Toliku, zavři počítač, začala válka. Netradiční fyzikální rozhovor

O tom, jak se spouští pokusný urychlovač uprostřed válečného konfliktu, či o tom, jaká by mohla být budoucnost experimentální fyziky s Anatolijem Sidorinem, fyzikem v mezinárodním ústavu v ruské Dubně.
Jeden z mnoha příkladů škod napáchaný opakovanými střety mezi gruzijskými a abcházskými silami. Snímek je z roku 2008.

Jeden z mnoha příkladů škod napáchaný opakovanými střety mezi gruzijskými a abcházskými silami. Snímek je z roku 2008. | foto: Reuters

Tento text je druhým dílem rozhovoru s Anatolijem Sidorinem. První díl, ve kterém byla řeč především o historii „sovětského Los Alamos“ u Černého moře a roli německých fyziků v SSSR, najdete zde

Anatolij Sidorin v roce 2020

Vy jste v roce 1992 stále ještě působil v suchumském „fyztechu“, když tam vypukl gruzínsko-abcházský konflikt. Zastihla vás válka v Suchumi, nebo jste stačil včas odjet?
Aktivní boje začaly 14. srpna 1992. I když už několik let předtím bylo jasné, že se situace vyvíjí k něčemu špatnému. Měl jsem štěstí – když konflikt vypukl, mé děti byly u babičky na Ukrajině. O sebe jsem se moc nebál, a tak jsem zůstal v Abcházii, dokud to šlo.

Ve chvíli vstupu gruzínských vojsk byly abcházské ozbrojené síly z Acházie stažené. Měly dvě obrněná auta – jedno stálo na hranicích s Gruzií, druhé bylo porouchané a zrovna ho spravovali v obci Agudzera, kde jsem žil. Za Sovětského svazu měla v té vesnici základnu rota ostrahy našeho ústavu (Suchumského fyzikálně-technického ústavu, pozn. red.), jejíž kasárna zabrala abchazská garda. Byli to lidé se samopaly, maximálně měli granátomety. Dne 14. srpna nad ránem překročila hranici kolona gruzínské obrněné techniky, která se táhla na deset kilometrů, a čtyři bojové vrtulníky provedly nálet na Suchumi. Střely zasáhly mimo jiné i sanatorium ministerstva obrany, kde zahynuli ruští vojáci. O něco později byl nedaleko Gagry proveden výsadek z moře. Gruzínská vojska svedla boj o město, obsadila ho a došla až na hranice s Ruskou federací.

Jak jste zareagoval, když jste zjistil, co se děje?
Když kolona obrněnců vstoupila do Suchumi, byl jsem v práci, seděl jsem za osobním počítačem, které se u nás v té době objevily. Tehdy byl nedostatek chleba, cigaret a jeden kolega jel nakoupit zásoby do města. Přiběhl a říká: „Toliku, zavři počítač, začala válka!“ Bylo to v poledne, gruzínská operace začala v 6 hodin ráno.

Na tbiliské státní silnici vedle ústavu je vidět obrněnce, někde ve městě štěká kulomet, ozývají se výbuchy. Objevuje se vrtulník a zpod křídla mu vylétá raketa směrem na město. A my stojíme před ústavem a pozorujeme to. Nechápeme, co se děje. Někteří z nás mají ve městě rodiny, jiní v okolních vesnicích. No a domů je to sedm kilometrů pěšky podél silnice, naproti jede vojenská technika.

Když to člověk vidí poprvé, je to děsivé. Pochopil jsem, že filmy o válce nemůžou nikomu nic ukázat. Člověk to alespoň jednou musí vidět na vlastní oči, aby pochopil, co to je. Vedle tebe jede obrněný transportér, nedává najevo žádné agresivní úmysly, ale člověk by si stejně nejradši lehl do příkopu a nechal ho projet. Je obrovský, strašný, když je vedle tebe a víš, že nejede jenom tak, že jede bojovat. Děla střílejí hlasitě, dokud si na to člověk nezvykne, žádné reproduktory to nemůžou předat. U vjezdu do naší obce Abcházci přece jen vystrkali ven svůj porouchaný obrněný transportér a pokoušeli se bránit. A kolemjedoucí kolona mu do boku pustila dávku z těžkého kulometu, vybuchly zásoby munice a auto se vznítilo. Valí se mračna černého dýmu… a nikdo neví, co se děje. Někdo to nahlásil na naší požární stanici, hasiči vyrazili požár hasit a dostali se pod palbu.

Jak se konflikt rozvíjel?
Myslel jsem, že válka za pár dnů skončí: Abcházci se přece nedokážou ubránit. Zachránilo je to, že nepřijeli lidé, kteří by chtěli zvítězit. U vjezdu do středu města se vine z tunelu železnice, z jedné strany je moře, z druhé hora a projet se dá jenom pod estakádou. Když první obrněnec zajel za estakádu, zboku ho odstřelili z ručního granátometu a zatarasili tak cestu. Gruzínská vojska poté sice uskutečňovala několik pokusů tím místem projít, ale v podstatě jen střílela naslepo do vzduchu děly a kulomety. Právě zvuky tohoto boje jsme slyšeli, když jsme stáli u silnice před ústavem. Dojem, že se jedná o obrovskou bitvu, byl dokonalý.

Poté strany uzavřely třídenní příměří. Mělo umožnit evakuaci civilního obyvatelstva včetně cizinců – je tam jedno sanatorium vedle druhého a v nich byli hosté z celého bývalého Sovětského svazu. Tři dny skutečně neprobíhaly bojové akce, Suchumi zůstávalo pod kontrolou Abcházců, kteří jenom prováděli evakuaci svých úřadů z města a nechystali se ho bránit.

Mapa Gruzie s vyznačenými oblastmi Abcházie a Jižní Osetie

Co konkrétně změnilo situaci ve prospěch Abcházců?
Během příměří fungovala abchazská televize, kde situaci vysvětlovali z národního a klanového hlediska a v sovětských tradicích: „Bez vyhlášení války naši vlast napadl lítý nepřítel, vlast je třeba zachránit, začala svatá válka, vyhlašuje se všeobecná mobilizace. Hlaste se u vašich stařešinů, řeknou vám, kam jít a kde získat zbraně.“ Emocionálně jsem do konfliktu zatažen nebyl a nesympatizoval jsem ani s jednou ze stran konfliktu. Bylo jasné, že republiku postihlo neštěstí, a ať v konfliktu vyhraje kdokoliv, výsledkem bude masové zabíjení civilního obyvatelstva.

Mezi mými kolegy a známými byli představitelé různých národností a to, že bojovali na různých stranách frontové linie, naše přátelské vztahy prakticky nepoškodilo. Ale vzepětí národního ducha Abcházců prostě nemohlo nevzbudit úctu. Mohl bych vyprávět několik příběhů, kterým bych sám neuvěřil, kdybych osobně neznal účinkující postavy. Mladí lidé ze všech koutů Sovětského svazu, kteří v dětství do Abcházie jezdili jenom na letní prázdniny, se probíjeli přes frontovou linii, aby bránili vlast předků.

Když Abcházci opustili Suchumi, soustředili většinu sil v okolí města Gudauti, na území kompaktně osídleném abcházským obyvatelstvem. Nevelká abcházská enkláva blokovaná gruzínskými vojsky se udržela také v Tkvarčeli, v horách, blíže k západní Gruzii. Bylo to hornické městečko, kde většinu obyvatel tvořili Abcházci a Rusové a později tam přežili zimu bez elektřiny a zásobování potravinami.

Po ukončení třídenního příměří gruzínská vojska bez boje obsadila Suchumi, probojovala se přes Gumistu (řeka na kraji města, pozn. red.) a postoupila směrem ke Gudauti, skoro až k Novému Athosu. Na špatně sjízdné horské silnici je Abcházci zastavili a situace se dočasně stabilizovala.

Jak se gruzínská vojska v Abcházii chovala?
„Nájezdníci“, kteří přijeli na tancích, začali na obsazených územích jednoduše olupovat civilní obyvatelstvo. Do Gruzie se vracely náklaďáky a čluny naložené majetkem, vojáci páčili zámky na garážích a rekvírovali auta, vykrádali opuštěné byty. V Agudzeře místní Gruzíni vytvořili oddíl domobrany, aby obec v noci mohli bránit před „regulérní“ armádou. V gruzínské armádě byli kromě dobrovolníků také profesionální vojáci, kteří se v rámci možností snažili kontrolovat situaci, několik rabujících vojáků dokonce zastřelili. Ale vlna rabování začala opadat až ve chvíli, když původní kontingent začali nahrazovat záklaďáci a začalo normálně fungovat velitelství. Situace s kriminalitou se do určité míry stabilizovala, v Suchumi začaly fungovat obchody a v říjnu dokonce začal jezdit trolejbus.

Ale Abcházci ten čas využili k tomu, aby jakýmikoliv cestami získali zbraně. Podařilo se jim získat obrněnou techniku, přičemž první tanky ukořistili v bojích. Když nahromadili síly, rozdrtili skupinu gruzínských vojsk v Gagře a postoupili až na hranici s Ruskem. Tato operace v praxi ukázala, co se stane s gruzínským obyvatelstvem Abcházie v případě porážky Gruzie (a když k porážce gruzínské armády skutečně došlo, následky pro civilní obyvatelstvo byly skutečně veliké, například při obsazení Suchumi abcházskými silami v září 1993, pozn. red.) Z vojenského hlediska otevřela operace v Gagře cestu do Abcházie jednotkám Konfederace horských národů Kavkazu (ruskou zkratkou KGNK, což je vojenská a politická organizace několika pokavkazských republik, pozn. red.). Díky vnitropolitickým konfliktům v Rusku se Abcházcům dařilo nakupovat zbraně. Gruzínská vojska byla brzy vytlačena od Nového Athosu k řece Gumistě, oba břehy byly zaminovány a docházelo jen k drobným lokálním střetům. Vojenská situace se skoro na rok stabilizovala.

Co se v té době dělo v suchumském ústavu?
Začátkem října náš ústav přijalo pod svá křídla gruzínské ministerstvo obrany. Na rozdíl od většiny podniků ve městě nám dokonce začali vyplácet plat a pokračovali jsme beze změn ve své práci. Uváděli jsme tehdy do provozu urychlovač – prototyp zařízení pro ohřev plazmatu v termojaderném reaktoru. Počáteční etapa fyzického spouštění spočívá v trénování rezonátoru. Je třeba zvyšovat vysokofrekvenční výkon na úroveň průrazu, při následujícím zvyšování nastane průraz později a postupně se tak zvýší až na projektovou úroveň. Musí se to dělat v nepřetržitém režimu, čtyřiadvacet hodin denně. Skoro všichni zaměstnanci ústavu, kteří to měli v hlavě v pořádku, při první možné příležitosti odjeli do Ruska, no a já a můj vedoucí jsme zůstali a pracovali jsme na dvě směny. On ve dne a já v noci, a tak jsme se střídali.

Už se chýlilo k podzimu, začínalo pršet. Na noční směnu jsem chodil sám, odpovídal jsem za veškeré zařízení: vakuové pumpy, vysokofrekvenční generátor, vodní chlazení – ale nějak jsem to zvládal. Jednou se přes šumění deště ozvalo zaklepání na dveře. Vešel člověk zabalený do celty s petrolejkou v ruce. Říká: jsem domobrana, kontrolujeme, co se tu u vás děje. Co děláš? Odpovídám: Trénuju urychlovač. A on: Seš vadnej? Copak nevíš, že je válka? A já říkám: No, válka možná je, ale pracovat se stejně musí. Nic lepšího mě nenapadlo. Zaklel a odešel.

Proč jste nevyužil možnost a neodjel?
Za deset let jsem nahromadil nějaký majetek a bylo mi líto nechat ho rozkrást, a navíc pořád zůstávala naděje, že se konflikt vyřeší cestou vyjednávání. Bohužel i to dočasné uklidnění poměrů bylo nestabilní. Začalo to tím, že partyzáni vyhodili v horách do povětří elektrické vedení a město zůstalo bez elektřiny. Pracovat už dál nešlo. Blížila se zima, která v tom roce vyšla obzvlášť studená. Zásoby jídla docházely, volba byla jasná: buď umřít hlady, nebo odjet. Ale i kdyby nehrozil hlad, bylo potřeba utéct z beznadějné situace, k jaké by v současném světě nemělo docházet. Život pomalu ztrácel svůj smysl. Ztratili jsme spojní s vnějším světem. Veškerý zájem spočíval v tom, aby člověk někde sehnal dřevo a benzin, přinesl kýbl od pumpy, na primusu nebo na kamnech si ohřál aspoň něco k jídlu, a to zabíralo celý den. A naděje žádná, a pořád jí ubývalo. Lidé odjíždějí. Zbylí mají vyhaslé pohledy.

Uměl jste vyjít s vojáky, když to bylo nutné?
S většinou vojáků jsem měl normální vztahy. Když opadla první vlna rabování a přijely pravidelné jednotky, pár vojáků ubytovali u nás v ubytovně. Scházeli jsme se u společné večeře. Byli to lidé, které prostě odvedli do armády – záklaďáci, poručíci. Domnívali se, že bojují za celistvost Gruzie, byli na území své země a bránili svůj národ. Přibližně 60 procent obyvatel Abcházie byli Gruzíni. Těžko se dali považovat za okupanty.

Pokoušeli jste se evakuovat zařízení ústavu?
Ještě před začátkem války „sredmaš“ (ministerstvo „všeobecného strojírenství“, pozn. red.) navrhl, abychom zařízení evakuovali do oblasti Soči. V té době byl ředitelem suchumského ústavu Revaz Georgijevič Salukvadze, a ten odpověděl, že ne, že ústav je gruzínský, budeme normálně pracovat na gruzínském území. V Dubně mimochodem Salukvadzeho všichni znali: byl to odborník na jadernou fyziku a v Dubně si dělal doktorát. Jednou, to už jsem pracoval v SÚJV, jsem ho dokonce v Dubně potkal u kulturního domu. Slyšel jsem, že mu za gruzínsko-abcházského konfliktu také zemřeli příbuzní. A když se začalo bojovat, vyvézt zařízení už bylo nemožné.

Jak se vám podařilo z Abcházie odjet?
Suchumi bylo v režimu obležení a osoby ve věku branné povinnosti mohly vycestovat jenom s povolením vojenského velitele. Pracoval jsem ve zbrojním podniku, proto se na mě branná povinnost nevztahovala. Vedoucí inženýr mi podepsal falešné potvrzení o služební cestě, na jehož podkladě mi vojenský velitel vydal podivné potvrzení, kde se prohlašovalo přibližně následující: Vojenský velitel města Suchumi povoluje A. O. Sidorinovi průjezd přes město Charkov po dobu dvou týdnů. Druhý den jsem se se dvěma těžkými kufry vydal do města s nadějí, že se mi podaří odjet.

Dalo se to udělat různým způsobem. Ze suchumského letiště létala do Soči letadla, ale dostat se do letadla bylo těžké a ani mi nestačily peníze, abych zaplatil všechny úplatky. Z města sem tam jezdily rybářské lodi, také do Soči. Aby se člověk dostal do přístavu, musel ostraze zaplatit dost peněz, a jestli se člověku podaří odjet a kolik za to zaplatí, to už je jeho problém. A tak jsem zamířil k ruské vojenské jednotce, kam vrtulníkem vozili zásobování. Na zpáteční cestu mohl pilot nabrat pár lidí do Gudauti. Byl jsem na místě včas, vrtulník opravdu vzal několik pasažérů – byly to ženy s dětmi, ale na mě místo nestačilo. Přenocoval jsem u známých ve městě a druhý den ráno jsem se zase vrátil k přistávací ploše, ale čekalo mě zklamání: gruzínské vedení ty lety zakázalo. Odešel jsem do přístavu. Nebyla to vhodná chvíle – na moři zuřila bouře, den předtím se přeplněná rybářská loď s uprchlíky převrhla, jakmile vyplula z přístavu. Kromě toho už Abcházové získali těžké dělostřelectvo a začalo pravidelné ostřelování města. Než začal zákaz vycházení, vrátil jsem se vyčerpaný domů.

Byl to jeden z nejdůležitějších večerů v mém životě. Pochopil jsem, že se svými věcmi odjet nemůžu a je třeba si vzít jenom to, co je životně důležité. To všechno se vešlo do malé tašky přes rameno. Potom jsem deset dní každé ráno vycházel z domu, minutu jsem postál před dveřmi, abych se navždy rozloučil a dodal si odvahy něčím jako: možná je to poslední den v tvém životě, ale neber to moc vážně. Na trhu jsem si nakoupil churmu, abych měl co jíst, a projíždějícím autobusem jsem vyrážel do města. A večer, když začínal zákaz vycházení, jsem se vracel zpátky. Za tu dobu odplul do Soči jeden rybářský člun, ale já ho propásl – čekal jsem na něj u jiného přístaviště.

Jak se vám nakonec podařilo odjet?
Ze Suchumi dál pravidelně jezdily výletní lodě do Poti. Dalo se vyjít na přístaviště, koupit si lístek a jet. Platnost mého povolení končila a rozhodl jsem se, že raději pobudu v Poti, tam aspoň není válka. Dne 14. prosince jsem navždy opustil Suchumi. První věc, kterou nás přivítalo Poti, byl těžký kulomet na střeše přístaviště namířený na moře. Město bylo plné vojáků, ale fungoval bufet a v obchodech se prodával chleba. Na chleba stály hned dvě fronty – mužská a ženská. Nejdřív se obsluhovali muži, pak ženy. Takový tradicionalismus jsem předtím nikde neviděl. A nedej bože, když si člověk stoupl do ženské fronty, ženské člověka hned nakoply, aby koukal vypadnout.

Z Poti už se dalo vlakem dojet do Tbilisi, ale i to bylo postižené území a nebylo jasné, co by si tam člověk počal. S kamarádem jsme chodili po přístavu. Přeprava civilistů byla vojenským velením zakázaná, ale lodi odplouvaly a lidé se s kapitány gruzínsky domlouvali a nastupovali na palubu. Nás ale všude odmítali. Naštěstí stál v přístavu ukrajinský motorový remorkér. Čekali na náklaďáky s mandarinkami a posádku měli malou – sami by nakládání zvládali těžko. Měli jsme v rukou pracovní knížky, odevzdali jsme je kapitánovi do sejfu a on nás zapsal do palubního deníku jako plavčíky. Pracovní smlouva byla jednoduchá: my jim pomůžeme naložit mandarinky a oni nám dají najíst a odvezou nás do Sevastopolu.

Bylo těžké vrátit se do normálního života?
Trvalo mi několik let, než jsem začal vnímat život normálně, jako před
tou válečnou zkušeností. A začátek byl příšerný. Z lodi jsem zajel k příbuzným do Simferopolu. A potom motoráky a osobními vlaky do Moskvy. Vlaky byly přeplněné, lidé jezdili dokonce ve stoje, jako v autobuse, rozbitými okny dovnitř foukala vánice, nikde žádné světlo. Když jsem přijel do Moskvy, na náměstí u Kurského nádraží stál dav, zbídačený, prodávali obnošené oblečení. „Kup si prosím roztrhané punčocháče, dej, kolik můžeš.“ Konec, katastrofa. Snažil jsem se prodrat na „velkou zemi“, kde je život. Přijedu tam a ona neexistuje. Země zmizela.

Suchumský „fyztech“ ještě funguje?
Dnes pod tím názvem fungují dva podniky. Existuje suchumský „fyztech“ v Tbilisi a je suchumský „fyztech“ v Suchumi. V Suchumi dnes pracuje asi 800 lidí, tedy desetkrát méně než za Sovětského svazu.

„Fyztech“ v Suchumi v roce 1995

K vědě jste se vrátil v Kyjevě?
Do Moskvy jsem ze Suchumi přijel, abych se setkal s jedním z pracovníků našeho oddělení, který vedl společné práce s vědecko-inženýrským centrem „Galaktika“ při ukrajinské federaci kosmonautiky. Domluvil se, že do Kyjeva může přijet deset lidí ze Suchumského ústavu, aby pokračovali ve své práci, a nabral mě do týmu. Práci na vytvoření technologie výroby materiálů s obohacenými izotopy podpořila ukrajinská vláda v rámci takzvaného „programu vývoje uzavření jaderného palivového cyklu“.

Na Ukrajině bylo několik jaderných elektráren i velké naleziště uranu. Většinu elementů jaderně-palivového cyklu tak měli. Chyběla jim však technologie obohacování uranu. To je technologie s dvojím využitím. Když umíte obohacovat uran pro výrobu paliva, umíte to dělat i pro zbrojní účely. Byl to okamžik, kdy se Ukrajina ještě definitivně nerozhodla, jaký zvolí status. Oficiálně bylo oznámeno, že není jadernou mocností, ale žádné reálné kroky vedoucí k dosažení tohoto bezjaderného statusu učiněny nebyly. Za rok a půl naše skupina připravila koncepční projekt této technologie, byli vytipováni potenciální výrobci zařízení na Ukrajině a nalezena místa, kde by se dala umístit. O projektu byla informována Nejvyšší rada, její vědecký výbor, a s pozitivním ohodnocením byl předán už nově zvolenému prezidentu Leonidu Kučmovi.

Vzápětí na to však Ukrajina potvrdila svůj bezjaderný status, předala Rusku jaderné hlavice, které se nacházely na jejím území a výměnou dostala palivové soubory pro jaderné elektrárny. A naše práce byla přerušena.

Od roku 1995 pracujete v Dubně, v mezinárodním Spojeném ústavu jaderných výzkumů. V poslední době se podílíte na budování nového urychlovače částic se vstřícnými svazky NICA. Jak začínal tento projekt?
Projekt NICA byl spuštěn „shora“, z iniciativy ředitele ústavu Alexeje Sisakjana, přibližně v roce 2005. Poprvé se o něm diskutovalo ještě o něco dříve. Sisakjan hledal cesty ze složité situace, v níž se ústav nacházel. Navíc byly v Dubně potřeba velké projekty, které by přitáhly zájem především členských zemí a byly by pro ně zajímavé jak z pohledu základního výzkumu, tak z hlediska možnosti využití pro aplikace.

A nakonec se rozhodlo pro NICA...
Byla to osobní iniciativa Sisakjana: nacházel nejrůznější zdroje financování a díky jeho aktivitě se projekt rozjel. Sisakjan našel i toho správného vedoucího projektu – Grigorije Trubnikova, který se k situaci postavil čelem. První dva nebo tři roky tady „na komplexu“ uběhly v neustálých bojích o to, aby se lidem zajistily normální pracovní podmínky. Projekt byl nadiktován shora, a lidé na něj proto zpočátku hleděli s určitou nedůvěrou. Ředitelství si neuvědomovalo, že tu byla téměř technologická katastrofa. Na urychlovači (tzv. Nuklotronu, kde se vyvíjely systémy pro v tu chvíli jen hypotetickou NICA, pozn. red.), chyběla část systémů: nebyl tu normální vakuový sytém urychlovače, neexistoval vlastní systém zásobování energií (používaly se zdroje, které kdysi fungovaly na starším urychlovači Synchrofázotron, pozn. red.) a když se spouštěl, používalo se to, co bylo po ruce.

Historický snímek Synchrofázotron, urychlovač protonů (do 10 GeV) a atomových jader (deuteron, lithium, uhlík… na energie v intervalu 100 MeV – 4 GeV/nukleon). V 60. a 70. letech 20. století představoval nejvýkonnější urychlovač svého druhu na světě, ale již několik desetiletí je odstaven.

Kdy se to zlomilo?
V roce 2009 byl projekt NICA schválen Vědeckou radou a přijat na Radě zplnomocněných představitelů členských zemí SÚJV, a v letech 2011 a 2012 byly předvedeny základní výsledky modernizace Nuklotronu. Bylo dosaženo dvou ukazatelů, které Sisakjan označil za kritéria úspěchu projektu: byly urychleny ionty s vyšším hmotovým číslem než 100 a předvedena funkčnost soustavy magnetů při projektové intenzitě magnetického pole. A i když tehdy stav Nuklotronu ještě zdaleka nebyl ideální, spustily se radikální změny a lidé projektu uvěřili. Tentokrát už to nebyla jenom politická prohlášení.

Součástí základního výzkumu na komplexu NICA je vytvoření velmi horké a husté jaderné hmoty, kvark-gluonového plazmatu. Můžete konkrétněji vysvětlit, o co se jedná?
V 60. a 70. letech vědci zjistili, že proton a neutron nejsou elementární částice, že je tvoří kvarky. Volné kvarky se nikdy nikomu nepodařilo pozorovat, ale dnes nikdo nepochybuje o tom, že jsou kvarky existující částice. Z nějakého důvodu se kvarky v našem světě vyskytují jenom ve skupinách a nemohou se od sebe odtrhnout. Ale hmota se někdy nachází ve stavu, kdy se chovají jako volné částice. Jedním z takových stavů, kterému se říká kvark-gluonové plazma (gluony jsou částice, které zajišťují vzájemné působení mezi kvarky, pozn. red.), bylo objeveno krátce po roce 2000.

Samotné takové plazma nelze pozorovat přímo, dají se pozorovat jen následky, ke kterým jeho existence vede. To je důvod, proč je na ně řada názorů, různých interpretací výsledků experimentů. Věda totiž není souhrn odpovědí na všechny otázky. Naopak, odpověď na jakoukoliv otázku vytváří stovky nových otázek a věda je jen souhrn aktuálních otázek, na které je třeba odpovědět.

A také objevení kvark-gluonového plazmatu otevřelo možnost hledat odpovědi na řadu otázek: jak jeho vlastnosti závisejí na hustotě a teplotě hmoty? Za jakých podmínek a jak přesně dochází k přechodu od obyčejné hmoty ke kvark-gluonovému plazmatu? Naši dubněnští teoretici velmi aktivně rozvíjeli právě představu o určité přechodné oblasti. Předpokládá se, že musí existovat i smíšená fáze (a to je v mnohém předpověď našich teoretiků), v níž existují i částice obyčejné hmoty i svobodné kvarky a gluony. Parametry urychlovače NICA jsou zvoleny právě takovým způsobem, aby zajistily možnost vzniku této smíšené fáze při srážkách urychlených jader zlata. To je jeden ze směrů vědeckého programu projektu NICA.

Druhá část programu je spinová fyzika…
To je také pokračovatelka dlouhého období rozvoje naší laboratoře. Přibližně od poloviny 80. let začali na Synchrofázotronu urychlovat polarizované svazky deuteronů. Z hlediska parametrů svazků měl Synchrofázotron ve světě poměrně slušné postavení a vytvořila se kolem něj vlivná škola v oblasti spinové fyziky, která naštěstí ještě nestačila úplně zmizet. A představitelé této školy určili další zadání pro urychlovač NICA. Ve spinové fyzice je mnoho zajímavých úkolů, ale možnost jejich vyřešení závisí především na těch parametrech polarizovaných svazků, které může zabezpečit urychlovač. V letech 2016–2017 jsme uskutečnili dvě seance Nuklotronu s polarizovanými svazky, čímž jsme obrodili spinový program v laboratoři po 13 letech úplného mlčení. Těch 13 let padlo na vytvoření nového zdroje iontů a přípravu infrastruktury pro jeho normální fungování. Předpokládaných maximálních parametrů zatím dosaženo nebylo, ale máme jistotu, že plány výzkumu ve spinové fyzice na komplexu NICA jsou zcela realistické.

Historický snímek Synchrofázotron, urychlovač protonů (do 10 GeV) a atomových jader (deuteron, lithium, uhlík… na energie v intervalu 100 MeV – 4 GeV/nukleon). V 60. a 70. letech 20. století představoval nejvýkonnější urychlovač svého druhu na světě, ale již několik desetiletí je odstaven.

Můžete říct pár slov o programu aplikací urychlovače NICA?
Jeden z nejpodstatnějších důvodů, proč se Ruská federace účastní vytvoření komplexu NICA jako mega-science projektu, je možnost využití získaných iontových svazků pro aplikace. Jiná centra, kde by bylo možné získávat svazky s takovými parametry, v Rusku nejsou a na celém světě jsou jen tři nebo čtyři. Spektrum využití takových svazků je poměrné široké, například výzkum radiační odolnosti mikroelektroniky, na tom má největší zájem Roskosmos, nebo výzkum v oblasti radiobiologie. Plánuje se vývoj technologií pro radiační medicínu: získání potřebné dávky, metodiky certifikace atd. Pro léčení nemocných náš komplex vybaven není – svazek je příliš drahý a není možné uspokojit všechny lékařské potřeby, ale svazky protonů a uhlíku s potřebnými parametry budou zajištěné. Další směr výzkumu souvisí s vývojem technologie transmutace vyhořelého jaderného paliva.

V čem bude podle vás komplex NICA nejzajímavější pro mezinárodní vědeckou obec? Může spuštění NICA nějak změnit povahu  dubněnského ústavu?
Zájem o projekt samozřejmě v prvé řadě souvisí s programem základního výzkumu. Na světě je několik zařízení s podobným zaměřením, která již fungují nebo jsou budována. Ale NICA má šanci stát se v tomto úseku fyziky na několik let nejlepším zařízením na světě. Proto se zahraniční vědci aktivně účastní vytvoření mezinárodních spoluprací spojených s budovanými hlavními experimenty a až začne komplex fungovat, budeme je tu čekat. Odborníci na urychlovače sledují komplex NICA se zájmem, protože po čtvrtstoletí mlčení se Rusko vrací do urychlovačové fyziky s velkým projektem. A naši kolegové v zahraničí s nadšením pomáhají s velkou řadou technických otázek.

Ale vcelku, v kontextu lidské civilizace, je NICA skromný, dalo by se říci komorní projekt, svými rozměry spíše malý. I když její potenciál je dostatečný, možná dokonce pro objevy na úrovni Nobelovy ceny. Ústav se v zásadě nezmění, ale NICA může do značné míry zlepšit jeho image. Samozřejmě doufáme, že první experimenty na našem urychlovači přitáhnou pozornost světové veřejnosti, obzvláště v účastnických zemích SÚJV.

Plánuje se volný přístup k datům experimentů, jako je to na LHC v CERNu?
Z hlediska informační otevřenosti bude náš urychlovací komplex fungovat přibližně stejně jako LHC. Například pro mě je během experimentů v CERNu zajímavé pozorovat v online režimu přes internet, co se u nich děje se svazkem. U nás se během seance základní parametry Nuklotronu také zveřejňují na internetu a jsou volně přístupné. Rozdíl je jen v množství a možná podrobnosti informací, které se zveřejňují. Plánujeme, že s daty urychlovače NICA budeme pracovat stejným způsobem jako CERN s daty LHC.

Jak celkově vidíte budoucnost urychlovačové fyziky?
Několik posledních desetiletí bylo základním směrem rozvoje urychlovačové fyziky zvyšování energie částic, a tím pádem i rozměru urychlovačů. Urychlovače se nestavěly s cílem splnění nějakých konkrétních úkolů, ale kvůli maximální energii. V té epoše se od částicové fyziky, které se také často říkalo „fyzika vysokých energií“, čekaly nejdůležitější výsledky základního významu. Umožnilo to vytvořit současnou teorii mikrosvěta – tzv. standardní model (více o současné situaci fyziky najdete například v tomto rozhovoru, pozn. red.)

Experimenty na největším urychlovači na světě ukázaly, že všechny předpoklady se během experimentů na urychlovačích s bezprecedentní přesností potvrzují. Nějaký výkyv je možné očekávat pouze v případě, že postavíme urychlovač o průměru sluneční soustavy. V tomto směru urychlovačová fyzika skončila. Ale pouze v tomto směru.

Fyzika zažívá důležitou strukturální přestavbu. Zájem se od zkoumání vlastností elementárních částic stále více přesouvá směrem ke zkoumání složitých objektů, které se skládají z velkého množství částic, přičemž vlastnosti každé z nich jednotlivě už známe. K tomu se také mohou používat urychlovače, ale jejich energie musí odpovídat konkrétnímu zadání a konstrukce musí zaručovat co nejvhodnější podmínky pro pozorování. A vůbec to nemusí mýt gigantická zařízení jako LHC. Epocha dinosaurů ve vědě končí, splnili svůj úkol a jsou odsouzeni k vymírání. Místo nich přijdou malí a hbití savci. Jedním příkladem tohoto procesu je i projekt NICA.

Anatolij Sidorin

Docent Petrohradské státní univerzity je fyzik a odborník na urychlovače částic, který působí jako zástupce vedoucího urychlovačového oddělení Laboratoře fyziky vysokých energií v mezinárodním Spojeném ústavu jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně.

V letech 1977–1983 vystudoval Moskevský inženýrsko-fyzikální institut, v letech 1983–1992 působil jako vědecký pracovník v Suchumském fyzikálně-technickém ústavu, kde se podílel na výzkumu zbraňových systémů použitelných ve vesmíru a využívajících svazky částic a kde také zažil začátek gruzínsko-abcházské války. Poté, co se z oblasti válečného konfliktu musel evakuovat, pracoval pro ukrajinskou Federaci kosmonautiky.

Od roku 1995 působí jako vědecký pracovník SÚJV v Dubně. Pracuje především na vývoji urychlovače pro srážení těžkých iontů NICA, jenž by měl být zprovozněn v prosinci 2022.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 55 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 18 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 55 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi je 1 příspěvek

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...