Hitlerova námořní chlouba šla ke dnu. Ochromily ji archaické dvojplošníky

Bitevní loď Bismarck se měla stát postrachem Atlantského oceánu. Krátce po vyplutí potopila největší britskou loď a námořnictvo na ni uspořádalo doslova hon. Bitvu nakonec rozhodl osudový zásah torpédem ze zastaralého dvojplošníku.

Ve válce hraje zásobování klíčovou roli. Věděl to Napoleon, věděl to i Hitler. Úkolem lodi Bismarck bylo efektivně zlikvidovat zásobovací konvoje v Atlantiku a odříznout tak Británii od dodávek z USA. Perfektně vyzbrojená bitevní loď Bismarck vyplula na svou tajnou misi 19. května 1941. Švédské námořnictvo ale plavidlo zaregistrovali a Britové, kteří se o utajované akci dozvěděli z dešifrovaných depeší, poslali vlastní letadlo, aby zprávu ověřili. Britský Spitfire potvrdil 21. května přesun německého kolosu Bismarck.

Průzkumník RAF tak už na počátku plavby předznamenal osud Bismarcku, chlouby Hitlerova loďstva. Bitevní loď, schopná potopit kteroukoli z lodí spojenců, půjde brzy ke dnu právě zásluhou letadel. S druhou světovou válkou začala nová éra námořních bitev, moři se začíná vládnout ze vzduchu.

Loď Bismarck byla s velkou slávou pokřtěna již před válkou - 14. února 1939, záběry oběhly snad všechny tehdejší filmové týdeníky. Výtlak obrovské lodi byl podle oficiálních údajů přesně 35 tisíc tun, právě tolik, kolik Německu povolovaly mezinárodní poválečné úmluvy. Skutečný výtlak 250 metrů dlouhé a 36 metrů široké lodi byl ovšem mnohem vyšší - 50 tisíc tun. Byl vyzbrojen osmi děly ráže 380 mm, schopnými vystřelit až třičtvrtětunový granát.

Výtlakem i výzbrojí na tom byl Bismarck podobně jako perla britské flotily, bitevní křižník Hood, spuštěný na moře ovšem už v roce 1920. Právě 262 metrů dlouhý Hood se vydal v doprovodu menší lodi Prince of Wales Bismarcka pronásledovat hned, jak se jeho tajná plavba prozradila.

Už od počátku ale Angličany provázela smůla. Admirál Holland plánoval nadjet kolem jižního cípu Islandu Bismarckovi do cesty a mít ho tak pohodlně na dostřel bočních zbraní. Zdržení však způsobilo, že naopak právě britská plavidla vplula do rány Němcům.

„Němcům se zcela náhodou podařilo takzvaně ‚položit příčku na T‘ a získat taktickou výhodu známou už od dob admirála Nelsona,“ vysvětluje historik Nick Hewit. „To znamená, že Bismarck mohl zaměřit všechna svá děla, zatímco Britové plující v řadě mohli zpočátku využít jen svá přední děla.“

Němci sice s palbou dlouho váhali - admirál Günter Lütjens věděl, že úkolem operace Rheinübung není bojovat s bitevními loděmi - ale po několika anglických salvách Němci odpověděli. Se smrtící přesností.

„Na palubě Bismarcku panovala atmosféra dychtivého očekávání. Mysleli jsme si, že Bismarck je nejsilnější bitevní loď na světě. Ale také jsme si uvědomovali britskou početní převahu a při vyplutí jsme přemýšleli, jak to asi dopadne,“ vzpomíná tehdy mladičký strojník Heinrich Kuhnt. 

Podobné pocity měli i námořníci na britském Hoodovi pod Hollandovým vedením. „Hood měl fantastickou pověst. Byli jsme přesvědčeni, že s ním stojí a padá celé loďstvo. Určitě to byla nejslavnější válečná loď na světě,“ líčí své pocity signalista Ted Briggs. Ani jedna z těchto legend neměla mít dlouhé trvání.

Konec lodi Hood

„Zaujali jsme místa na bojových stanovištích a čekali na rozkaz k palbě. Bylo to nesnesitelné. Útočili na nás, tak proč neopětujeme palbu?“ vybavuje si Kuhnt napětí na Bismarcku. Lütjens se stále nechtěl do souboje pouštět. Nakonec kapitán Lindemann se slovy „Nenechám si svou loď rozstřílet přímo pod zadkem!“ vydal rozkaz palbu opětovat. Němci se do Britů pustili se všemi vymoženostmi, které jim jejich novější vybavení poskytovalo. Navíc mohli spoléhat na svůj silný pancíř, zatímco paluba Hoodu byla chráněna jen pouhých osm centimetrů silným štítem. „Pancéřování paluby mělo být dodatečně zesíleno. Ale naneštěstí vypukla válka a loď nebylo možné postrádat,“ vysvětluje Briggs.

Spolupracujeme s Českou televizí

Dokumentární seriál Letečtí stíhači v boji

Česká televize uvádí dokumentární cyklus Letečtí stíhači v boji, který nás coby diváky přenese doprostřed slavných leteckých bitev. Za pomoci počítačových simulací a efektní grafiky před námi ožijí létající stroje. Z úst pilotů uslyšíme vzpomínky na každý detail dramatických střetů a díky přehledné vizualizaci konečně pochopíme některé méně známé nuance leteckých soubojů...

Díl „Hon na Bismarck“ uvidíte dnes (v úterý 3. 3. 2009) od 20:00 na ČT1.

Více na stránkách České televize

Hood se proto k Bismarcku chtěl přiblížit co nejrychleji, aby na něj Němci stříleli po ploché trajektorii, protože vůči palbě s vysokým náměrem byl zranitelnější. Navíc měli Němci výhodu boční salvy a velmi přesných stereometrických dálkoměrů. Už čtyři minuty po začátku souboje zasáhla Hood první salva. Německý projektil dopadl mezi protiletadlové granáty uložené na palubě Hoodu. „Granát explodoval u paty hlavního stožáru a způsobil požár v okolí skříněk s připravenou municí ráže 100 milimetrů. Napáchal strašlivou spoušť. O život přišla velká spousta mužů,“ říká Briggs. Situace je zoufalá. Kapitán Hoodu se rozhodl otočit se bokem, aby rovněž mohl pálit z více děl. Domníval se asi, že jsou už na přesnou střelbu „horem“ (s vysokým náměrem) příliš blízko a Němci budou pálit přímo. Ale to byl omyl.

Třičtvrtětunový granát letěl dvacet sekund. Dopadl doprostřed paluby lodi Hood, pronikl hluboko do nitra lodi a explodoval ve skladu munice. „To ohromné množství střelné bavlny provedlo něco, čemu říkáme deflagrace. Jako kdybyste zapálili rachejtli v uzavřeném prostoru,“ vysvětluje James Delgado, podmořský archeolog. Předmětem jeho disciplíny se Hood brzo stane - loď šla ke dnu velmi rychle.

Výbuch loď doslova roztrhl. „Loď se zvedla v úhlu třicet až čtyřicet stupňů a v té chvíli jsme věděli, že je konec. Nikdo nevydal rozkaz k opuštění lodi. Nebylo ho třeba,“ popisuje poslední minuty lodi Hood Briggs. Patří ke třem mužům, kteří přežili, povedlo se mu uniknout na palubu, skočit do moře a plavat pryč: „Opravdu jsem si myslel, že to mám spočítané. Ale potom jsem se najednou ocitl na hladině. (...) Vynořil jsem se, rozhlédl se a uviděl loď asi padesát metrů ode mě. Takhle stála. Zpanikařil jsem a ze všech sil plaval pryč. Když jsem se znovu podíval, loď už tam nebyla. Pouze oheň na hladině v místech, kde byla její příď. Přežili jsme jen tři. Dalších 1418 mužů zahynulo.“

„Když jsme slyšeli, že se Hood potápí, začali jsme oslavovat, než jsme si uvědomili rozsah zkázy, kterou jsme způsobili,“ vypravuje Kuhnt. „Bylo jasné, že při tom strašlivém výbuchu muselo zemřít mnoho anglických námořníků.“

Lodě Bismarck i Prinz Eugen nyní mohly veškerou palbu soustředit na Prince of Wales. „Byla to zbrusu nová loď. Její posádka neměla žádné zkušenosti a musela se potýkat s množstvím technických problémů,“ popisuje těžkou situaci Hewitt. Boj netrval dlouho. Obě lodi po sobě na vzdálenost 12 km naplno pálily a brzy se ukázalo, že Prince of Wales nemůže z tohoto souboje vyjít vítězně. S těžce poškozenou palubou a zničenými zbraněmi se dal pod rouškou kouřové clony na ústup.

Bismarck ho nepronásledoval. Měl svých starostí dost. Do moře vytékala drahocenná nafta a mise tak byla ohrožena. Admirál Lütjens musí do přístavu. Bismarck se odpojil od Prinz Eugena a nabral kurz do francouzského přístavu. Nikdy tam však nedoplul.

Konec lodi Bismarck

Ztráta lodi Hood Británii tvrdě zasáhla. Vyprovokovala však námořnictvo k obrovskému odhodlání. „Bismarck musí být potopen. Za každou cenu!“ prohlásil Winston Churchill.

Během několika hodin byla takřka všechna válečná plavidla v severním Atlantiku vyslána k posílení bitevní skupiny pod velením velkoadmirála Toveye. Bismarck je 3000 km od pobřeží Francie, pronásleduje ho poškozený Prince of Wales spolu s křižníky Norfolk a Suffolk. Tovey řídí operaci z lodi King George V., asi 500 km východně od Bismarcku.

Aby snížil náskok Bismarcku, nakázal Tovey provést letecký úder. Do boje z paluby lodě Victorious vzlétla letka torpédových bombardérů Swordfish.

Dvojplošníky Fairey Swordfish Lehké, pomalé bombardéry Swordfish, zkonstruovaný v roce 1934 společností Fairey Aviation Company, byl lehký dvouplošník, jehož kovová kostra byla potažená plátnem. Proto se mu někdy přezdívalo „síťovka“ (stringbag). Posádku tvořili tři muži - pilot, pozorovatel a zadní střelec. Dvojité křídlo dodává letounu neuvěřitelný vztlak, díky němuž mohl startovat i z velmi krátkých palub malých letadlových lodí. „Swordfish byl v době vypuknutí druhé světové války považován za archaický a zastaralý letoun,“ říká David Morris, kurátor leteckých sbírek. „Zastaralý možná. Nikoli však odepsaný.“ Hlavní výzbroj letounu představovalo jedno torpédo Mark-12 ráže 457 milimetrů nesoucí silnou 175 kg těžkou nálož TNT. Rok před tím potopily letadla Swordfish při náletu na Taranto v Itálii pět bitevních lodí a demonstrovaly tak nový způsob myšlení v námořní válce. Letadla mohou být silnější zbraní než bitevní lodi. Jak Swordwishe potopily Bismarck (anglicky)

Osm strojů Swordfish se rozdělilo do tří rojů, aby rozmělnily protiletadlovou palbu, která se do nich pustila všemi 52 děly, jen co se k Bismarcku přiblížily. „Veškerá palebná síla lodi se soustředila na tuto chatrnou skupinku zastaralých dvouplošníků, které se pomaličku přibližovaly a doufaly, že se jim podaří odhodit svá jednotlivá torpéda a dosáhnout alespoň nějakého zásahu,“ popisuje boj Morris.

Piloti klesli pouhých 20 metrů nad hladinu a vypustili torpéda. První vlně se Bismarck obratnými manévry vyhnul, ale z druhé ho už jedno torpédo zasáhlo. „Mohutný náraz nás srazil k zemi a otřes aktivoval uzavírací ventily turbín. Museli jsme rychle znovu nastartovat motory,“ líčí Kuhnt. „Útok odmrštil na letecký katapult loďmistra Kurta Kirchberga a ten na místě zemřel.“

Bismarck jako takový ale nebyl nijak zvlášť poškozen. Lütjens ale pochopil, že pronásledovatele musí setřást. Využil toho, že britské lodě pravidelně měnily kurz, aby znepříjemnily svoje vyhledání ponorkám. Když byli Britové v nejvzdálenějším bodě, zahnul Bismarck doprava a obloukem protnul svoji trasu.

Manévr byl úspěšný. Britské loďstvo ho ztratilo z dohledu i z radarů. Čtyřiadvacet hodin po potopení Hoodu se Bismarck schoval svým pronásledovatelům a přibližoval se do bezpečí francouzského přístavu.

„Byli jsme zoufalí. Každý, a to doslova každý, od obyčejných námořníků po nejvyššího admirála, prožíval hrozné chvíle, protože jsme ztratili Bismarck,“ vzpomíná loďmistr H.A.D. Turtle. Ale deset hodin po ztrátě kontaktu jeden z vyslaných hydroplánů kolos objevil. Lov mohl začít nanovo.

Tovey musel Bismarck zpomalit, aby ho dostihl. Opět tedy vyslal do boje letouny. V sedm hodin večer 26. května znovu vzlétly dvojplošníky Swordfish, tentokrát z paluby Ark Royal (Force H). „Dostali jsme rozkaz udělat, co bude v našich silách a zasáhnout loď co možná nejvíce torpédy,“ vypravuje korvetní kapitán ve výslužbě John Moffat.

Věděl, že ho nečeká jednoduchá mise - pilotuje letoun se třemi muži, ale mají jen jeden výstřel, jeden pokus. Protiletadlová obrana Bismarcku má naopak pokusů tím víc, čím víc se k němu přiblíží.

„Od vzdálenosti dvou kilometrů se rozpoutalo peklo,“ líčí palbu flaku Moffat. „Bylo mi jasné, do čeho jdeme, a byl jsem k smrti vyděšený. Řekl jsem si, že přežít mohu jedině tak, že poletím co nejníž. A jak jsem se přibližoval k lodi, doufal jsem, že nebudou schopni tak nízko letící cíl zaměřit.“

Když už chtěl Moffat vypustit torpédo, zaslechl navigátora: „Ještě ne!“ Moffat se zarazil: „Pootočil jsem se doprava a koutkem oka jsem zahlédl svého kamaráda, jak visí vykloněný z letadla a zadek mu trčí do vzduchu. Nevím, jak to dokázal. Ale visel ven z letadla a hlavu měl přímo pod trupem. A pořád křičel: ‚Ještě ne, ještě ne!‘ V té chvíli mi to došlo.“

Torpédo se může výrazně vychýlit o hřeben vlny. Navigátor tedy čekal na správný okamžik. Pak dal signál a Moffat svrhnul torpédo. „Tahle jde po něm!“ zajásal navigátor.

Ani netušil, jakou měl pravdu. Bismarck, ve snaze se torpédu vyhnout, se k němu otočil zádí, a torpédo ho šťastnou náhodou zasáhlo přímo do obrovského, nepancéřovaného kormidla. To bylo navíc v tu chvíli vychýlené v úhlu 12 stupňů a v této pozici se také zaseklo. „Poslali dolů dva muže v potápěčských skafandrech, aby se pokusili zkřížený ovládací mechanismus kormidla opravit,“ říká Kuhnt. „Ale otvorem se do lodi prudce drala voda, a tak jsme se museli všichni vrátit nahoru.“ Bismarck byl bez řízení. „Věděli jsme, že všechny pokusy opravit škodu selhaly. Byli jsme sami. Obklíčeni nepřáteli. Všichni zmlkli a mysleli na své domovy a blízké.“

Zbytek souboje už byla jen otázka času. Bismarck neměl možnost manévrovat, a tak byl pro dělostřelce ostatních lodí snadným cílem. V 9:02 dostala chlouba německého námořnictva první zásah z lodi Rodney. Zakrátko se připojily další. Takový nápor granátů nemůže žádná loď dlouho vydržet.

Britské granáty vyřadily z činnosti hlavní řídicí stanoviště koordinující palbu a také hlavní baterii. V 9:31 utichla děla lodi Bismarck a nehybný cíl se stal i cílem bezbranným. „Nakonec to byl docela smutný pohled, protože jsme viděli, že už se nebrání,“ konstatuje Turtle.

Z 2092 členů posádky Bismarcku se podařilo zachránit jen 115 mužů. Mezi mrtvými byli i admirál Lütjens a kapitán Lindemann. Jediná bojová plavba Bismarcku tak trvala pouhých 215 hodin. Bismarck potopil „neporazitelný“ Hood, ale doplatil na torpédo svržené letounem. Námořní bitvy byly od druhé světové války mnohem lépe plánovány s ohledem na vzdušnou podporu.

V 10:39 klesl Bismarck do svého hrobu na dně mořském. Svědkem potopení byl i Moffat ve svém dvojplošníku: „Naskytl se mi pohled, který mě pronásledoval ještě mnoho dní. Vidět stovky nebožáků bojujících v rozbouřené vodě o holý život není nic pěkného. A když jsme se vrátili na naši letadlovou loď, nepropuklo žádné veselí, protože jsme si říkali: ‚Jsou to námořníci, my jsme námořníci, budiž jim Bůh milostiv.‘“