Jen několik metrů pod nejdražší ulicí v Česku vede utajený technický skvost Prahy. Řeč je o jedné z nejstarších pražských kanalizačních stok, kterou projektoval a postavil anglický stavitel William Heerlein Lindley. Kanalizace z ostře pálených kanalizačních cihel s keramickými žlábky na dně byla postavena kolem roku 1908. Právě stáří a velikost spolu s unikátní spojnou komorou dělá ze stoky zmíněný skvost.
|
Do pražského podzemí jsme se vypravili již loni a přinesli jsme vám o naší expedici tuto rozsáhlou fotoreportáž. |
Stoka začíná u tzv. Cizineckého vstupu pod Pražským orlojem a vede přímo pod Pařížskou ulicí až k Čechovu mostu. Její celková délka činí více než 600 metrů.
Přímo pod Staroměstskou radnicí, kde stoka začíná, lze objevit soutok tří městských stok. Ty přivádějí splašky z Nového a Starého města, aby je ve spojné komoře vypustily do 2,4 metru vysoké a 1,6 metru široké štoly.
Oprava po povodních
Ochranný oblek, přilba, rukavice, holinky a baterka. To jsou základní nástroje při zkoumání stoky, stavební firmou označenou jako A. Ještě před tím jsme -bez ochranných pomůcek - měli možnost shlédnout již zmíněný soutok tří stok pod radnicí.
V době největšího náporu na dílo mohou prý odpadní vody dosahovat až k zábradlí, o které se při exkurzi opíráme.
Vybaveni náležitými pomůckami se spouštíme do jednoho kanálů, který nás přivede přímo do stoky. Jsme více než čtyři metry pod povrchem a je znát jiné klima a ve vzduchu se vznáší pach zatuchlosti. Štola musí být odvětrávána řadou průduchů, jinak by se naplnila párou.
Stoka nemá příliš velký spád, aby zde splašky stihly alespoň částečně vyhnít a usnadnila se tak práce čističky.
Stoka je dočasně přístupná díky rekonstrukci. Odpadní vody byly odvedeny jinými cestami, aby se mohl zjistit rozsah škod. S odkláněním se muselo postupně začít již od oblasti magistrály nad Václavským náměstím. Naštěstí to Lindleyův systém s vícekapacitními stokami umožňuje. Běžné průtoky se v jeho systémech mohou až ztrojnásobit.
Podívejte se:
Protože je odklon odpadních vod složitou záležitostí, byla štola naposledy částečně zprůchodněna po povodni v roce 2002, kdy byl snížen průtok odpadních vod.
Problémy se odhalovaly například rentgenem. Používá se i injektáž, aby se zjistilo, jak je velká případná prostora za stěnou, a upřesnila se tak fotodokumetace a rentgeny. Každý takový zjištěný nedostatek v podobě menší či větší dutiny za stěnou musí být bezpodmínečně naplněn, aby zeď odolala tlaku odpadní vody.
A je čemu odolávat. V době povodní například tlak téměř vylomil několik cihel. „Několikeré povodně v uplynulých letech postupně narušily stabilitu zeminy v okolí stoky, vznikly tu dutiny. Aby stěny štoly při jejím případném dalším extrémním naplnění nepopraskaly, musíme do nich navrtávat otvory a kaverny v zemině za stěnami vyplnit speciální hmotou. Ta po zatvrdnutí jejich stabilitu obnoví. Celkem jí spotřebujeme zhruba třináct set kubických metrů,“ vysvětlil náměstek pražského primátora Pavel Klega, do jehož kompetence péče o vodohospodářský majetek města spadá.
Jedním z velkých problémů jsou tři vodovodní řady, které ne všude dobře těsní. Vedou souběžně se štolou a je tak nejdříve nutné je spolu s přípojkami opravit. Proto se práce na injektážích přerušily v oblasti pod hotelem Intercontinental a přesunuly se do úseků, kde k průsakům z vodovodu nedochází.
Speciální opravu si vyžádá i porušené dno. „Když jsme koncem loňského roku přerušili provoz štoly a vypustili ji, zjistili jsme, že žlábky na dně též potřebují výměnu. Budou zřejmě zhotoveny z taveného čediče s maximální životností. Nyní tedy Pražská vodohospodářská společnost pracuje na projektu a rozpočtu těchto dalších nutných prací. Již bez výměny dna se přitom jednalo o investici okolo 55 milionů korun,“ uvedl Otakar Novotný, generální ředitel Pražské vodohospodářské společnosti.
Rekonstrukce má probíhat do konce roku. Zda bude tato technická památka zpřístupněna i veřejnosti, se zatím nerozhodlo.
