla se zdá, že „žumpě“ se v posledních letech velmi daří: v roce 2010 podle analýzy v podvodných vědeckých časopisech vyšlo celosvětově zhruba 53 tisíc článků. Odvětví je velmi zajímavé i finančně. Průměrná cena za vydání jednoho článku byla cca 178 dolarů, takže celkem si celý sektor mohl přijít zhruba na 75 milionů dolarů (1,8 miliardy korun).
Nejvíce podvodných časopisů našli výzkumníci v Asii a Africe
A kde je tento způsob podvodu nejoblíbenější? Většina časopisů sídlila v Asii, hlavní „velmocí“ je Indie s podílem cca 27 procent z celkového množství. Ze stejné země také pochází většina autorů (cca 35 procent) a silně zastoupeny jsou i další rozvojové a rozvíjející se země.
Celkový počet článků v podvodných časopisech. Červeně je celkový počet, další grafy zobrazují vývoj ve skupinách podle počtu titulů produkovaných daným vydavatelem.
Z Asie a Afriky bylo tak celkem 75 procent autorů kontrolovaných článků. Z Evropy (autoři nerozlišovali jednotlivé země) to bylo celkem 8,8 procenta.
Existence podvodných časopisů není nic překvapivého. O systematických podvodech třeba v čínské vědě se mluví už delší dobu. Jde zřejmě v první řadě o celkem logický důsledek rychlého růstu vědeckých rozpočtů těchto zemí, které často nemají s podporou vědy velké zkušenosti a často mají i poměrně malé množství zkušených vědců. (Svou roli ale hrají i vyspělejší země, které někdy mají nesmyslné požadavky na akademické publikace.) Rychlost, s jakou obor podvodných časopisů narůstá, jen ilustruje, že pro tyto státy nejde o zanedbatelný problém. „Jsem přesvědčená, že poptávka po podobných titulech je bezedná,“ řekla pro časopis Science Jocalyn Clarková z Torontské univerzity, která se kromě lékařského výzkumu věnuje dlouhodobě právě i otázkám vědeckého vzdělávání a publikací.
Akutalizace: Do článku jsme doplnili odkazy a podrobnosti.
