Již několik desetiletí řeší vědci otázku, zda „klasičtí“ neptačí dinosauři (tedy všichni příslušníci kladu Dinosauria s výjimkou moderních ptáků a jejich nejbližších teropodních vývojových předků) přežili dopad planetky Chicxulub zhruba před 66 miliony let, zda náhodou někteří z nich nežili ještě v třetihorách.
Je přitom jasné, že dopad planety určitě nevyhladil všechny dinosaury na planetě Zemi během zlomku sekundy naráz. Víme, že i když éra dinosaurů s dopadem v budoucím Mexickém zálivu a s enormní sopečnou činností v Indii fakticky skončila, samotní dinosauři ještě nějakou dobu přežívali a stali se tak trosečníky v post-apokalyptickém světě nejranějších třetihor. Ale jak jejich přežívání vypadalo? Jak dlouho trvalo?
Přímých paleontologických důkazů o přítomnosti těchto živočichů na samotné hranici obou období máme jen pár, včetně několika kontroverzních objevů z různých míst světa. Zkamenělin z období před dopadem a v době okolo něj je tak málo, že někteří paleontologové se dokonce domnívali, že drtivá většina dinosaurů se nedožila ani samotné události, jejíž stopou v geologickém záznamu je tzv. K-Pg rozhraní (dříve K-T rozhraní), které dnes datujeme do doby před 66,0 milionu let.
Našlo se několik dinosauřích fosilií, které objevitelé ve své době datovali do mladší doby (zhruba v rozmezí 65,8 až 64,4 milionu let), dnes však na to mají paleontologové jiný názor: všechny jsou považovány za nálezy geologickými procesy až dlouho po smrti zvířat uložené v mladších sedimentech.
V roce 2019 se ovšem situace změnila, a to se zveřejněním dalších informací o fantastické lokalitě se sedimenty souvrství Hell Creek ze Severní Dakoty. Tato lokalita dostala název Tanis, podle legendárního staroegyptského města, zobrazeného ve filmu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy. Jedná se o vrstvu o mocnosti 1,3 metru, která vlivem úžasně nepravděpodobných událostí zachovává svědectví o vlivu impaktu Chicxulub na život v této od místa dopadu asi 3 000 km vzdálené oblasti.

Schematické znázornění lokality „Tanis“, jejího geografického umístění a fotografie vrstevního profilu. Pokud se potvrdí předpokládaný význam tohoto místa, pak se bude nepochybně jednat o jednu z nejvýznamějších paleontologických a geologických lokalit na světě. V příštích letech by mělo být publikováno množství odborných studií, popisujících fantastické objevy z tohoto místa.
Ve vrstvách Tanis je doslova zachováno svědectví o dění v prvních minutách a hodinách po samotné katastrofické události. Lokalitu začal systematicky zkoumat paleontolog Robert DePalma od roku 2012 a celých pět let držel všechny podstatné detaily v tajnosti. Teprve v říjnu 2017 byly publikovány dvě krátké zprávy v rámci vědecké konference. Podrobnější informace pak byly zveřejněny v jakési první předběžné studii letos na přelomu března a dubna.
Pod tuto práci se podepsaly i tak významné osobnosti, jako je dlouholetý odborník na problematiku vymírání na konci křídy Jan Smit (viz také jeho přednáška na toto téma) nebo sám spoluautor impaktní studie z roku 1980 Walter Alvarez. Na základě dosud známých informací můžeme konstatovat, že pokud se v budoucnu potvrdí jen část toho, co si o lokalitě Tanis dnes myslíme, pak se bude nepochybně jednat o jednu z nejvýznamnějších paleontologických lokalit na celém světě. Co je na ní tedy tolik významného a zajímavého?
Už jsme psali o fosiliích ryb, které v žábrách mají kousky materiálu nataveného teplem z dopadu. Nepochybně tedy žily v době dopadu a pohřbila je až později příchozí vlna. Mezitím se ohlásily další úžasné objevy, o kterých se zatím mluví spíše jen ve vědeckých kuloárech (formálně ještě nebyly publikovány).

Jeden z mnoha fantastických objevů z lokality Tanis – fosilie nebohého jesetera, v jehož žábrách jsou stále patrné impaktní sférule (mikrotektity) z dopadu planetky Chicxulub v 3000 kilometrů vzdáleném Proto-Karibiku. Tato ryba tedy představuje jednu z přímých obětí osudové události z konce křídové periody. Zmíněná lokalita v Severní Dakotě uchovává svědectví o prvních desítkách minut po osudném dopadu. Můžeme tak studovat účinky této katastrofické události v dříve nepředstavitelných podrobnostech.
V sedimentech z této dramatické doby byla například objevena podzemní doupata hmyzu, který žil u břehu místní řeky a zemětřesná vlna toto doupě zaplavila vzedmutím vodního sloupce (načež později fosilizovalo). Dále zde bylo objeveno také doupě malého savce, vyhrabané doslova v minutách následujících po dopadu, a konečně i zajímavější objekty. Tak například zde DePalma s kolegy objevil dobře zachované embryo azdarchidního ptakoještěra, což dokazuje, že také pterosauři se i na území Severní Ameriky dočkali úplného konce druhohorní éry.
Dalším zajímavým objevem jsou 40 až 50 centimetrů dlouhá pera neznámých teropodních dinosaurů, žijících přímo v době dopadu. A nejedná se přitom o jediný důkaz přítomnosti dinosaurů – dalším je fosilie kosti dolní končetiny rohatého dinosaura triceratopse, dochovaná i se vzácnými fosilními otisky kůže!
A pokud by vám i toto bylo málo, jsou tu ještě další nálezy, které dokazují přítomnost neptačích dinosaurů na kritické hranici – stopy mláděte kachnozobého dinosaura. Našly se také stopy jakýchsi menších dinosaurů (neznámých teropodů), kteří si touto oblastí vykračovali před 65,76 (±0,15) milionu let.
Získáváme tak až nečekaně přesný pohled na to, jak se svět postupně měnil po události, která zahubila druhohorní obry. Byla to doba z geologického hlediska poměrně krátká; objevy z jiné lokality v Coloradu ukazují, že po dopadu trvalo asi 700 000 let, než se objevili první savci s tělesnou hmotností nad 50 kilogramů. Je fantastické, že lokality jako Tanis nám o tomto kritickém období v dějinách života na Zemi dokážou i po uplynutí geologických věků poskytnout tak detailní informace. Nezbývá než se těšit na další výzkumy – jen Tanis samotný prý bude mít co nabídnout ještě dalším třem generacím paleontologů!
Článek byl převzat z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy. Před vydáním byl redakčně upraven, originál naleznete zde.