Ačkoliv dnes je již prakticky prokázaná teorie o mimozemském impaktu coby hlavní příčině této dávné katastrofy, někteří paleontologové s touto verzí událostí stále nesouhlasí. Jedním z nejvíce rozhodných odpůrců je přitom již celých čtyřicet let americký paleontolog Robert T. Bakker, který sehrál významnou roli v tzv. dinosauří renesanci v průběhu 60. až 80. let.
Bakker je pověstný svými mnohými neortodoxními názory (jako je domnělá živorodost sauropodních dinosaurů nebo „pštrosí“ rychlost běhu u dospělých tyranosaurů). Dlouho byl také označován za jednoho z hlavních odpůrců impaktní teorie o vyhynutí dinosaurů od otce a syna Alvarezových (jejich první práce s touto hypotézou v PDF) .
Mimozemská příčina pozemských událostí mu byla od počátku proti srsti a Alvarezovy s jejich laboratorními (a exaktně fyzikálními) metodami výzkumu příliš neuznával. Bakker měl totiž o příčinách masového vymírání z konce křídy zcela jinou, a to rovněž velmi zajímavou, představu. Své vysvětlení vědec publikoval například i ve své proslulé knize Dinosauří kacířství (Dinosaur Heresies) z roku 1986.
Hlavní příčinou měly být podle jeho názoru zejména ekologické katastrofy, tedy ryze pozemské události, zapříčiněné vnitřními i vnějšími geologickými pochody naší planety. Ty měly dát vzniknout živelným pohromám, změnám výšky hladin oceánů nebo novým pevninským mostům mezi jednotlivými kontinenty a s nimi související výměnou megafauny. A právě tato poslední příčina měla být tou potenciálně největší katastrofou, která rozpoutala na konci druhohorní éry nepředstavitelné biologické peklo.
Podle Bakkera se totiž právě na konci křídy dinosauří i savčí fauny tehdejší východní Asie a Severní Ameriky promíchaly a přinesly s sebou viry, bakterie a další patogeny, schopné zahájit celosvětovou epidemii – tedy pandemii – strašlivých chorob.
Zcela bezbranní dinosauři tedy měli vyhynout na jakousi celosvětovou morovou ránu nebo alespoň být jí natolik početně i zdravotně oslabeni, že už potom nedokázali snášet další rány osudu v podobě běsnících indických vulkánů, dopadu planetky do Mexického zálivu, ústupu hladin moří apod. Ty byly podle Bakkera už spíše jen doplňkovými faktory, jakýmisi posledními ranami z milosti pro nebohé, nemocemi vyčerpané dinosauří populace. Opravdu ale mohla pandemie jakéhosi hypotetického „superviru“ vyhladit druhohorní pány pevnin naší planety?
Bez letadel těžko
Bakker sám ve zmíněné knize uvádí, že k oboustranné výměně fauny dochází koncem období křídy přes jakousi „proto-Beringovu úžinu“, kdy se cíp Aljašky a severovýchodní Asie setkaly a umožnily přechod zejména východoasijské fauny na severoamerický kontinent.
Bakker dále cituje případy, kdy tato velká „výměna druhů“ vedla k drastickým vymíráním a lokálním i regionálním katastrofám. K podobným událostem došlo například před necelými třemi miliony let s propojením Panamské šíje nebo v menším měřítku i v historické době, když člověk zavlekl nové druhy do dosud nedostupných oblastí (autor konkrétně uvádí například mor skotu).
Podle Bakkera s sebou nové druhy nesou také nové patogenní organismy a parazity, kteří mohou v původních „obyvatelích“ najít bezbranné či alespoň snáze dostupné hostitele. Koevoluce s parazity původní druhy na boj s nimi dobře vybavila, zatímco druhy nové se nedokážou zdaleka tak rychle adaptovat a vytvořit účinný systém biologické obrany proti novým a nečekaným patogenním organismům.
Ostatně osud původních obyvatel Střední Ameriky zdecimovaných nemocemi evropských dobyvatelů přesvědčivě ukazuje, co způsobí příchod nových patogenů pro společnost, která nezná moderní medicínu. Podle Bakkera jsou ale pohromou i velcí živočichové, například dominantní predátoři, kteří v nových ekosystémech dokážou ulovit jakoukoliv kořist a zničit tak původní populace (jedním z takových „poslů zkázy“ měl být i samotný Tyrannosaurus rex, který se do Severní Ameriky pravděpodobně dostal z východní Asie a lavinovitě se pak rozšířil po celé Laramidii).
Výměna parazitů, patogenních mikroorganismů i samotných dinosauřích druhů měla být podle Roberta Bakkera jednou z hlavních příčin oslabení a nakonec i vyhynutí celé dinosauří dynastie v době před 66 miliony let. A jaká je tedy skutečnost?
Je pravděpodobné, že epidemie mohly mít v některých případech devastující účinky na místní populace dinosaurů. Ale chybí jakékoliv důkazy pro celosvětovou pandemii, která by v relativně krátkém časovém úseku dokázala vyhladit všechny dinosaury v Eurasii, Severní a Jižní Americe, Africe a v Austrálii s Antarktidou. Je také těžko představitelné, jak by se ve světě bez dopravních prostředků mohla podobná epidemie tak rychle rozšířit.
Neptačí dinosauři pravděpodobně vyhynuli vlivem destruktivních účinků na biosféru, vyvolaných dopadem planetky Chicxulub a snad i enormně silnou výlevnou vulkanickou činností sopek v tehdejší Indii. Je jisté, že v té době množství dinosaurů umíralo také na otravu a různé nemoci, myšlenka globální pandemie (coby hlavní příčiny vymírání na konci křídy) však zůstává vysoce nepravděpodobnou.
Text vznikl pro DinosarusBlog Vladimíra Sochy a před vydáním byl redakčně upraven. Originál naleznete zde.
