Díky historicky výjimečnému odsíření uhelných elektráren, které společnost ČEZ zvládla v 90. letech minulého století v rekordním čase šesti let, se Čechům dnes výrazně lépe dýchá.
Kam popílek zmizel? A jak oxid siřičitý dostali technici ze zplodin? Jako dominantní způsob odsíření použili v uhelných elektrárnách ČEZ metodu takzvané vápencové vypírky vyzkoušené předtím například v USA nebo Německu.
30 let energetiky Z čeho se vyráběla elektřina v roce 1981? A z čeho loni? Kolik hnědouhelných bloků se v Česku odstavilo od Sametové revoluce a kde? Jak se odsíření odrazilo ve vypouštěných škodlivinách? |
Jak funguje: do kouřových plynů se rozstřikuje směs práškového vápence a vody. Výsledkem chemického procesu je vznik dihydrát síranu vápenatého, kterému se říká také energosádrovec (chemicky CaSO4 x 2H2O). Lze jej pak využít dále, například pro výrobu sádrokartonu nebo sádry. Používá se také při výrobě cementu nebo omítkových směsí.
Jinými slovy: při výrobě elektrické energie v uhelných elektrárnách v procesu odsiřování spalin vzniká produkt, který může ČEZ dále zpeněžit. „Vyrábí” jej pět elektráren: Ledvice, Prunéřov II, Dětmarovice, Mělník a Počerady.
U sedmi elektráren ČEZ využil při odsíření také další vápencovou metodu: nahradil klasické kotle takzvanými fluidními. Šlo o technologii, při níž dochází k odsíření spalin přímo v kotli – díky přidávání vápence.
Šlo však o méně používaný způsob, zejména kvůli vyšším nákladům. Spotřebovalo se při něm mimo jiné více vápence než u výše popsané vypírky. Produktem byl stejně jako u vypírky energosádrovec (v tomto případě smíšený s popílkem).
Teplické bouře
Všechny tyto procesy byly přitom za minulého režimu spíše utopií. Ještě před třicet lety se lidé na severu Čech probouzeli do šedivých dnů. Slunci stínila neprostupná mlha a štiplavý vzduch nebylo skoro možné dýchat. Málokdo už si dnes vzpomene na to, že jen pár dnů před 17. listopadem 1989 demonstrovali lidé v Teplicích: ne za svobodu, ale za lepší podmínky k životu v jejich městě pod Krušnými horami (o protestech čtěte zde)
Takzvané pohřebné, které jim úřady za komunismu vyplácely jako náhradu za strádání, už přestalo stačit.
V severních Čechách totiž tepalo energetické srdce tehdejšího státu, které prostřednictvím komínů elektráren chrlilo vstříc lidem tuny oxidu siřičitého, dusičitého nebo popílku. Jedy ve vzduchu navíc neničily jen lidi. Kyselé deště je snesly na stromy v Krušných a Jizerských horách – zbavily je jehličí, zelené barvy a proměnily je v holé svědky tehdejší bezohledné energetické politiky (velkou fotogalerii zničených Krušných hor najdete zde)
„Ekologie tehdy nebylo téma. Kouřící továrny se považovaly za znak prosperity a fungujícího průmyslu,“ vzpomíná Ladislav Štěpánek, který ve společnosti ČEZ řídí divizi Klasická energetika. Na západní technologie tehdy nebyly peníze, nevyužily se ani technologie ze sovětského bloku. Ano, v druhé polovině 80. let minulého století sice vznikl v Československu program týkající se odsíření velkých elektráren, ale zůstalo spíše u záměru. Úředníci a politici zkrátka zavřeli oči.
Zavírání bloků
Se společenskou změnou v listopadu 1989 šla v ruku v ruce i ta ekologická. Odsíření elektráren se stalo jedním z důležitých politických témat. Nástrojem se stal zákon z roku 1991, který společnosti ČEZ nařídil utáhnout jedům pomyslné kohoutky do roku 1998 a stanovil přísné emisní limity, které bude muset splnit. Šibeniční termín s neuvěřitelně vysokým rozpočtem.
Koncepce byla ale zřejmá: část energetických bloků zavřít a část odsířit pomocí dostupných technologií na čistění spalin (více čtěte zde). Pro lepší představu: v roce 1989 měly československé elektrárny celkový instalovaný výkon 8 482 MW. První zastavené bloky byly v elektrárnách Tisová 2 a Prunéřov 1 (oba bloky o výkonu 110 MW), celkem se zavřely bloky o výkonu 2020 MW.
„Dalších zhruba 3000 MW plánujeme odstavit přibližně do roku 2035. Záležet bude ale také na tom, jak se bude vyvíjet postoj k uhlí v Evropě a jakým směrem se budou vyvíjet evropské limity, které se pravidelně zpřísňují,“ podotýká mluvčí ČEZ Roman Gazdík.
Celkově investovala energetická skupina do ekologizace a obnovy uhelných zdrojů více než 200 miliard korun. Nejvíce pak mezi zmíněnými lety 1992 a 1998 – 111 miliard. Klíčovou byla půjčka od Světové banky podepsaná ve Washingtonu v červenci 1992, historicky první pro obchodní společnost z východního bloku.
I díky tomu získala o dva roky později dobré ratingové hodnocení od prestižní agentury Standard&Poors, což ČEZ následně umožnilo výrazné emise dluhopisů ve stovkách milionů dolarů. Jejich prostřednictvím si společnost půjčila peníze na energetický program. Pomoc Světové banky byla důležitá nejen ve finančním přínosu, ale týkala se i řízení samotného projektu, který byl v řadě ohledů výjimečný. Šlo o nejrychlejší proces odsíření ze zemí východního bloku.
ČEZ se díky půjčeným penězům mohl technologicky rozmáchnout. Poslední odsířený blok v rámci šestileté bitvy s jedy si ČEZ odškrtl v elektrárně Mělník v listopadu 1998. Odsířeny byly dohromady bloky o neuvěřitelném výkonu 5 930 MW. Ale cesta k větší ekologičnosti výroby energie pro ČEZ nekončí. Společnost investuje nadále miliardy korun do dalšího snižování emisí kvůli evropským limitům platným od příštího roku.
