Zvenčí je to úplně obyčejná, šedivá stavba, před kterou čeká pár lidí na autobus. Dole byste nejspíš čekali obchod s potravinami a nahoře pár bytů. Jen vrata s nápisem „Neparkovat – výjezd sanitek záchranné služby“ naznačují, že uvnitř je něco jiného.
Stojím před výjezdovým střediskem Záchranné služby Středočeského kraje v Jesenici. Uvnitř je garáž, velká akorát tak, aby se do ní vešla kanárkově žlutá dodávka Volkswagen v úpravě pro záchranku. V zázemí je ještě kuchyňka s křesílky a televizí a místnost pro lékaře. Všechno tu má příjemnou, domáckou atmosféru, nikde není cítit sterilní odér známý z lékařských ordinací.
Navigace? Stačí obyčejná mapa
Když se u auta bavím s řidičem Romanem Wichem, hned jako první mi na mysl přichází otázka, jak se sanitky vlastně navigují na místo nehody. Představuji si moderní systémy, které se dnes do aut montují, interaktivní mapu na LCD panelu, družicovou navigaci GPS a další technické vymoženosti. Zeptám se, řidič otevře dveře a řekne: „Jak probíhá navigace? Takhle.“ Na palubní desce leží dva obyčejné autoatlasy. „GPSka sice v autě je, ale používá se jen pro zpětné dohledání trasy vozu, protože dispečeři nám stejně nejsou schopni zadat souřadnice,“ vysvětluje. Je to i otázka přenosu přesných map a samozřejmě v neposlední řadě ceny ceny - navigace pomocí GPS je drahá i pro záchranné služby v zahraničí.
Když se o něco později bavím s pracovníky dispečinku, dozvídám se proč. "Telecom sice má ve své síti takzvaný modul C-35, který dokáže podle záznamu v seznamu určit polohu telefonu, ze kterého někdo volá sanitku, zatím ho ale v této oblasti nezprovoznil. Navíc osmdesát procent volání jde dnes z mobilů, které se dají určit s minimální přesností – poznat je možné jedině buňku sítě, do které je telefon právě přihlášený. A ta může patřit klidně do úplně jiného okresu."
Něco takového se doopravdy chvilku předtím stalo. Na záchranku se dovolal člověk z Ovčár. Dispečerky si od něho vzaly údaje o místě, na kterém se jeho dům ve vesnici nachází a chtěly na místo poslat sanitku z Říčan. Jenže pak na mapě dohledaly celkem troje Ovčáry. Zavolaly zpátky a zjistily, že v tomto případě se jedná o Ovčáry u Staré Boleslavi – a bylo tedy potřeba předat výjezd posádce z jiného stanoviště.
Jak probíhá navigace sanitek? Jednoduše.
Nejspolehlivějším způsobem, jak sanitku dovést na místo, tedy zůstává udání nějakého výrazného orientačního bodu, podle kterého se řidič může zorientovat a ten, kdo záchranku volá, u něj může počkat. Problém pochopitelně nastává, když někdo volá pomoc sám sobě a nemůže se pohybovat. Pak je nejlepší popis typu "modrý dům s plochou střechou na konci vesnice" a podobně. Je také možné propojit volajícího přímo s vysílačkou v sanitce, aby si ji sám navedl tam, kam potřebuje.
Výbava sanitky - nemocnice na kolech
Zpět k sanitnímu vozu. Trošku zklamaný z navigace se zajímám o vlastní lékařskou techniku vozu. Prvním z přístrojů uvnitř sanitky je kombinované zařízení, které snímá EKG a umí provést defibrilaci a vnější stimulaci srdce. „Vnější stimulace se provádí pomocí dvou elektrod, které se nalepí na tělo, jedna zepředu a jedna zezadu, a pomáhají srdci pracovat – je to něco jako implantované kardiostimulátory, takzvané budíčky, akorát že se jde přes kůži,“ říká mi pan Wich.
„Pouze v případě, že dojde k fibrilaci, tedy nepravidelným, zcela chaotickým stahům srdečního svalu, tak se používá defibrilace elektrickými výboji. Je tedy hloupost to, co můžete vidět ve filmech – že na EKG je úplně rovná lajna a doktoři provedou defibrilační výboj.“ Fibrilace je velmi nebezpečný stav. „Tato nepravidelná srdeční aktivita s frekvencí až 600 za minutu zabrání srdci mít jakýkoli minutový výdej. Ze srdce tak prakticky nevychází žádná okysličená krev, kterou mozek potřebuje ke své funkci, a během tří minut tohoto stavu mozek odumírá."
Kombinovaný elektrokardiograf/defibrilátor/kardiostimulátor uvnitř sanitky. Po stranách se zapojenými dráty jsou "pádla" defibrilátoru.
Ten samý přístroj v akci s pokusným pacientem - řidičem. Všimněte si snímací elektrody na jeho prsou v levém dolním rohu.
Další funkce přístroje už mi ukazuje sestra Radka Hotovcová. Dokonce použije druhého řidiče sanitky jako ukázkového pacienta. Na prsa a záda mu připevní elektrody a na dispeji hned vyběhne EKG křivka. Řidič také na špičku prstu dostane jakýsi malý kolíček. "To je pulzní oxymetr, který snímá hladinu kyslíku v periferii, tedy v žilkách na okraji krevního oběhu. Ideálních je sto procent, ale tohle je na kuřáka taky dobrý výkon," směje se při pohledu na číslici 98 na monitoru.
"Tímto způsobem se dá zjistit, jestli pacient nemá srdeční nedostatečnost. Pokud bychom nic nenašli a ten člověk měl pořád intenzivní bolest na hrudi, byl dušný a opocený, což jsou příznaky akutního infarktu, nalepili bysme na něj dvanáct elektrod a natočili mu takzvané dvanáctisvodé EKG, jehož pomocí bychom získali další, podrobnější informace o jeho srdíčku. Jsme v autě schopní udělat to samé vyšetření, jaké se provádí na interních chirurgických ambulancích." Výsledky měření se také dají přes mobilní síť poslat do nemocnice, do které sanitka pacienta veze, aby tam věděli, na co se připravit.
Monitor elektrokardiografu. Číslice 98 nahoře uprostřed udává míru okysličení krve v periferii.
Pod přístrojem na diagnostiku srdce je ventilátor, který pomáhá pacientům s dýcháním. Řidič opět musí zápózovat s kyslíkovou maskou nasazenou na obličeji. Masek je několik velikostí – pro kojence, větší děti, pro dospělé. Pod náhubkem je ještě malá nádobka na kapalinu. "Aby se lidem snadněji dýchalo, tak se vzduch z ventilátoru zvlhčuje," objasňuje její použití sestra. "Do nádobky se dává buď speciální léčivý roztok pro astmatiky, nebo obyčejný slaný roztok. Tím se uvolní sekret z dýchacích cest, protože suchý vzduch by je ucpával. Pokud člověk vůbec nedýchá, je v bezvědomí a má do dýchacích cest zavedenou endotracheální kanylu, dýchá za něj ventilátor."
Kyslíkový přístroj v činnosti. Pod maskou je nádobka na zvlhčovací roztok.
Ovládání ventlilátoru. Levým dolním knoflíkem se určuje tlak, horním minutový objem vzduchu a pravý dolní ovládá počet vdechů za minutu.
"Endotracheální kanyla je průhledná hadička, jež se ústy nebo nosem zavádí do dýchacích cest, do průdušnice. Při každém použití se vyndavá nová ze sterilního obalu," pokračuje paní Hotovcová. "Existuje také tracheotomická kanyla, která se do průdušnice zavádí malým otvorem nad hrudní kostí." Pokud si dobře vzpomínate, jednu takovou měl po operaci zavedenou i bývalý prezident Havel.
Přenosná odsávačka
"Dalším zařízením je odsávačka," ukazuje mi sestra něco, co vypadá jako žlutý kuchyňský robot a funguje jako malý lux. "Používáme ji na odsávání sekretů z nosu, z pusy i přímo z endotracheální kanyly. Dá se ale také použít s vakuovou matrací."
To je poměrně zajímavý kousek vybavení. V normálním stavu vypadá doopravdy jako zářivě oranžová matrace na koupání a je stejně měkká. Když se do ní ale řemínky upevní člověk a odsávačkou vysaje vzduch, materiál matrace ztvrdne jako kámen a zafixuje pacienta s podezřením například na zranění páteře. Po stranách jsou také madla, která umožňují přenos z míst, kam se nelze dostat s objemnými nosítky. "Dále máme několik druhů vakuových dlah na různé typy poranění," říká sestra a vyndavá přitom ze skříněk v sanitce malé "matračky" na fixaci zlomených rukou nebo nohou. "Dnes už jsou matrace spolehlivé, dříve se nám často stávalo, že se lámaly nebo nafukovaly," dodává.
Vakuová matrace v klidu...
...a po vyfouknutí se zafixovaným pacientem.
--- pokračování příště ---
V příštím díle se dočtete o zařízeních na vyprošťování zraněných z automobilů a také o tom, jak funguje dispečink rychlé záchranné služby.
Druhý díl článku si přečtěte ZDE.
