V mnoha dřívějších příspěvcích o dopadu asteroidu Chicxulub do oblasti současného Mexického zálivu na konci křídy již bylo zmíněno, že dinosauři měli velkou, ba dokonce nehoráznou smůlu. Nejen, že z nebes tehdy spadla obří skála (a možná nebyla jediná), ale zuřily také indické vulkány a dramaticky klesala hladina světových oceánů.
Zkrátka situace, která nahrávala nebezpečí velkého kolapsu tehdejší biosféry. Ano, pro dinosaury a dalších asi 75 % tehdejších druhů to byla nepochybně smolná doba - ale náhoda ji učinila ještě horší, než mohla být. Organismy na konci křídy měly ohromnou smůlu i kvůli místu, kam asteroid dopadl.
Podle dvou japonských autorů nově zveřejněné studie byla totiž šance, že dopadne a přitom pravděpodobně nevyvolá hromadné vymírání, celých 87 %! Jenže planetka dopadla právě do oněch 13 zbývajících procent povrchu, která následky impaktu velmi umocnila – a způsobila páté vymírání druhů.
Jak je to možné? Planetka, jejíž velikost se nejčastěji odhaduje na 10 až 15 kilometrů (model v nové studii počítá s průměrem devět kilometrů) narazila do Země v oblasti cípu poloostrova Yucatán a vytvořila kráter o průměru přes 180 kilometrů a původní hloubce kolem 20 kilometrů. Laikům se může zdát, že to je stejné místo jako každé jiné na planetě, Kunio Kaiho a Naga Ošima z univerzity v Tohoku se v časopise Scientific Reports snaží doložit, že je to jinak.
Proč? Na základě už některých svých starších prací a geologických modelů totiž předpokládají, že hlavním viníkem ochlazení, které způsobilo vyhynutí dinosaurů a dalších druhů, bylo vyvržení velkého oblaku sazí z organických sloučenin (a do menší míry i sirnatých sloučenin) z místa dopadu. Obsah těchto látek v horninách není po celém povrchu stejný, rozdíly v koncentraci jsou poměrně veliké, zhruba řádově (tj. v některých horninách je obsah nejméně desetkrát vyšší než v jiných).
Místo dopadu patřilo, bohužel pro dinosaury, k těm bohatším. Spadalo do oněch 13 % povrchu naší planety, kde byl v podložních horninách tak velký obsah uhlovodíků a síry, aby způsobil vyvržení enormního množství prachu a plynů, schopných způsobit katastrofickou a relativně dlouhodobou změnu klimatu.
Stačilo přitom, aby se srážka odehrála o několik stovek kilometrů dál, a dopad nemusel vyústit v celosvětové vymírání (ačkoliv v okolí zhruba tří tisíc kilometrů by i tak dokázal vyhladit většinu života). Některé populace dinosaurů by ale přežily a další evoluční radiace mnoha skupin savců by tak byla velkou otázkou.
Mapka zemského povrchu před 66 miliony let s vyznačenou koncentrací uhlovodíků v daném místě kůry. Globální vymírání podle autorů práce z podzimu 2017 mohl spustit pouze dopad do oranžových, či fialových oblastí, které pokrývají dohromady cca 13 procent zemského povrchu.
Jinými slovy řečeno, badatelé docházejí za pomoci aplikace klimatických modelů k závěru, že za obecných podmínek byla i po impaktu takto velkého kosmického tělesa pravděpodobnost významného celosvětového ochlazení podnebí, hromadného vymírání druhů a konečně i razantního evolučního nástupu savců velmi malá, zhruba 1:8. Zvýšilo ji až poměrně nepravděpodobné místo, do kterého planetka dopadla. Yucatan byl tedy jedno z nejnešťastnějších míst vůbec. Z geologického hlediska existují ještě nepříznivější oblasti, ale jejich celková rozloha činí zhruba dvě procenta povrchu naší planety.
Pokud tvrzení obstojí, bude to další důkaz toho, že vymírání na konci křídy bylo osudovým a přelomovým okamžikem, který se nesmazatelně zapsal do dějin vývoje života na naší planetě. Nelze předpovídat, jakým směrem by se život ubíral dál, pokud by poslední dinosauři a jejich současníci měli více „štěstí“. Jisté však je, že dnes by ekosystémy vypadaly do značné míry odlišně.
Článek vznikl pro Dinosaurus blog Vladimíra Sochy. Byl redakčně upraven, původní verzi najdete zde.
