„Posílám vám půlku ledviny, kterou jsem vykuchal z jedný ženský a naložil pro vás. Druhej kus jsem si usmažil a snědl. Moc jsem si pochutnal. Jestli chvilku počkáte, pošlu vám zakrvácenej nůž, kterým jsem vydloubl tu ledvinu.“
Totožnost autora těchto slov, pověstného Jacka Rozparovače, zůstávala dlouhých 126 let zahalena mrazivým tajemstvím. Vrah, jehož oběťmi se roku 1888 v chudinských čtvrtích Londýna stalo pět prostitutek, i přes veškerou snahu policie unikl spravedlnosti. Vyrojily se stovky teorií o tom, kdo byl netvorem vraždícím v chuchvalcích špinavě žluté mlhy bujícího průmyslového velkoměsta, žádnou se ale nepodařilo potvrdit – ani vyvrátit. Až do neděle sedmého září 2014, kdy Russel Edwards prohlásil: „Znám identitu Jacka Rozparovače. Odhalil jsem ji za pomoci DNA.“ Prst osmačtyřicetiletého Londýňana ukázal na imigranta polského původu Arona Kosmiňského.
K tomuto závěru dospěl poté, co před sedmi lety na aukci v Londýně koupil šátek jedné z obětí a nechal ho prozkoumat expertem Jarim Louhelainenem.
Ale vše není tak jasné, jak by se mohlo zdát. „Docela se obávám, že profesor Louhelainen mohl pro zpracování vzorku DNA použít metodu, které není pro forenzní použití validována, a proto získal falešné pozitivní výsledky,“ říká český molekulární biolog Daniel Vaněk. „Další otázkou je, zda zkoumal jadernou či mitochondriální DNA, jak se vyrovnával s kontaminací vzorku, jak výsledky analýzy statisticky vyhodnotil a podobně.“
To všechno v současnosti nevíme, protože autoři práci nezveřejnili všechny podrobnosti. Jejich postup nabádá k opatrnosti, říká i další český odborník na genetiku, Marek Minárik z firmy Genomac: „Nedostatek přesných informací samozřejmě neznamená, že výsledky nejsou validní, nicméně zatím jde zřejmě hlavně o mediální humbuk a méně o validní vědeckou práci.“ I nové oznámení tedy provází to, co pro případ londýnského vraha prostitutek bylo vždy charakteristické – pochybnosti. Mlha, která Jacka Rozparovače obestírá od sychravých dnů podzimu 1888, se nechce rozplynout.
Z pekla
Bylo jich pět. Mary Ann Nicholsová, Annie Chapmanová, Elisabeth Strideová, Catherine Eddowesová a Mary Jane Kellyová. O těchto pěti ženách z chudé londýnské čtvrti Whitechappel se mluví jako o „kanonických obětech“ vraha známého jako Jack Rozparovač. První z nich zemřela v noci 31. srpna 1888 v Buck's Row, poslední 9. listopadu téhož roku v Miller's Courtu.
Modus operandi se na totožném základě postupně vyvíjel. Vrah si se svou obětí domluvil obchod, tedy sexuální úsluhu. Když si prostitutka začala vyhrnovat sukni, sevřel jí vrah hrdlo, dokud ji nezbavil vědomí nebo rovnou neuškrtil. Pak bezvládné tělo položil na zem po své levici, aby měl dost místa pro „práci“ silnější a šikovnější pravou rukou a prořízl jí hrdlo.
V jednom případě byla krev nalezena na plotě asi pětatřicet centimetrů od země, přímo naproti krku oběti, což ukazuje na to, že krev vystříkla, zatímco tělo leželo nakloněné na zemi. Krk oběti vrah podřezával zleva doprava, čímž se bránil tomu, aby byl příliš potřísněn krví. Vrah oběť zmrzačil, přičemž měl mrtvolu po své levici, rozkročil se nad jejím tělem nebo stál v blízkosti chodidel. Nikdy se nenašla známka toho, že by Rozparovač měl se svou obětí pohlavní styk, žádná stopa nevypovídala o tom, že by se ukájel nad jejím mrtvým tělem. Ve většině případů si odnesl kus vnitřnosti své oběti. V jednom případě odstranil ledvinu své oběti, aniž by narušil jediný okolní orgán. Jindy zase odstranil pohlavní orgány ženy jediným čistým řezem. Vzhledem k tomu, že vrah pracoval venku, často v naprosté tmě, v rychlosti a ještě musel neustále kontrolovat okolí, muselo jít o člověka s obstojnými znalostmi anatomie.
Rozhodně také nešlo o činy vraha jednajícího v afektu. Nevyžíval se v utrpení svých obětí, všechna zohavení byla způsobena až po smrti obětí. Většina vrahů své oběti mučí, aby je pak mohla zabít, Rozparovač zabíjel, aby mohl zohavovat. Vrah byl bezesporu cynický. Dlouhý řez na hrdle, který se táhne od ucha k uchu, vypadá tak trochu jako úsměv... Fotografie Mary Jane Kellyové z místa činu ji ukazuje na posteli, nohy široce rozkročené, ruka ukazuje ke klínu, hlava je natočená ke dveřím. Jako by vítala milence. Vrah byl důsledný člověk s citem pro detail. Vnitřnosti Mary Jane Kellyové byly po celé místnosti, vrah je tu ale ve vzteku nerozmetal, naopak je s mrazivou pečlivostí naaranžoval. Některými jí vrah podložil hlavu jako polštářem. To platí i u ostatních vražd, kdy byly orgány obětí nalezeny pečlivě poskládány na jejích ramenou.
A přitom se, alespoň pokud lze usuzovat z jeho písemného projevu plného gramatických chyb a stylistické neobratnosti, nejednalo o vzdělaného člověka. Stačí si přečíst text dopisu nadepsaného Z pekla, který ve své poštovní schránce našel předseda whitechappelského spolku domobrany Lupy. „Posílám vám půlku ledviny...“
Vyšetřování v mlze
Inspektor Frederick Abberline, který byl pověřen vyšetřováním whitechappelských vražd, neměl lehkou práci. „Jack Rozparovač“ se rychle dostal na první stránky tisku a jeho případ byl jednou z prvních ukázek toho, kam až může vést přílišný zájem médií. Abberline nedokázal ze změti překrývajících se stop „vyhmátnou“ tu pravou.
Policie neměla s podobným vyšetřováním žádné zkušenosti. Neexistovala daktyloskopie, o testech DNA si mohli vědci jen nechat zdát. Buďto se pachatele povedlo dopadnout při činu, nebo usvědčit na základě svědeckých výpovědí. Abberline vyvinul veliké úsilí, aby vraždám učinil přítrž. Vyšetřoval dokonce Indiány, kteří do Londýna přicestovali s cirkusem Buffalo Billa. Úspěch se prostě nedostavil – a vraždy nakonec ustaly tak náhle, jako začaly.
Objevilo se ještě několik pokusů vraha z Whitechappelu napodobit a to bylo k všeobecnému ulehčení všechno. Abberline o zastaveném vyšetřování až do své smrti v roce 1929 mlčel. Dokumentace zmizela v tajných archivech, a tak byl položen základ pro nevídané množství teorií o tom, kdo se vlastně onoho podzimu roku 1888 skrýval v londýnské mlze (přehled nejvýznamnějších podezřelých si můžete projít ZDE).
Asi nejvýznamnějším potenciálním Rozparovačem se v sedmdesátých letech minulého století stal nešťastný princ Albert Viktor, nemocný a předčasně zemřelý syn královny Viktorie. Kromě něj se v seznamu objevuje značné množství špiónů, podivínů, svobodných zednářů a dalších obvyklých podezřelých. Se začátkem jednadvacátého století se v seznamech začalo stále častěji objevovat jméno Aarona Kosmiňského.
Nešťastný uprchlík
Kosmiňskému bylo roku 1888 třiadvacet let. Ze své haličské domoviny si přinesl do Velké Británie traumatizující zážitky z protižidovských pogromů, které postihly i jeho rodinu. Od roku 1881 Kosmiňští žili v Londýně. Vyučil se holičem – a záhy se u něj začaly projevovat známky duševní choroby, kterou tehdejší medicínská věda klasifikovala jako „melancholii“. Jednalo se podle svědectví lékařů o tichého blázna.
Přesto se Kosmiňski stal v roce 1888 jedním z podezřelých a co víc – byl jediným podezřelým, kterého identifikoval očitý svědek. Nakonec proti Kosmiňskému odmítl svědčit, „protože je to Žid jako já“. Kosmiňski se před soud nikdy nedostal. Mimo jiné proto, že se na začátku devadesátých let devatenáctého století začal prudce zhoršovat jeho psychický stav. Pokud je nám známo, zemřel Kosmiňski roku 1893 v sanatoriu pro duševně nemocné a jeho poslední týdny byly „plné násilných excesů a hrůzných vizí o krvi“, jak píše Russel Edwards v anotaci své knihy.
Edwards před několika lety v aukci koupil šátek, který měla mít na sobě předposlední z Rozparovačových obětí, Catherine Eddowesová, v den vraždy. Edwards musel nejprve potvrdit, že šátek skutečně patřil oběti. K tomu mu pomohlo srovnání stop DNA na šátku s DNA přímých potomků Eddowesové. Následoval odběr dalšího materiálu, přítomného na látce šátku.
Na každý vzorek biologického materiálu ale působí celá řada vnějších faktorů – a v tomto případě se jedná o působení trvající skoro 130 let. „Podle doby a síly expozice může dojít k tomu, že výsledky analýzy jsou falešně pozitivní nebo negativní,“ říká Daniel Vaněk. „Bojím se, že v tomto případě se jedná o první variantu, přestože lze obecně říct, že biologický materiál uložený v suchu, tmě a při normální teplotě bez vlivu chemikálií, radiace a kontaminace je zpracovatelný i po velmi dlouhé době.“
Edwards pověřil prací s DNA profesora liverpoolské univerzity Jariho Louhelaineneho. Tomu se podařilo srovnáním DNA z šátku s DNA potomků sestry Arona Komiňského v první srovnávací analýze nalézt shodu u 99,2 procenta hlavních znaků. Druhá analýza pak skončila stoprocentní shodou, což Louhelainen společně s Edwardsem označili za „fenomenální úspěch nové vědecké metody“.
Co tím přesně mysleli, není jasné. Genetické „rodokmeny“, tedy určování příbuznosti na základě DNA, není nic nového. „Je to víceméně klasická genetická genealogie, kterou jsme v Česku zaváděli v roce 2006 a dnes ji provádí již spousta i jiných domácích laboratoří,“ říká Marek Minárik. Možná měli na mysli pokrok v samotné analýze genetického materiálu. Díky novým technologiím je možné analyzovat i jen velmi malá množství DNA, v podstatě na úroveň jednotlivých molekul, což je u starých vzorků klíčové.
Už citovaný molekulární biolog Daniel Vaněk také vznáší pochybnosti o Edwardsově volbě genetické laboratoře. Podle něj nebylo asi nejlepší svěřit analýzu DNA právě Louhelainenovi. „Analýzu prováděl člověk s téměř nulovými zkušenostmi z moderní forenzní genetiky,“ říká Vaněk, který je mimo jiné expertem INTERPOLu v dané oblasti. „Nedostatek jeho zkušeností lze doložit seznamem jeho odborných publikací z oblasti DNA identifikací.“
Dokud nebudou úplné výsledky analýzy DNA ze šátku nešťastné Catherine Eddowesové zveřejněny a podrobeny odborné kritice, nezbývá nám nic jiného, než se smířit s tím, že si Jack Rozparovač své tajemství zatím ponechá pro sebe.
