Prakticky ve všech zákoutích internetové dinosauří paleontologie je vědecké jméno Amphicoelias fragillimus již pojmem. Nejde přitom o nic „menšího“, než o nejspíš vůbec největšího suchozemského tvora všech dob. Příběh objevu jediného dorzálního obratle kolosálních rozměrů je přitom již dobře známý a na blogu mu byla v minulosti věnována značná pozornost. Dinosaura představil vědeckému světu známý účastník „války o kosti“, americký paleontolog Edward Drinker Cope (1840 – 1897).
V roce 1878 formálně popsal zaslaný obratel, který pro něj v pustinách středního Colorada nedaleko městečka Cañon City vykopal učitel a příležitostný komerční sběratel Oramel Lucas, od nějž se kosti dostaly právě ke Copeovi. Jediné, co fosilní fragment odlišovalo od myriád dalších, byly právě jeho kolosální rozměry. Obratel byl již ve velmi špatném stavu, což souvisí s nepříliš pevnou konstitucí usazenin v místě objevu - jde o vrstvy, které se rozpadají v podstatě už při pouhém dotyku.
Cope nález popsal a zaznamenal, brzy poté se ovšem velká část nezpevněné fosilie podle všeho rozpadla. Úplně pak zanikla zřejmě krátce po převozu do Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku roku 1897, tedy po Copeově smrti. V této instituci dokonce obratel dostal vlastní katalogové číslo FR 5777, ale o 24 let později už jej paleontologové v depozitářích nedohledali.
Zachoval se ovšem zápis s rozměry nálezu, které jsou skutečně impozantní: výška zachovaného fragmentu měla činit asi 1,5 – 1,8 metru, v kompletním stavu by pak měřil možná až 2,7 metru. Vzhledem k předpokládané stavbě těla obřího diplodokida tak vědci odhadli délku dinosaura na „cokoliv“ mezi 40 a 73 metry, hmotnost pak na více než 100 metrických tun (možná až kolem 130 tun).
Není divu, že se A. fragillimus (na rozdíl od svého méně atraktivního příbuzného druhu A. altus) stal prvotřídní dinosauří celebritou. Samozřejmě se již od prvopočátku objevovaly snahy o zpochybnění Copem udávaných rozměrů obratle a tedy i celého dinosaura, obvykle jsou však odbývány s tím, že Cope byl svědomitý vědec a nic by si nevymyslel. Navíc jeho údaje nikdy nezpochybnil ani jeho úhlavní nepřítel Othniel Charles Marsh, což rovněž o něčem svědčí. Dokonce se spekuluje, že snad mohl mít nějaké vlastní informace o gigantickém obratli takříkajíc z první ruky.
Ne že by nález neprovázely nejasnosti. Tradovala se historka Ornela Lucase, že v místě nálezu se nacházela ještě kolosální stehenní kost, dlouhá snad hodně přes tři metry. Tu můžeme nyní opustit jako nepříliš věrohodnou. Lucas si chtěl nejspíš zajistit další příliv financí od svého zaměstnavatele, možná rozměry fosilie nadsazoval. Penetrační radary a další podrobný výzkum původní lokality, probíhající již od 90. let minulého století, zatím nic nového neobjevil. Tedy kromě potvrzení smutného faktu, že hornina se zde skutečně velmi rychle drolí a rozbíjí. Odtud ostatně pochází i druhové jméno dinosaura – fragillimus znamená „nejkřehčí“.
Velikostní srovnání druhů A. altus (zeleně) a A. fragillimus (oranžově) dává odpověď na otázku, proč jen druhý zmíněný vstoupil do dinosauří pop-kultury. Rozměry udávané pro tohoto sauropoda jsou již na samotné hranici biomechanických možností pro suchozemského čtvernožce.
Proč se nyní najdou pochybovači
I když se tedy vše zdá být na první pohled v pořádku, po více než sto letech od objevu se objevují náznaky, že svou „zlatou medaili“ si možná nezaslouží. V loňském roce byla totiž publikována vědecká studie paleontologů Johna Fostera a Carryho Woodruffa, která jde přímo k věci a podrobuje známá fakta dalšímu zkoumání a přišla s novými pochybnostmi (práce v PDF dostupná zde).
Autoři došli k závěru, že ačkoliv nemůžeme existenci obřího dinosaura s naprostou jistotou vyvrátit, v daných rozměrových dimenzích je jeho existence skutečně vysoce nepravděpodobná. Důvody jsou přitom zřejmé. Podle autorů studie byl Cope dobře známý uspěchaným stylem práce, který poněkud negativně ovlivňoval jeho zdatnost při popisování nových druhů. V tomto případě se pak možná stala jedna zásadní chyba: Cope možná v rychlosti přehodil čísla a jako výšku dochovaného fragmentu obratle dosadil 1 500 mm místo zřejmě správných 1 050 mm. Ve skutečnosti tedy mohlo jít o stále značně velký, ale již „rozumněji velký“ obratel diplodoka.
Tato možnost by vysvětlovala jinak poněkud zarážející okolnost, že Cope o tomto nálezu v pozdější době už nikdy nemluvil a nepublikoval (navzdory faktu, že by se mu pro jeho teorie o evoluci směrem k větším rozměrům – tzv. Copeovu pravidlu) velmi hodil. Cope si podle autorů studie svoji chybu nejspíš zpětně uvědomil a bál se dalšího možného zesměšnění, které mu už před lety připravil Marsh (známá historka s hlavou elasmosaura, umístěnou na konci jeho ocasu). Zároveň však nechtěl jít proti základnímu pravidlu vědy a veřejně prezentovat nesprávné údaje, a tak raději mlčel.
Foster a Woodruff svou hypotézu dále podporují některými údaji o růstu příbuzných dinosaurů. Přesto s nimi mnozí kolegové nesouhlasí, ať už jde například o Kennetha Carpentera, nebo Nathana Myhrvolda, kteří věří, že i tak velké zvíře jako A. fragillimus mohlo skutečně existovat. Ale převažuje spíše skepticismus, založený na dlouhodobé zkušenosti a faktech.
Vrstvy, ve kterých se „křehký“ obr našel (tzv. morrisonské souvrství) se zkoumá už více než 130 let a máme z něj tisíce dobře zachovaných zkamenělin, včetně obratlů sauropodů. Ale zatím jsme nenašli nic, co by se aspoň vzdáleně blížilo udávaným rozměrům druhu A. fragillimus. A to je co říci, protože v těchto ekosystémech žili běžně někteří jiní obří dinosauři, vážící jako co sedm či osm dospělých slonů afrických.
O „největším dinosaurovi všech dob“ tedy dnes můžeme říct s určitostí jediné: stal se pevnou a nedílnou součástí dinosauří popkultury. Ale jestli opravdu existoval i ve skutečnosti, tím si nikdo jistý být nemůže.
Článek byl převzat z autorova Dinosaurus blogu. Text byl redakčně upraven, původní verzi najdete zde. Opravili jsme odkaz na studii.
